Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně Santander Consumer Finance a. s., se sídlem v Praze 5,
Šafránkova 1,
PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25 10 37 68, proti žalovaným 1) CZ-BEST
CAR IMPORT s. r. o., se sídlem v Brně, Králově Poli, Poděbradova 2024/42a, PSČ
612 00, identifikační číslo osoby 27 72 98 18, 2) P. Š., narozenému 13. května
1982, bytem v Brně, Botanická 606/24 a 3) P. R., zastoupenému JUDr. Vladimírem
Kristýnem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, o námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 55 Cm 88/2010, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 9. prosince 2010, č. j. 12 Cmo 272/2010-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 14.
června 2010, č. j. 55 Cm 88/2010-63, jímž Městský soud v Praze ponechal vůči
třetímu žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. března 2010,
č. j. 55 Cm 88/2010-21, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně
žalobkyni částku 4.892.883,- Kč s 6% úrokem od 24. ledna 2009 do zaplacení,
směnečnou odměnu ve výši 16.310,- Kč a náhradu nákladů řízení, (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přitakal soudu prvního stupně
v závěru, podle kterého námitka, že „směnka obsahuje chybný a ničím nepodložený
údaj o výši dlužné částky, je tedy nesprávně vyplněna“, není určitá a tudíž ani
projednatelná.
Přitom zdůraznil, že namítá-li směnečný dlužník porušení vyplňovací dohody k
blankosměnce, musí ve včas podaných námitkách nejen vylíčit, v čem byla
vyplňovací dohoda při vyplnění směnky jejím majitelem porušena, ale (jde-li
jako v posuzovaném případě o vyplnění údaje směnečné sumy) také uvést, jaká
konkrétní částka měla být do směnky správně doplněna. Ze skutkových tvrzení
obsažených v námitkách totiž musí naprosto jednoznačně vyplývat, v jakém
rozsahu se směnečný dlužník povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem
brání (v jakém rozsahu směnečný platební rozkaz napadá).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal
třetí žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož již v
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, jimiž směnečný dlužník
zpochybňuje výši směnečné sumy, musí být uvedena také konkrétní částka, která
měla být v souladu s uděleným vyplňovacím právem do blankosměnky doplněna. Uvedení takového údaje ostatně nebylo podle dovolatele v posuzovaném případě
ani možné „z důvodů daných na straně žalobkyně“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř. neposoudil podané námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu podle jejich
obsahu a nezabýval se také (podle dovolatele v námitkách řádně uplatněnou)
námitkou započtení. Konečně dovolatel poukazuje na to, že byla-li směnka „vyplněna vědomě na
částku podstatně vyšší, než odpovídá dohodě o vyplnění, je neplatná pro rozpor
s dobrými mravy a nesmí jí být dopřáno právní ochrany pro rozpor se zásadami
poctivého obchodního styku“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání třetího žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud
odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku
napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech
odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není
dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak
může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy
tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel
však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné
usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek dovolatele co do výše směnečné
sumy, ve spojení s výhradou, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v
rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu
se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009,
sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn.
29 Cdo 4405/2008,
uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007. Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách
„správná“ výše směnečné sumy uvedena není, námitka vadného vyplnění
blankosměnky je proto, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, neurčitá
(dostatečně neodůvodněná) a správnost směnečného platebního rozkazu jejím
prostřednictvím prověřit nelze (k tomu, že předmětem řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné srov. ustanovení § 175 odst. 1 a 3 o. s. ř. a v soudní praxi též důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008, jakož i
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 2007). Z týchž důvodů jsou z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné i výhrady dovolatele,
podle kterých odvolací soud pochybil, nezabýval-li se při rozhodování o tom,
zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, rovněž tím, zda směnkou
zajištěná pohledávka nezanikla v důsledku započtení a nepřihlédl ani k
námitkám, podle kterých je směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá,
„neplatná pro rozpor s dobrými mravy a nesmí jí být dopřáno právní ochrany pro
rozpor se zásadami poctivého obchodního styku“. Jde totiž o výhrady, které ve
včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu obsaženy nebyly
(dovolatel pouze v souvislosti s tvrzenou existencí vzájemných pohledávek
účastníků v námitkách uvedl, že „právem očekával, že dojde k započtení“; zda
„očekávání“ dovolatele bylo v tomto směru naplněno, tedy jinak řečeno, zda k
započtení vzájemných pohledávek účastníků před vydáním směnečného platebního
rozkazu vskutku došlo, však již z námitek neplyne). K výše řečenému lze pro úplnost dodat, že otázkou započtení vzájemných
pohledávek účastníků by se soudy nižších stupňů v posuzované věci nemohly v
řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu zabývat ani tehdy,
byl-li by projev vůle směřující k započtení učiněn třetím žalovaným přímo ve
včas podaných námitkách (jakkoli v poměrech projednávané věci tomu tak zjevně
není). Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. července
2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, z povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu vyplývá, že správnost takového platebního rozkazu je nutné
posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k
nimž došlo až po této době, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou. K námitce
započtení uplatněné po vydání směnečného platebního rozkazu tudíž soud při
rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti, nepřihlíží.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo
odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu