29 Cdo 2290/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Cashdirect, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150
00, identifikační číslo osoby 27080617, zastoupené Mgr. Marošem Tomkem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, proti žalovanému
P. L., zastoupenému JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 653/17, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 201/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014, č.
j. 5 Cmo 292/2010-282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek ze dne 1. července 2010, č. j. 55 Cm 201/2009-110, jímž Městský soud v
Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 5. června 2009, č. j. 55 Cm 201/2009-13 (kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku
300.000 Kč s 6% úrokem od 31. května 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve
výši 1.000 Kč a náklady řízení), tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první
výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí
rozsudek ze dne 3. února 2011, č. j. 5 Cmo 292/2010-142 (jímž rozsudek soudu
prvního stupně rovněž změnil tak, že vydaný směnečný platební rozkaz se
zrušuje), Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. října 2013,
č. j. 29 Cdo 2317/2011-189, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovoláním je mu předkládána k řešení otázka (přípustnosti
vznesené kauzální námitky), kterou zodpověděl již v rozsudku ze dne 24. října
2013, jímž v dané věci zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. V něm
uzavřel, že kauzální námitka (založená na tvrzení, že sporná směnka měla
zajišťovat vrácení půjčky, k jejímuž poskytnutí však ve skutečnosti nedošlo) v
posuzované věci vychází z vlastního vztahu žalovaného k remitentovi a
žalovanému tak – bez zřetele k tomu, že nebyl účastníkem zajištěného vztahu –
náleží. Důvod odchýlit se od výše uvedeného závěru, s nímž je dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, Nejvyšší soud nemá ani na
základě dovolatelkou uplatněné argumentace. Prostřednictvím výhrad, jež jsou podle svého obsahu polemikou se způsobem,
jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy (zejména účastnickou výpověď
žalovaného a výpověď svědka R. G.) a se skutkovým závěrem, který odvolací soud
na základě výsledků provedeného dokazování učinil, dovolatelka uplatňuje jiný
dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak
řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž
vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady
přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. také
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu. Jen pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že závěr, podle něhož může účastník
splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení § 120 o. s.
ř.) všemi
důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (přičemž mezi takové důkazní
prostředky nepochybně patří také výslech účastníka řízení), jednoznačně vyplývá
z ustanovení § 125 o. s. ř. (k postupu soudu při hodnocení provedených důkazů
pak srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. prosince
1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1999, pod číslem 18, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v
usnesení ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 132/2010 a v rozsudku ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010, příp. důvody nálezu Ústavního soudu ze
dne 23. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, uveřejněného pod číslem 20/2008
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
a vznikla jí tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. dubna 2015), která podle
ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní
hodnoty ve výši 301.000 Kč) částku 9.540 Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.066,40 Kč.
Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu