29 Cdo 2314/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem v
Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti žalovaným 1) K. K., 2) JUDr. J. D.,
oběma zastoupeným JUDr. Josefem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Slovenská 955/7, PSČ 120 00 a 3) M. E., jako správci konkursní podstaty
úpadkyně STEKO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 95 01 22,
zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem, se sídlem v Praze 4, Mikulova
1571, PSČ 149 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 55 CmI 8/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 13 Cmo 316/2008-162, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 13 Cmo
316/2008-162, se s výjimkou šestého výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 13 Cmo 316/2008-162, potvrdil Vrchní
soud v Praze ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 20. června 2008, č. j. 55
CmI 8/2007-96, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka
žalobce za úpadkyní STEKO, spol. s r. o. přihlášená v řízení vedeném u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 K 15/2006 ve výši 173.000,- Kč je po
právu, ve výrocích II., III. a V. o nákladech řízení a ve výroku IV. o určení
výše odměny a náhrady hotových výdajů advokáta JUDr. Tomáše Samka rozsudek
soudu prvního stupně změnil (první výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý, třetí a pátý výrok), určil výši odměny a náhrady hotových výdajů
advokáta JUDr. Tomáše Samka v odvolacím řízení (čtvrtý výrok) a zamítl návrh
žalobce na přerušení řízení (šestý výrok). Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 35, § 37 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení § 266 a § 323 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - přitakal závěru
soudu prvního stupně, podle něhož je smlouva o údržbě areálu ze dne 1. ledna
1996, uzavřená mezi žalobcem (jediným společníkem a jednatelem pozdější
úpadkyně) a pozdější úpadkyní (dále jen „smlouva“), ze které žalobce dovozoval
existenci přihlášené pohledávky, neplatná pro neurčitý předmět. Podle ujednání
smluvních stran se žalobce ve smlouvě zavázal pro pozdější úpadkyni „průběžně
provádět údržbu areálu“ pozdější úpadkyně, „výcvik služebního psa“ a
„zabezpečovat ochranu areálu“; z takto vymezeného předmětu plnění však není
podle odvolacího soudu zřejmé, co konkrétně závazek žalobce zahrnuje. Současně uzavřel, že uznání pohledávky pozdější úpadkyní, jejímž jménem jednal
žalobce, datovaná 25. února 2002, 28. ledna 2004 a 30. září 2006, byla vzhledem
ke vztahu žalobce a úpadkyně a k časové souvislosti (když pohledávky za období
roku 1999 a 2001 byly uznány v době, kdy pozdější úpadkyni hrozilo prohlášení
konkursu), učiněna „v rozporu s dobrými mravy a nelze jim přiznat zákonem
upravené účinky, tj. zejména přesun důkazního břemene ze žalobce na úpadkyni,
resp. žalované“. Z výše řečeného plyne, pokračoval odvolací soud, že bylo na žalobci, aby v
řízení prokázal, že poskytl pozdější úpadkyni plnění, z něhož dovozoval
existenci pohledávky přihlášené do konkursu. Jelikož žalobce důkazní břemeno
ohledně této skutečnosti neunesl, odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí
soudu prvního stupně jakožto věcně správné. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce
dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a
namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti
smlouvy pro neurčitost, přičemž zdůrazňuje, že „vzájemné projevy vůle byly
stranám známy a strany si byly vědomy úmyslu, kterého chtějí docílit“. Podle
přesvědčení dovolatele smlouva „připouštěla s ohledem na svůj obsah, aby se
strany na konkrétních způsobech plnění dohodly ústně v průběhu trvání smlouvy,
což se také dělo“. Při vymezení obsahu smlouvy šlo přitom jen o tom, rozlišit,
„které konkrétní činnosti v rámci areálu úpadkyně bude zajišťovat žalobce a
které úpadkyně“. Bylo pak již na žalobci, aby posoudil, zda k plnění závazku
dochází či nikoliv. Dále dovolatel nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud posoudil uznání
závazků úpadkyní, namítaje, že „úkony, které jako jednatel úpadkyně jejím
jménem učinil, je zapotřebí posuzovat tak, jako by byly učiněny kteroukoli
jinou osobou“, když akceptace závěru odvolacího soudu „by v praxi znamenala
zřetelnou diskriminaci právních vztahů mezi spřízněnými osobami oproti vztahům
mezi osobami, které nemají žádné právní spojení“. V této souvislosti poukazuje
též na skutečnost, že uznání závazku činil opakovaně, a to řadu let předtím,
než byl konkurs na majetek úpadkyně prohlášen, jakož i na to, že svědek Kocmich
potvrdil, že žalobce „předmětný areál skutečně spravoval, respektive vykonával
zde činnosti popsané ve smlouvě“. Konečně namítá, že mu nelze klást k tíži neunesení důkazního břemene za
situace, „kdy správce konkursní podstaty úpadkyně zabavil z prostor úpadkyně i
podstatnou část listin, vztahujících se k podnikání žalobce jako fyzické osoby“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. První a druhý žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout jako
nepřípustné, neshledávajíce napadené rozhodnutí - z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení - zásadně právně významným. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“ (§ 433 bod 1. a § 434), s
přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a
vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory
vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona
o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní
řád v témže znění. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (toto rozhodnutí je - stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 -
veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., když odvolací soud vyřešil otázku účinků uznání závazku (§ 323 obch. zák.) v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má
se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky
nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena
(odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony
uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2). Uznání závazku má účinky i vůči
ručiteli (odstavec 3).
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že se ztotožňuje se závěry soudů nižších
stupňů ohledně neplatnosti písemně sjednané smlouvy pro neurčitost podle
ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., z důvodu neurčitě smluveného předmětu
smlouvy co do povinnosti „průběžně provádět údržbu areálu“ pozdější úpadkyně a
„zabezpečovat ochranu areálu“; nejasnosti v tomto směru nelze odstranit ani za
použití výkladových pravidel podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266
obch. zák.
Zmíněný závěr ovšem sám o sobě nebrání úvaze, že žalobcem přihlášená pohledávka
do konkursu vedeného na majetek úpadkyně je (může být) v mezích přihlášky po
právu z jiného právního důvodu. Právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky
ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 a § 23 odst. 2 ZKV, je nutno rozumět
skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, a nikoli právní kvalifikaci
přihlašované pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 6, ročník 2009, pod číslem 90).
K ustanovení § 323 obch. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. května 2010,
sp. zn. 29 Cdo 910/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník
2011, pod číslem 87, vyložil, že při posouzení uznání závazku, jež jménem
společnosti s ručeným omezeným (jako dlužníka) učinil vůči sobě (jako věřiteli)
její jednatel, je nutné zkoumat, zda jednatel nekonal v (nepřípustné) kolizi
zájmů. Nevztahují-li se na právní úkon učiněný statutárním orgánem společnosti,
jednajícím v rozporu se zájmy společnosti, ustanovení obchodního zákoníku o
střetu zájmů, je nutno zabývat se i tím, zda takový právní úkon obstojí i z
pohledu práva občanského.
Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008,
mimo jiné uzavřel, že za střet zájmů není možné považovat automaticky každou
situaci, kdy statutární orgán (společník) uzavírá smlouvu se „svou“
společností. Je tomu tak i proto, že obchodní zákoník výslovně připouští, aby
smlouvu uzavíranou mezi společností, jejímž jménem jako jednatel jedná jediný
společník, a tímto společníkem, podepsal tento jednatel jednak jako statutární
orgán jedné smluvní strany, jednak jako druhá smluvní strana (§ 132 odst. 3
obch. zák.). Uvedené pak obdobně platí i pro jednostranný právní úkon (uznání
závazku), jenž jménem společnosti s ručením omezeným (jako dlužníka) učinil
vůči sobě (jako věřiteli) její jednatel.
Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož uznání závazku úpadkyní odporují
dobrým mravům a nelze jim tak přiznat zákonem předvídané účinky - přesun
důkazního břemene ze žalobce na žalované - pouze na základě samotné
skutečnosti, že osoba, která jménem úpadkyně závazek uznala, je současně jejím
věřitelem; jak je ovšem rozvedeno výše, jen tato skutečnost k takovému závěru
nevede (vést nemůže).
Přitom současně nelze přehlédnout, že argumentace odvolacího soudu ohledně
časové souvislosti mezi uznáními závazku a hrozbou prohlášení konkursu na
majetek úpadkyně, je - posuzováno z hlediska skutkových zjištění soudů obou
stupňů - zjevně nepřiléhavá, když konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen 13.
října 2006, a závazek byl žalobkyní uznán (poprvé) již 25. února 2002.
Pochybnosti vzbuzuje též závěr o neurčitosti předmětu smlouvy co do „výcviku
služebního psa“. Z argumentace odvolacího soudu závěr o neurčitosti této části
předmětu smlouvy neplyne a možné úvahy o důsledcích částečné neplatnosti
smlouvy v napadeném rozhodnutí nejsou obsaženy.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tak není
správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a v
závislých výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit právní
důsledky uznání závazku úpadkyní, a to jde-li o platnost zmíněných právních
úkonů, včetně jejich účinků v situaci, kdy smlouva, na základě které měl uznaný
závazek vzniknout, byla shledána neplatnou, jakož i ozřejmit úvahy, jež jej
vedou k závěru o neurčitosti předmětu smlouvy co do požadavku na výcvik
služebního psa.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu