29 Cdo 2316/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. P. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem, se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, PSČ 326 00, proti žalované Zemědělské společnosti Komorno, a. s., se sídlem v Blovicích, Chocenice 146, PSČ 336 01, identifikační číslo osoby 25205773, zastoupené JUDr. Marií Doležalovou, advokátkou, se sídlem v Šťáhlavech, Na Parníku 107, PSČ 332 03, o zaplacení 460.099,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 163/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2011, č. j. 15 Co 358/2010-135, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 10 C 163/2009-88, Okresní soud Plzeň-jih zamítl žalobu o zaplacení částky 460.099,90 Kč „s příslušenstvím“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 10 C 163/2009-117, Okresní soud Plzeň-jih zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení specifikovaných ve výroku rozhodnutí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok první), potvrdil doplňující rozsudek soudu prvního stupně (výrok druhý) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok třetí).
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu, popř. též rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno a věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s.
ř. odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jimiž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a výrok II. doplňujícího rozsudku o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka, podle níž nárok žalobce měl být vypočten podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., neboť jeho výše nebyla v řízení prokázána, když ručně psaný soupis živého inventáře (z něhož soudy obou stupňů dovodily výši nároku) je dle názoru žalobce „nedostatečný a neprůkazný“, přípustnost dovolání nezakládá již proto, že dovolatel při jejím formulování vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů.
Soudy obou stupňů totiž vyšly z toho, že výše nároku žalobce byla v řízení prokázána, když „hospodářská zvířata byla v soupisech popsána tak, že bylo možno určit nejen množství, ale i jejich současnou hodnotu“, a proto pro ocenění a určení rozsahu odňatého dobytka dle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. není důvod. Uvedená námitka dovolatele tak obsahově vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím (srov. výslovné znění tohoto ustanovení) však na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. usuzovat nelze. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož právo žalobce na zaplacení úroků z prodlení z náhrad, které mu byly vyplaceny, je promlčeno, neboť právo na zaplacení úroků z prodlení nevzniká samostatně za každý den prodlení, ale jednorázově v den, kdy se dlužník v prodlení ocitl, a v projednávané věci se tak dané právo promlčelo (nejpozději) koncem března 2004. Uvedený závěr je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2007, pod číslem 64, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007, pod číslem 104). Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalované však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. listopadu 2012
JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu