29 Cdo 2457/2018-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140
78, identifikační číslo osoby 49240901, proti žalovaným 1) T., se sídlem XY,
identifikační číslo osoby XY, 2) J. J., narozené XY, bytem XY, a 3) L. S.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se
sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, o námitkách třetího žalovaného proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47
Cm 342/2014, o dovolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 2. srpna 2016, č. j. 12 Cmo 128/2016-111, takto:
Dovolání se zamítá.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 27. ledna 2015, č. j.
47 Cm 342/2014-14, uložil žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně
žalobci (Raiffeisenbank a. s.) směnečný peníz ve výši 313.511,21 Kč s 6% úrokem
od 4. listopadu 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.045 Kč a náhradu
nákladů řízení.
Proti označenému směnečnému platebnímu rozkazu podal třetí žalovaný odůvodněné
námitky.
V průběhu řízení o námitkách Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. února
2016, č. j. 47 Cm 342/2014-102, odkazuje na ustanovení § 107a zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vyhověl návrhu
žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupila společnost Old Street s. r. o.,
identifikační číslo osoby 29099480 (dále též jen „společnost“), na kterou 11.
května 2015 indosoval směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným
platebním rozkazem (dále též jen „sporná směnka“).
Vrchní soud v Praze k odvolání třetího žalovaného v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950
Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a z ustanovení §
1103 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)
– shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci byly splněny
veškeré předpoklady vyžadované ustanovením § 107a o. s. ř. pro vstup nabyvatele
práva do řízení na místo dosavadního žalobce.
Přitom zdůraznil, že pro převod práv ze směnky zákon vyžaduje rovněž ujednání o
převodu, které může být zcela neformální, dále vyznačení převodu na směnce
prostřednictvím rubopisu a konečně předání směnečné listiny nabyvateli. Jelikož
všechny tyto skutečnosti v posuzovaném případě „nastaly“, stala se společnost
„směnečným věřitelem“.
Výhradu třetího žalovaného, že mezi žalobcem a společností nebyla uzavřena
smlouva o převodu sporné směnky, neshledal odvolací soud důvodnou. V situaci,
kdy žalobce i společnost shodně prohlásili (viz jejich podání z 15. června 2015
na č. l. 70 spisu), že došlo k převodu sporné směnky, lze existenci ujednání o
převodu směnky podle odvolacího soudu jednoznačně dovodit. Ostatně, pokračoval
odvolací soud, je obtížně představitelné, že by žalobce převedl spornou směnku
na osobu, s níž o převodu nejednal a která s převodem nevyslovila souhlas.
Proti usnesení odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že Nejvyšší soud se
doposud v daných souvislostech nezabýval vzájemným vztahem čl. I. § 11
směnečného zákona a § 1103 odst. 2 o. z. a tudíž neřešil ani otázku, zda převod
směnky na řad vyžaduje kromě rubopisu též písemnou smlouvu.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého smlouva
předvídaná ustanovením § 1103 odst. 2 o. z. může být uzavřena i v ústní formě.
S poukazem na názor vyslovený v „komentáři ASPI“ k tomuto ustanovení [jde o
dílo Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář.
Svazek III. (§ 976 až 1474). Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 275-276] dovolatel
usuzuje, že týká-li se smlouva převodu listinného cenného papíru, musí mít
písemnou formu.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Společnost se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a
zdůrazňuje, že v daném případě došlo k převodu sporné směnky jak rubopisem, tak
smlouvou uzavřenou v písemné formě. Dovolání třetího žalovaného proto nemůže
být důvodné.
Dovolání třetího žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to
k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se hmotněprávních
předpokladů pro převod směnky na řad (konkrétně otázky formy smlouvy o převodu
takové směnky), dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku
nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě
ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde,
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §
107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Z ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 směnečného zákona se podává, že každou směnku,
i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem).
Vzhledem k tomu, že žalobce indosoval spornou směnku na společnost v době po 1.
lednu 2014, jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná také následující
ustanovení občanského zákoníku (srov. v této souvislosti též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2344/2015, uveřejněné
pod číslem 105/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. vlastnické právo k cennému papíru na řad
se převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. O náležitostech
rubopisu a jeho přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto
oprávnění prokazuje, platí ustanovení právního předpisu upravujícího směnky;
převodce cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru, jen
je-li k tomu zvlášť zavázán.
Ustanovení § 559 o. z. stanoví, že každý má právo zvolit si pro právní jednání
libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.
Podle ustanovení § 560 o. z. písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se
zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání,
kterým se takové právo mění nebo ruší.
Nejvyšší soud již pro poměry právní úpravy účinné do 31. prosince 2013
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro jednotlivé druhy cenných papírů
se použije především úprava zvláštního zákona upravujícího příslušný druh
cenného papíru a nelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona,
použije se úprava zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Použití obecné
úpravy závazků v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, a zákoně č.
513/1991 Sb., obchodním zákoníku, připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-li
určitou otázku ani zákon o cenných papírech. V tomto směru je tedy zákon o
cenných papírech ve vztahu k občanskému a obchodnímu zákoníku předpisem
speciálním (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2005,
sp. zn. 29 Odo 1114/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2006, pod číslem 10).
Převod práv ze směnky na řad pak i podle právní úpravy účinné do 31. prosince
2013 předpokládal ujednání o převodu směnky, vyznačení převodu na směnce
prostřednictvím indosamentu a předání směnky nabyvateli (srov. § 13, § 17 a §
18 odst. 1 zákona o cenných papírech, ve spojení s čl. I. § 11 odst. 1
směnečného zákona). Vzhledem k tomu, že rozhodná právní úprava nepředepisovala
pro převod cenného papíru na řad (obecně), ani pro převod směnky na řad
(zvlášť) písemnou formu smlouvy, soudní praxe i právní teorie shodně vycházely
z toho, že samotná smlouva o převodu směnky na řad (jež upravuje podmínky, za
nichž se má převod uskutečnit, tj. především určuje převáděný cenný papír a
jeho kupní cenu) může být uzavřena v jakékoliv formě, tedy i konkludentně. K
tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 27. dubna 2005,
sp. zn. 29 Odo 346/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6,
ročník 2005, pod číslem 93, rozsudek ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo
494/2008, rozsudek ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, uveřejněný
pod číslem 42/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze
dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 181/2013, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 2016, pod číslem 9, v právní teorii pak např.
Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5., dopl. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2011, s. 62.
Na výše uvedených závěrech se přitom nic nezměnilo ani poté, co dne 1. ledna
2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník). Z
jednoznačné dikce ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. se podává, že vlastnické
právo k cennému papíru na řad se (stejně jako podle dřívější právní úpravy)
převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. Smlouva představuje
právní důvod (titul) pro nabytí vlastnictví, rubopis a předání pak právní
způsob (modus) nabytí vlastnického práva (k tomu srov. též důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2020, sp. zn. 27 Cdo 1470/2018). Ani nový
občanský zákoník přitom nevyžaduje, aby smlouva o převodu cenného papíru na řad
byla uzavřena v písemné formě. Bez jakýchkoliv pochybností se tak uplatní
obecná úprava formy právního jednání obsažená v ustanovení § 559 a násl. o. z.,
z níž plyne, že smluvní strany si mohou při převodu cenného papíru na řad
zvolit libovolnou formu.
Shodný názor je jednotně zastáván (s výjimkou díla citovaného v podaném
dovolání dovolatelem) i v odborné literatuře. K tomu srov. např. Marek, R.,
Ježek, V. Cenné papíry v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, s. 30-33, Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva
(§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 343-346,
Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo cenných papírů. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 158, nebo Kovařík, Z. Zákon směnečný a
šekový. Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 84-85.
Pro úplnost budiž dodáno, že ojedinělý a zejména ničím blíže neodůvodněný
opačný názor, obsažený v dovolatelem odkazovaném díle, představuje zjevné
vybočení z jinak jednotného výkladu ustanovení § 1103 o. z. podávaného v
odborné literatuře a Nejvyšší soud jej za dostatečný důvod pro korekci výše
uvedených závěrů nepovažuje.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že pro smlouvu o převodu cenného papíru na řad
(včetně směnky na řad) podle § 1103 odst. 2 o. z. není předepsána písemná
forma; taková smlouva může být uzavřena i konkludentně.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že soudy nižších
stupňů nijak nepochybily, jestliže měly předpoklady, za nichž lze podle
ustanovení § 107a o. s. ř. vyhovět návrhu na vstup nového účastníka do řízení
na místo dosavadního účastníka, za splněné. O tom, že v posuzovaném případě
došlo nejen k vyznačení rubopisu na sporné směnce a jejímu předání nabyvateli,
ale také k uzavření (alespoň konkludentní) smlouvy o převodu sporné směnky mezi
žalobcem a společností, nelze mít – s ohledem na skutečnosti plynoucí z obsahu
spisu – žádné (natož rozumné) pochybnosti (srov. v této souvislosti již
odvolacím soudem zmiňované souhlasné prohlášení žalobce a společnosti z 15.
června 2015, ve kterém společnost vyslovuje svůj souhlas se vstupem do řízení,
jakož i záznamy o indosaci sporné směnky na č. l. 36 a 96 spisu).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z obsahu spisu
neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci Nejvyšší soud přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné
zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu