U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců
JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Slévárna
Pilana Hulín, spol. s r. o., se sídlem v Hulíně, Nádražní 804, PSČ 768 24,
identifikační číslo osoby 18189440, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou,
advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, PSČ 760 01, proti žalovanému
PILANA a. s., se sídlem v Hulíně, Nádražní 804, PSČ 768 24, identifikační číslo
osoby 00657964, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem, se sídlem v
Přerově, Čechova 2, PSČ 750 02, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalovaného Mistrat s. r. o., se sídlem v Kroměříži, Velehradská 4249/24B, PSČ
767 01, identifikační číslo osoby 25594087, o určení právního vztahu, vedené u
Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 222/2004, o dovolání žalovaného a
vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července
2012, č. j. 28 Co 167/2011-732, takto:
I. Dovolání žalovaného i vedlejšího účastníka se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 25. května 2011, č. j. 5 C 222/2004-624, Okresní soud v
Kroměříži zamítl žalobu o určení, že žalobce je nájemcem dle ve výroku
specifikovaných leasingových smluv uzavřených mezi žalobcem jako nájemcem a
žalovaným jako pronajímatelem (výrok I.), určil, že žalobce byl ke dni 28.
února 2007 nájemcem dle leasingových smluv ze dne 20. ledna 1999 číslo
1-30/G/04-001/1999 a 1-30/Q/04-002/1999, a ke dni 20. února 2008 nájemcem dle
leasingových smluv ze dne 10. ledna 2000 číslo 1-30/Q/04-001/2000 a
1-30/Q04-002/2000 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Brně k odvolání
žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II
(první výrok), změnil ve výrocích o nákladech řízení (druhý a třetí výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně „v plném rozsahu“) podal
žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jež
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti druhému a třetímu výroku napadeného
rozsudku, kterými odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o nákladech řízení, a proti čtvrtému a pátému výroku rozhodnutí o
nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve
věci samé, může být dovolání přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) –
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal,
neboť dovoláním předestřenou otázku naléhavého právního zájmu žalobce na
požadovaném určení soudy nižších stupňů posoudily v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či rozsudky ze dne 31. května 2011, sp.
zn. 29 Cdo 3469/2009, a ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, jež
jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na jeho webových stránkách) jakož i Ústavního soudu (srov.
např. nález ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na webových
stránkách Ústavního soudu).
K námitce, podle níž lze určovací žalobou požadovat určení pouze takového
práva, povinnosti, případně právního vztahu, které „existují“ ke dni vyhlášení
rozsudku, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1977/2001.
Dovolání vedlejšího účastníka pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. b/ o. s. ř. jako podané osobou neoprávněnou (srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4341/2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného i vedlejšího
účastníka byla odmítnuta a žalobci podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu