Nejvyšší soud Rozsudek občanské

29 Cdo 2642/2010

ze dne 2010-12-22
ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2642.2010.1

29 Cdo 2642/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v

právní věci žalobkyně Společnost s ručením omezeným „Objediňonnyj klub

venčurnogo kapitala“, se sídlem v Moskvě, Dubninskaja 44A, 127591, Ruská

federace, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze

2, Plavecká 2, PSČ 128 00,

proti žalovaným 1/ Ing. S. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně Médeia

Bohemia, a. s., identifikační číslo osoby 25 28 10 71, zastoupeného JUDr.

Vlastimilem Voleským, advokátem, se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, PSČ 150

00, 2/ Výstavnictví a. s., se sídlem v Praze 2, Americká 649/18, PSČ 120 00,

identifikační číslo osoby 25 09 78 06, 3/ Léčebné lázně Jáchymov a. s., se

sídlem v Jáchymově, T. G. Masaryka 415, PSČ 362 51, identifikační číslo osoby

45 35 92 29, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1,

Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, a 4/ PENTA INVESTMENTS LIMITED, se sídlem v

Limassolu, 28th October No. 319, Kanika Business Center, 2nd floor, Kyperská

republika,

o určení pravosti pohledávek v celkové výši 156,018.333,33 Kč, vedené u

Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 41/2003, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j.

15 Cmo 308/2008-381, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008,

č. j. 15 Cmo 308/2008-381, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 25. června 2008, č. j. 40 Cm 41/2003-341, se zrušují a věc

se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze

dne

25. června 2008, č. j. 40 Cm 41/2003-341, kterým Krajský soud v Hradci Králové

zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že má za úpadkyní Médeia

Bohemia,

a. s. (dále jen „úpadkyně“) pohledávku v celkové výši 156,018.333,33 Kč.

Soudy vyšly z toho, že:

1/ Úpadkyně vystavila dne 12. února 2002 čtyři směnky vlastní na řad

společnosti GOLDFUND FINANCIAL LLC. v celkové částce 155,500.000,- Kč, splatné

dne 30. dubna 2002, 30. června 2002, 30. září 2002 a 31.

prosince 2002, všechny opatřené doložkou „bez protestu“ (dále jen „směnky“).

2/ Společnost GOLDFUND FINANCIAL LLC. převedla směnky rubopisem na společnost

CARLEEN HOLDINGS LLC., která prokuraindosamentem zmocnila žalobkyni, aby za ni

vykonávala všechna práva s předmětnými směnkami spojená.

3/ Žalobkyně přihlásila pohledávku ze směnek do konkursního řízení vedeného na

majetek úpadkyně, když jako právní důvod vzniku pohledávky směnky v přihlášce

blíže specifikovala; současně k ní přiložila jejich kopie.

4/ Poté, co správce konkursní podstaty úpadkyně pohledávku žalobkyně popřel,

tato podala včas žalobu na určení pravosti popřené pohledávky, k níž připojila

tytéž kopie směnek,

které tvořily přílohu přihlášky.

5/ Originály směnek, které žalobkyně předložila při jednání před soudem prvního

stupně k prokázání oprávněnosti svého nároku, se neshodují s kopiemi

přiloženými k přihlášce

a k žalobě, neboť podpis v prokuraindosamentu nad firmou CARLEEN HOLDING LLC.

je umístěn na jiném místě a sídlo prokuraindosatáře označené ve směnkách

neodpovídá

jeho zapsanému sídlu (místo ulice „Dubninskaja“ je v označení sídla uvedena

ulice „Dublinskaja“).

Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se domáhá určení pravosti

pohledávky z jiného právního důvodu, než který uvedla v přihlášce, neboť v

průběhu řízení předložila jiné směnky, než které přiložila k přihlášce. Dále

dodal, že na směnce je – s ohledem na odlišné sídlo – uveden jiný

prokuraindosatář, než žalobkyně, a ta proto není ve sporu aktivně věcně

legitimována.

Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, podle něhož

žalobkyně nedoložila, že jí svědčí směnečné pohledávky přihlášené do konkursu,

jestliže v konkursním řízení osvědčovala přihlášené nároky jinými směnkami, než

které předložila v tomto řízení.

Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho

přípustnost

o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního

řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc přitom dovolací důvody dle § 241a odst.

2 o. s. ř. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla

vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dle názoru dovolatelky měly soudy zkoumat, zda předložené originály

odpovídají specifikaci směnek provedené v přihlášce pohledávky, nikoliv provést

jejich porovnání s kopiemi, které tvoří pouze přílohu přihlášky.

Dovolatelka dále napadá i závěr, podle něhož je na směnce uveden jiný

prokuraindosatář než žalobkyně, namítajíc, že jde o pouhou chybu v psaní,

poukazujíc přitom na to, že k identifikaci prokuraindosatáře postačí uvedení

jeho úplné obchodní firmy. Vadu řízení, jež mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že soud

nepřihlédl k (blíže nekonkretizovaným) důkazům,

jež v řízení navrhovala. Soud nepřihlédl taktéž ke kauze směnek (smlouvám o

právní pomoci).

Třetí žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvrací námitky dovolatelky a navrhuje,

aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o

úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. v podrobnostech

pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též

důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo

3375/2010, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího

soudu.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a je i důvodné,

neboť odvolací soud posoudil otázku vázanosti právním důvodem uvedeným v

přihlášce pohledávky do konkursního řízení v rozporu s judikaturou Nejvyššího

soudu.

Žaloba o určení existence pohledávky byla v projednávané věci

podána 17. června 2003. Pro další úvahy Nejvyššího

soudu je proto rozhodný výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání

(dále jen „ZKV“), ve znění účinném do 23.

července 2003, tj. naposledy ve znění zákona č. 210/2003 Sb.

Podle ustanovení § 20 odst. 2 ZKV je v přihlášce třeba zvlášť uvést důvod a

výši každé přihlášené pohledávky. K přihlášce je třeba připojit kopie listin, z

nichž jednotlivé pohledávky vyplývají.

Podle § 23 odst. 2 ZKV se mohou konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek,

které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, domáhat určení svého

práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím

konkursním věřitelům

i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce

nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich

uvedené.

O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud.

Soudní praxí byl obecně přijat judikatorní závěr, podle něhož právním důvodem

vzniku přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka

zakládá,

tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky

soudních rozhodnutí

a stanovisek, rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000,

uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2003, pod číslem 35,

či rozsudek ze dne

22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na

webových stránkách Nejvyššího soudu).

Podmínka, podle níž lze žalobu o určení pravosti popřené pohledávky podat pouze

ze stejného právního důvodu, jaký je uveden v přihlášce, je tak splněna v

případě, opírá-li žalobce svůj nárok o ty skutkové okolnosti, které vylíčil již

v přihlášce pohledávky.

Závěr, podle něhož žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek

úpadkyně pohledávky z jiných směnek, než v následně podané žalobě o určení

pravosti směnečných pohledávek, k němuž soudy nižších stupňů dospěly,

porovnávajíce přitom na straně jedné přílohy přihlášky a přílohy žaloby (tj.

kopie směnek, které považovaly za „totožné“)

a na straně druhé originály směnek předložené žalobkyní v průběhu řízení o

určení pravosti pohledávek, Nejvyšší soud nepovažuje za správný.

Je tomu tak již proto, že na totožnost právního důvodu pohledávek uplatněných v

přihlášce (§ 20 odst. 2 ZKV) a v následné žalobě (§ 23 odst. 2 ZKV) lze

usuzovat zásadně s ohledem na skutečnosti, na nichž se pohledávky zakládají; ty

jsou v poměrech dané věci shodné (k tomu srov. obsah přihlášky č.l. 279-282 a

obsah žaloby č. l. 1-5).

Přitom v přihlášce i v žalobě byly rozhodující skutečnosti vylíčeny úplně, a

nešlo tak

o situaci, v níž by scházející skutečnosti měly zprostředkovaně původ v odkazu

na listiny, které žalobce coby důkazní materiál připojil k přihlášce, resp. k

žalobě a na které v textu přihlášky, resp. žaloby výslovně odkázal (viz závěry

formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož v souvislosti s přihláškou

pohledávek žádné originály směnek žalobkyně nepředložila, je pro řešení otázky

shody právního důvodu pohledávek v přihlášce a v žalobě rozhodné,

zda v řízení předložené originály směnek (jejich obsah) rozhodujícím

skutečnostem vskutku odpovídají.

Konečně neobstojí ani závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné

legitimace žalobkyně, založený na rozdílu v adrese jejího sídla uvedené ve

zmocňovacím rubopisu „Dublinskaja 14A, 127591 Moskva“ a skutečným sídlem

„Dubninskaja 44A, 127591 Moskva“, když jde o zřejmou chybu v psaní, která na

možnost nezaměnitelného určení osoby prokuraindosatáře bez dalšího nemůže mít

vliv.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod

dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud

rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu

prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.

zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně

závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém

rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně

nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. prosince 2010

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu