29 Cdo 2739/2024-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ S. H., a b/ T. H., obou zastoupených JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, se sídlem v Příbrami, 28. října 184, proti žalované M. K., zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1531/9, o zaplacení 340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 68 C 135/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2024, č. j. 14 Co 142/2024-164, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 26. února 2014, č. j. 68 C 135/2020-151, přerušil řízení do rozhodnutí o dovolání ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 158 Cm 3/2019, neboť v tomto řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
2. K odvolání žalobců (a/ S. H. a b/ T. H.) Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. dubna 2024, č. j. 14 Co 142/2024-164, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení do rozhodnutí o dovolání ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 158 Cm 3/2019 nepřerušuje.
3. Odvolací soud – cituje ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o fakultativním přerušení řízení nemůže být postačující pouze hypotetická možnost odklizení pravomocného rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva vydaného v souběžném řízení. Uvedl přitom, že žaloba žalované na určení vlastnického práva byla pravomocně zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Soud prvního stupně tak přerušil řízení do vyřešení otázky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dovolacím soudem; jde ovšem o otázku, která již byla pravomocně vyřešena, přičemž její vyřešení (ani) není pro soud v nyní projednávané věci závazné. Nadto žalovaná netvrdí žádné mimořádně tíživé či neodčinitelné následky, kterým by byla vystavena v případě, kdyby pravomocné rozsudky v odkazované věci byly později zrušeny nebo změněny.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (M. K.) dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, popřípadě aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Konkrétně dovolatelka pokládá otázku, zda měly soudy přerušit řízení za situace, kdy žalovaná podala dovolání v souvisejícím řízení o určení vlastnického práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí odkázal na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, neboť v souběžném řízení se Nejvyšší soud zabývá předběžnou otázkou „na mezinárodní úrovni, kdy má posoudit především porušení práv dovolatelky podle Listiny základních práv EU, porušení mezinárodních dohod a směrnic EU na ochranu dovolatelky jako spotřebitelky“. Pokud by Nejvyšší soud v souběžném řízení o určení vlastnického práva rozhodl odlišně, byla by případná náprava podstatně snížena, neboť pro podání žaloby na obnovu řízení jsou stanoveny přísné podmínky a dvouletá lhůta k podání žaloby by mohla marně uplynout. Z hlediska hospodárnosti řízení tak považuje dovolatelka za účelné vyčkat na rozhodnutí dovolacího soudu v odkazované věci.
6. Žalobci ve vyjádření navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, majíce za to, že dovolatelka svým počínáním zneužívá právo.
7. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
9. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. se podává, že uvedené ustanovení neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší. Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát.
10. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5207/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3153/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2011, pod číslem 169, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
11. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přitom patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o (ne)přerušení řízení podle uvedeného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Nejvyššímu soudu naopak nepřísluší v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit, či nikoliv.
12. K tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022, sp. zn. 21 Cdo 1215/2021, uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 2, ročník 2024, pod číslem 16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2021, sp. zn. 28 Cdo 547/2021.
13. Zároveň nelze přehlédnout, že proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 o. s. ř. není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.). Není-li proti usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na přerušení řízení podle § 109 o. s. ř. přípustný univerzální opravný prostředek (odvolání), tím spíše je žádoucí, aby se dovolací soud v řízení o dovolání (coby mimořádném opravném prostředku) proti obsahově stejnému usnesení odvolacího soudu zaměřil pouze na nápravu zjevně excesivních a nesprávných rozhodnutí, nikoliv aby v úplnosti přezkoumával úvahu odvolacího soudu o tom, že je z důvodu procesní ekonomie žádoucí v řízení pokračovat (na přezkum takové úvahy nemá účastník procesní nárok ani v řízení odvolacím).
14. V takto určených mezích dovolacího přezkumu má Nejvyšší soud za to, že úvaha odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí zjevně nepřiměřenou není; odvolací soud naopak srozumitelně, jasně a logicky uceleně vysvětlil, proč není přiléhavé řízení přerušit. Poukázal přitom (v odst. 8. odůvodnění) i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je možné s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení přerušit řízení do pravomocného rozhodnutí o dovolání podaného v související věci pouze výjimečně; takové výjimečné okolnosti odvolací soud v posuzované věci neshledal a Nejvyšší soud nemá důvod jeho úvahu zpochybňovat.
15. O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovolání bylo v přiměřené lhůtě odmítnuto, čímž se tento návrh stal bezpředmětným.
16. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí,
nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu