U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a/ Ing. M. V., b/ P. M., c/ V. S., d/ R. Š. a e/ S. E., všech
zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku,
Starobranská 4, PSČ 787 01, za účasti Bytového družstva Palackého, Šumperk, se
sídlem v Šumperku, Palackého 1669/4, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby
25899686, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem, se sídlem v
Šumperku, Blahoslavova 4, PSČ 787 01, o vyslovení neplatnosti usnesení členské
schůze, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 209/2006, o
dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.
července 2009, č. j. 5 Cmo 193/2008-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 8. února 2008, č. j. 41 Cm 209/2006-61, Krajský soud v Ostravě
zamítl návrh, kterým se navrhovatelé domáhali určení neplatnosti usnesení
členské schůze Bytového družstva Palackého, Šumperk (dále jen „družstvo“)
konané dne 26. října 2006, jímž bylo schváleno uzavření nájemních smluv ke
specifikovaným družstevním bytům s členy nově přijatými do družstva na členské
schůzi konané dne 5. září 2006 – Z. L., K. Č. a R. N. (výrok I.), a rozhodl o
nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení soudu
prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok).
Navrhovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním,
opírajíce jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce
dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíce, aby rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s.
ř. odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku
II. o nákladech řízení, a proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně
jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v
procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze
dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtkou, podle níž se odvolací soud nevypořádal s námitkou navrhovatelů, že v
řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny též (v dovolání
specifikované) důkazy, jejichž provedení navrhovatelé požadovali, dovolatelé
poukazují na tvrzenou vadu řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), která
však nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu; přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jí proto založit nelze. Právo
soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z
ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České
republiky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95). Odvolací soud pak své rozhodnutí založil (mimo jiné) i na závěru, podle něhož z
obsahu dohody, kterou navrhovatelé s družstvem uzavřeli dne 30. června 2002
(dále jen „dohoda“), nelze dovodit, že by se v ní družstvo zavázalo uzavřít s
navrhovateli ke specifikovaným družstevním bytům nájemní smlouvy.
Námitka zpochybňující uvedený závěr odvolacího soudu přípustnost dovolání
nezakládá, neboť napadený závěr plně respektuje zásady výkladu právních úkonů
určené ustanovením § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a
formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna
2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu. Výklad obsahu dohody provedený odvolacím soudem je taktéž v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž slovně vyjádřený právní úkon lze
vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v
rozporu s jednoznačným jazykovým projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, jenž je veřejnosti dostupný na
jeho webových stránkách). Byť byl přijat ve vztahu k výkladovým pravidlům
občanskoprávních úkonů (§ 35 odst. 2 obč. zák.), prosadí se tento závěr plně i
při výkladu úkonů obchodněprávních (§ 266 obch. zák.) - srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek
nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek
není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci
samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatelé nemají vůči družstvu
nárok na uzavření smluv o nájmu družstevního bytu, sám o sobě postačuje k
zamítnutí návrhu, nelze dovolání připustit k přezkoumání (dovoláním rovněž
zpochybněného) závěru odvolacího soudu, podle kterého uzavření dohody
představuje v projednávané věci majetkovou dispozici s družstevními byty ve
smyslu § 239 odst. 4 písm. i/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a
článku 22 odst. 1 písm. m/ stanov družstva. I kdyby totiž Nejvyšší soud uvedený
závěr odvolacího soudu shledal nesprávným, nemohl by z tohoto důvodu rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit, a posouzení této otázky by se tudíž nemohlo projevit v
poměrech dovolatelů založených napadeným rozhodnutím. Z tohoto důvodu přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle ní k platnému
uzavření dohody nebylo třeba spolupodpisu místopředsedy družstva (jež nadto
směřuje proti závěru, podle něhož k platnosti dohody byla kontrasignace
nezbytná, na kterém odvolací soud své rozhodnutí nezaložil). A konečně dovolání nečiní přípustným ani námitka, podle níž „družstvo
přistupovalo k výkonu již existujících práv a povinností vyplývajících z dohody
… v rozporu s dobrými mravy“. Je tomu tak proto, že tvrzení o jejich
diskriminaci, o něž tuto námitku opírají, uplatnili dovolatelé poprvé až v
dovolání.
Nejvyšší soud k němu proto – vzhledem k ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve
věci samé – přihlédnout nemohl. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelů bylo
odmítnuto a družstvu podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. března 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu