29 Cdo 2861/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ
114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) Z. U. a 2)
Ing. D. S., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 135/2012, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2014, č. j.
9 Cmo 359/2013-92, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2014, č. j. 9 Cmo
359/2013-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 7 Cm 135/2012-68,
zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 23. dubna 2012, č. j. 7 Cm 135/2012-8,
jímž původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni
částku 299.578,15 Kč s 6% úrokem od 24. dubna 2010 do zaplacení, směnečnou
odměnu 998,59 Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení čl. I. § 30, § 31 odst. 1 a 2, §
32 odst. 1, § 75 a § 77 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového
(dále jen „směnečný zákon“) a odkazuje na výsledky provedeného dokazování ?
shledal důvodnou kauzální námitku žalovaných, podle které ke dni 25. května
2006 již neexistovala „žádná“ pohledávka žalobkyně za výstavcem sporné směnky
(GEOSTAV Dobříš, spol. s r. o.) a následně vzniklá pohledávka žalobkyně za
výstavcem, nebyla spornou směnkou zajištěna.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. března 2014, č.
j. 9 Cmo 359/2013-92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný
platební rozkaz ponechal v platnosti.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona především
zdůraznil, že „žalovaní jsou směnečnými rukojmími a rukojmí nemají vždy
vytvořen vlastní vztah k majiteli směnky, tedy nemají uzavřenu směnečnou dohodu
s majitelem směnky. Důvodem přijetí rukojemského závazku totiž bývá vztah
rukojmího ke směnečnému dlužníkovi, za kterého přejímá směnečné rukojemství a
tím zaručuje splnění směnečného závazku, nikoli však, jedná-li se o zajišťovací
směnku, splnění kauzálního závazku, který je směnkou zajišťován. V dané věci
sami žalovaní v námitkách uvedli, že dohodu o vyplnění směnky uzavřela
žalobkyně s výstavcem směnky a žalovaní jako avalisté neučinili žádné
prohlášení, které by upravovalo způsob vyplnění směnky“. Žádný ze žalovaných
nepodepsal dohodu o vyplnění „směnky“ ani za výstavce.
Sloužila-li sporná směnka – pokračoval odvolací soud – k zajištění závazku
výstavce ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 22. října 2004,
jejíž součástí byla i dohoda žalobkyně a výstavce o vyplnění „směnky“ a
žalovaní nebyli účastníky této dohody, nepřísluší jim ani námitka, podle níž
„směnka“ byla vyplněna v rozporu s dohodou o vyplnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní, odkazujíce co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřujíce důvod přípustnosti dovolání ve výkladu
ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona, a to v souvislosti s řešením otázky,
zda žalovaným jako směnečným rukojmím přísluší námitka nesprávného
(excesivního) vyplnění blankosměnky.
Dovolatelé akcentují, že z pohledu výše zmíněného ustanovení se odvolací soud
věcí nezabýval. Přitom by (na blankosměnku) „nepřipojili svůj podpis, pokud by
jim nebylo alespoň v obecné rovině známo, jak má být následně se směnkou
zacházeno. Právě existence vyplňovacího oprávnění a znalost jeho obsahu je
důvodem pro podpis směnky avalem. Aval se stává směnečným dlužníkem až v
okamžiku vyplnění směnky, a to zpětně ke dni jeho podpisu. Jednání žalovaných
je tedy nutno vykládat tak, že podpisem rukojemského prohlášení přistoupili k
dohodě o vyplnění blankosměnky“ (rozuměj k dohodě o vyplnění blankosměnky
uzavřené mezi žalobkyní a výstavcem), pročež jim náleží stejné námitky jako
výstavci. Potud poukazují i na skutečnost, že druhý žalovaný byl v době podpisu
blankosměnky statutárním orgánem výstavce, v důsledku čehož mu musel být z
titulu výkonu funkce obsah směnečné dohody a vyplňovacího prohlášení znám.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení
otázky dovolateli otevřené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla
při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli
směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé
víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, kdo je žalován ze směnky,
nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k
výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal
vědomě na škodu dlužníka.
Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že vyplňovací právo
(jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a
dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou
(smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které
byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen
obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel
chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu
(postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může
být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o
udělení vyplňovacího práva (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tamtéž doplnil, že tvrzení, podle něhož majitel nabyl směnku ve zlé víře nebo
se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí (čl. I. § 10 směnečného
zákona), popř. při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17
směnečného zákona), nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení (§ 175 o. s.
ř.).
Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných
dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné, aby i s ním remitent sjednal
vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4204/2010). Ani pro takovou dohodu není zákonem
stanovena písemná forma (postačující proto bude i smlouva uzavřená ústně či jen
konkludentně), přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí
podepíše smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem)
jako statutární orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla
blankosměnka vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem
a směnečným rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné
pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem
směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. obdobně
důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo
3727/2007 (uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007.
V poměrech dané věci (viz skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se
ostatně ztotožnil i odvolacího soud) je zjevné, že smluvní strany (žalobkyně a
výstavce) uzavřely dne 22. října 2004 dodatek ke smlouvě o zřízení a vedení
běžného účtu (č. 11703211/0100), v jehož bodu 5, se dohodly, že ke krytí všech
pohledávek banky vzniklých z této smlouvy předává výstavce bance blankosměnku,
ke které uděluje vyplňovací právo a předává směnečné vyplňovací prohlášení, s
tím, že blankosměnka je avalována žalovanými. Dále jsou konkretizována pravidla
pro vyplnění blankosměnky. Téhož dne podepsal výstavce blankosměnky směnečné
vyplňovací prohlášení, ve kterém udělil žalobkyni právo vyplnit údaje
splatnosti, směnečnou sumu a místo platební, přičemž žalovaní (jako směneční
rukojmí) vzali toto směnečné vyplňovací prohlášení na vědomí, s tím, že jsou s
ním srozuměni v celém jeho rozsahu.
Za tohoto stavu nemá Nejvyšší soud – na rozdíl od soudu odvolacího – žádné
pochybnosti o tom, že směneční rukojmí (žalovaní) uzavřeli s žalobkyní dohodu o
podmínkách vyplnění blankosměnky stejného obsahu jako výstavce (k tomu srov. v
obdobných poměrech též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014,
sp. zn. 29 Cdo 3407/2012).
Na výše uvedeném závěru nic nemění ani rozpornost námitek žalovaných, kteří na
straně jedné namítali nesprávné vyplnění blankosměnky a na straně druhé
tvrdili, že s žalobkyní neuzavřeli dohodu o vyplňovacím právu směnečném.
Důsledkem (případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami, jimiž se žalovaní
bránili proti směnečnému platebnímu rozkazu, přitom není ani to, že by soud
mohl tyto námitky (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako
neprojednatelné (respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v závěru, podle něhož žalovaným
nepřísluší námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, správné, Nejvyšší soud je
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu