29 Cdo 2886/2024-99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Advokátní kancelář Plajner a partneři s. r. o., se sídlem v Praze
2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 08790817, zastoupeného
Mgr. et Mgr. Radimem Cichrou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6,
PSČ 120 00, proti žalované JUDr. Mgr. Martině Jinochové Matyášové, se sídlem v
Praze 2, Šafaříkova 453/5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 72657111, jako
insolvenční správkyni dlužníka STROJÍRENSKÝ VĚDECKOTECHNICKÝ PARK s. r. o.,
identifikační číslo osoby 24126381, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, PSČ 110 00, o zaplacení 103
757,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27
C 213/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského osudu v Praze ze dne
23. května 2024, č. j. 20 Co 107/2024-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 727,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jejího zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 12. prosince 2023, č. j. 27 C 213/2023-65, Obvodní
soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se žalobce (Advokátní kancelář Plajner a
partneři s. r. o.) domáhal po žalované (JUDr. Mgr. Martině Jinochové Matyášové,
jako insolvenční správkyni dlužníka STROJÍRONSKÝ VĚDECKOTECHNICKÝ PARK s. r.
o.) zaplacení 103 757,50 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení za dobu od 26.
července 2022 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Žalobce uzavřel s dlužníkem ve dnech 10. února 2022 a 28. března
2022 smlouvy o právní pomoci. Na základě těchto smluv fakturoval dlužníkovi dne
30. června 2022 částky 78 347,50 Kč a 25 410 Kč.
[2] Usnesením ze dne 17. února 2022, č. j. KSPH 61 INS 22850/2021-A-19,
Krajský soud v Praze zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 8. června 2022,
č. j. KSPH 65 INS 22850/2021-B-40, prohlásil na jeho majetek konkurs.
[3] Dne 13. září 2022 vyzval žalobce žalovanou k zaplacení žalované
částky a dne 27. září 2022 tuto svoji pohledávku uplatnil v insolvenčním řízení
dlužníka prostřednictvím formuláře „vyrozumění o uplatnění pohledávky za
majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň“.
[4] Žalovaná v dopise ze dne 16. září 2022, adresovaném žalobci, nárok
neuznala a odmítla jej uhradit z majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že
nejde o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku takovým
pohledávkám postavenou na roveň.
[5] Žalobce podal žalobu v projednávané věci dne 20. ledna 2023. K výzvě
soudu prvního stupně žalobce sdělil, že žalobu na určení pořadí uplatněné
pohledávky podle § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), v rámci insolvenčního řízení dlužníka nepodal.
3. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že se žalobce domáhá
žalobou uplatněného nároku předčasně, neboť o charakteru pohledávky (zda jde o
pohledávku za majetkovou podstatou) může v pochybnostech rozhodnout jen
insolvenční soud v samostatném incidenčním sporu podle § 203a insolvenčního
zákona. V posuzovaném případě pochybnost vyvstala, neboť účastníci řízení
hodnotí charakter pohledávky rozdílně. Soud prvního stupně nemůže uvedenou
otázku posoudit ani jako otázku předběžnou, proto žalobu „pro teď“ zamítl. To,
že žalobce nebyl vyzván insolvenčním soudem k podání žaloby podle § 203a
insolvenčního zákona, přitom neznamená, že žalobce nemůže podat žalobu z
vlastní iniciativy. Lhůta v § 203a odst. 1 insolvenčního zákona má pouze ten
význam, že po jejím marném uplynutí nastávají následky uvedené v tomto
ustanovení.
4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud ? vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, cituje § 203 odst. 1 a odst. 4 větu první, § 203a insolvenčního zákona,
a odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo
48/2020, uveřejněný pod č. 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 109/2020“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp.
zn. 29 Odo 107/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník
2007, pod číslem 107, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp.
zn. 29 Cdo 3572/2019, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník
2021, pod číslem 59 – vysvětlil, že v případě žaloby na plnění podle § 203
odst. 4 insolvenčního zákona jde o spor o samotnou existenci, pravost či výši
pohledávky za majetkovou podstatou (nejedná se o incidenční spor), zatímco v
případě § 203a insolvenčního jde o (incidenční) spor o pořadí pohledávky v
insolvenčním řízení, tj. zda se vůbec jedná o pohledávku za podstatou. Tyto
spory mají jiný předmět, mohou tedy o jedné pohledávce probíhat současně.
Výsledek sporu o zaplacení pohledávky je však zpravidla závislý na výsledku
sporu o určení pořadí pohledávky, což by v případě již vedeného sporu o pořadí
pohledávky zakládalo důvod k přerušení řízení o zaplacení pohledávky.
6. Dále odvolací soud uvedl, že namítá-li žalovaná, že žalobou uplatněná
pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou, nemůže být tato otázka
řešená v řízení o žalobě na plnění u obecného soudu ani jako otázka předběžná a
žalobce musí nejprve podat žalobu na určení pořadí pohledávky podle § 203a
insolvenčního zákona. Dodal, že je-li mezi věřitelem a insolvenčním správcem
spor o pořadí pohledávky, je především na insolvenčním správci, aby dal
insolvenčnímu soudu podnět k postupu podle § 203a odst. 1 insolvenčního zákona,
nic však nebrání věřiteli, aby takový podnět dal insolvenčnímu soudu sám, nebo
aby z vlastní iniciativy (bez výzvy insolvenčního soudu) podal žalobu podle §
203a insolvenčního zákona, neboť bez rozhodnutí o pořadí pohledávky v
insolvenčním řízení se nemůže domáhat jejího uspokojení u obecného soudu.
Odvolací soud se tak ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který žalobu
jako předčasnou „pro teď“ zamítl.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení tří otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné
právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
8. Jako otázky, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve
všech souvislostech vyřešeny, dovolatel předestírá, zda musí žalobce sám od
sebe podat žalobu na určení pořadí pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona
v případě, kdy k tomu nebyl vyzván insolvenčním soudem, zda tak musí učinit
dříve, než podá žalobu podle § 203 insolvenčního zákona, a zda se může
insolvenční správce bránit v řízení zahájeném podle § 203 insolvenčního zákona
námitkou, že uplatněný nárok není pohledávkou za majetkovou podstatou.
9. Dovolatel namítá, že z § 203a insolvenčního zákona mu nevyplývá
povinnost podat žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky, ledaže tuto
povinnost uloží věřiteli insolvenční soud.
10. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů obou
stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. S odkazem na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002,
upozorňuje, že se žaloba týká dvou samostatných nároků na úhradu dvou
samostatných odměn za poskytované právní služby a jejich příslušenství, v
rozsahu faktury znějící na částku 25 410 Kč je tak dovolání podle žalované
nepřípustné (již jen) podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
13. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více
samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k
jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny
v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, jakož i důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem
74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. O samostatné nároky s odlišným skutkovým základem však v
projednávané věci nejde. Na odlišný skutkový základ nároků nelze usuzovat jen z
toho, že žalobce odměnu za poskytnuté právní služby vyúčtoval dvěma fakturami
(za dvě časová období, která na se sebe nadto navazují). Podstatné je, že obě
fakturované částky se týkají zastupování dlužníka v insolvenčním řízení, pročež
lze uzavřít, že mají společný skutkový základ.
15. Dovolání Nejvyšší soud shledává přípustným podle § 237 o. s. ř. k
zodpovězení otázky podání žaloby na určení pořadí pohledávky podle § 203a
insolvenčního zákona jako podmínky pro uplatnění pohledávky, jejíž pořadí
insolvenční správce (resp. osoba s dispozičními oprávněními) popírá, žalobou
podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Potud jde o otázku dovolacím soudem
beze zbytku nevyřešenou.
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
17. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona v aktuálním znění:
20. Podle § 203 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak,
pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se
uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové
pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti
tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 1). Neuspokojí-li
osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a
včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s
dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu
vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly
zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila (odstavec
4).
21. Podle § 203a insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda
pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou
podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v
insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu
věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu
na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní
vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li
žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou
podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou
podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno,
považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku
pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo
pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li
žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje,
ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je
uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno (odstavec 1).
Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1
písm. a); ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně
(odstavec 2).
22. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že § 203a
insolvenčního zákona neposkytuje žádný podklad k úvaze o tom, že by snad
věřitel, který má za to, že jím uplatňovaná pohledávka je opravdu pohledávkou
za majetkovou podstatou, mohl sledovaného cíle (uspokojení uplatněné pohledávky
jako pohledávky s právem na přednostní uspokojení), dosáhnout (tam, kde osoba s
dispozičním oprávněním, respektive insolvenční soud, má udávané právo přednosti
za pochybné) jinak než vyvoláním incidenčního sporu a úspěchem v něm. Uvedené
ustanovení nadto přímo stanoví jednoznačný následek, který s sebou nese
nevyhovění výzvě insolvenčního soudu. Uspokojení takové pohledávky jako
pohledávky za majetkovou podstatou je v insolvenčním řízení vyloučeno, s tím,
že podání, jímž byla pohledávka uplatněna, se považuje za přihlášku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2805/2015,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2019, pod číslem 23).
23. Ke vztahu řízení o zaplacení podle § 203 odst. 4 insolvenčního
zákona a řízení o určení pořadí pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona (i
k jejich návaznosti za situace, kdy je mezi věřitelem a insolvenčním správcem
sporné, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou) se Nejvyšší soud vyjádřil
zejména v R 109/2020 (srov. odstavce 57–60), v usnesení sp. zn. 29 Cdo
3572/2019 nebo v usnesení ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 128/2018.
24. Z označených rozhodnutí plyne, že jiný než insolvenční soud nemůže
posuzovat (určovat) pořadí pohledávky v insolvenčním řízení (ani jako otázku
předběžnou). V případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními
oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, resp. „pravost“), případně
výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení
pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o
pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně
vypočtených v § 168 insolvenčního zákona) na základě incidenční žaloby podané u
insolvenčního soudu, může být výsledek sporu o zaplacení pohledávky závislý na
výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod přerušit řízení o
zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. do skončení
incidenčního sporu o pořadí této pohledávky. Vyzní-li výsledek incidenčního
sporu o pořadí pohledávky tak, že jde o přihlášenou pohledávku (§ 203a odst. 1
věta třetí insolvenčního zákona), bude okolnost, že věřitel se žalobou podanou
u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka domáhal splnění (zaplacení)
přihlášené pohledávky, důvodem k zastavení řízení o takové žalobě (srov. § 140c
insolvenčního zákona, ve spojení s § 141a insolvenčního zákona).
25. Jak vyplývá ze zjištění soudů v projednávaném řízení, žalobce se
nejpozději z přípisu ze dne 16. září 2022 dozvěděl, že insolvenční správkyně
nesouhlasí s kvalifikací žalobcem uplatněné pohledávky jako pohledávky za
majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň. Jediným správným
postupem, jak se za daného stavu domáhat jejího uspokojení, tak bylo podání
žaloby na určení pořadí u insolvenčního soudu, přestože k tomu žalobce (zatím)
nebyl insolvenčním soudem vyzván postupem předjímaným § 203a odst. 1
insolvenčního zákona.
26. Byť dovolacímu soudu není zřejmé, proč žalovaná vyčkávala s návrhem
k insolvenčnímu soudu (na uložení povinnosti žalobci k podání žaloby na určení
pořadí uplatněné pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona) na vyjádření
žalobce, zda „na nároku trvá“, nemůže mít s ohledem na shora citované
judikaturní závěry sama okolnost, že insolvenční soud žalobci (ani bez návrhu)
neuložil povinnost k podání žaloby podle § 203a insolvenčního zákona, vliv na
posouzení posloupnosti řízení o uplatněné pohledávce sporného pořadí. Za
rozhodné v tomto ohledu Nejvyšší soud považuje, že o spornosti pořadí
uplatňované pohledávky byl žalobce informován insolvenční správkyní (osobou s
dispozičními oprávněními) v přípise ze dne 16. září 2022. Za tohoto stavu (bez
vyřešení otázky povahy – pořadí uplatněné pohledávky) je podaná žaloba vskutku
předčasná, jak správně uzavřel odvolací soud.
27. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle
§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
28. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3
větou první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo
zamítnuto, čímž mu vznikla povinnost nahradit žalované účelně vynaložené
náklady řízení. Ty v dovolacím řízení sestávají z mimosmluvní odměny za
zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
20. srpna 2024), z částky 103 757,50 Kč, která podle § 7 bodu 5. vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v účinném znění,
činí 5 260 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši
300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty ve výši 1 167,60 Kč jde o částku 6 727,60 Kč, kterou je žalobce
povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu