29 Cdo 2948/2023-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce IS Voda v. o. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 08723541, jako insolvenčního správce dlužníka LV development & consulting s. r. o., identifikační číslo osoby 27436161, proti žalované H. B., o zaplacení částky 1 038 909 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 301/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2023, č. j. 29 Co 196/2023-58, takto:
První výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2023, č. j. 29 Co 196/2023-58, se v části, jíž byl potvrzen bod I. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. května 2023, č. j. 6 C 301/2022-44, ohledně zastavení řízení co do částky 1 038 909 Kč, mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. května 2023, č. j. 6 C 301/2022-44, se mění tak, že se řízení co do požadavku na zaplacení 1 038 909 Kč nezastavuje.
1. Usnesením ze dne 9. května 2023, č. j. 6 C 301/2022-44, Obvodní soud pro Prahu 3 zastavil řízení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: [1] Žalobce (IS Voda v. o. s. jako insolvenční správce dlužníka LV development & consulting s. r. o.) se odpůrčí žalobou podanou dne 22. července 2022 k Městskému soudu v Praze domáhá určení, že právní jednání dlužníka adresované žalované (H. B.) [specifikované platby učiněné v době od 25 března 2020 do 29. prosince 2020] jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a dále žádá, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 1 038 909 Kč; tím zahájil incidenční spor projednávaný u insolvenčního soudu v rámci insolvenčního řízení dlužníka pod sp. zn. 214 ICm 2129/2022 (dále též jen „incidenční spor“). V odkazované žalobě žalobce (mimo jiné) uvedl, že odporované právní jednání představuje „soluční úkon dlužníka“. [2] Následně žalobce podal dne 3. srpna 2022 k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 žalobu, jíž zahájil řízení projednávané u tohoto obvodního soudu pod sp. zn. 6 C 301/2022 (dále též jen „posuzované řízení“), a kterou se po žalované domáhá rovněž zaplacení částky 1 038 909 Kč s příslušenstvím. [3] Žalobce dne 15. prosince 2022 (č. l. 32) doplnil svá tvrzení tak, že žalovaná inkasovala uvedené peněžní prostředky bez právního důvodu.
3. Obvodní soud – cituje ustanovení § 83, § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že účastníci i předmět řízení jsou v incidenčním sporu a v posuzovaném řízení totožní. V posuzovaném řízení se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 1 038 909 Kč s příslušenstvím, odpovídající výši majetkového prospěchu, který žalovaná na úkor dlužníka získala provedením bankovních převodů z jeho účtu na účty žalované. V incidenčním sporu se žalobce domáhá vedle zaplacení částky 1 038 909 Kč i určení neúčinnosti provedených bankovních převodů (tvrdí, že jimi došlo ke zkrácení majetku dlužníka na úkor jiných věřitelů), což ovšem rozdílnost řízení nezakládá. Jelikož jsou řízení totožná ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., tvoří dřívější incidenční spor překážku věci zahájené, a proto soud prvního stupně (později zahájené) posuzované řízení zastavil.
4. Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 17. července 2023, č. j. 29 Co 196/2023-58, změnil usnesení soudu prvního stupně v části bodu I. výroku týkající se specifikovaného příslušenství (zákonného úroku z prodlení z částky 1 038 909 Kč od 14. února 2022 do zaplacení) tak, že se řízení nezastavuje, jinak usnesení soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (první výrok), a zrušil bod II. výroku usnesení soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 83, § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř. a § 239 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, avšak doplnil, že předmětem posuzovaného řízení je i příslušenství pohledávky, které žalobce v incidenčním sporu neuplatňuje, a proto se na toto příslušenství překážka litispendence (věci zahájené) nevztahuje.
6. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu v té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně (posuzováno podle obsahu
dovolání), podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Konkrétně jde o otázku, zda žalobcem dříve podaná odpůrčí žaloba napadající neúčinnost právního jednání dlužníka a obsahující též petit na vrácení ušlého plnění zakládá překážku litispendence pro později podanou žalobu z titulu bezdůvodného obohacení (podanou pro případ, že by se jednalo o plnění bez právního důvodu).
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil v tom duchu, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 13/2022, z nichž vyplývá, že dokud není pravomocně vypořádána otázka, zda předmětné částky mají být uhrazeny do majetkové podstaty dlužníka jako peněžité plnění, které odporovaným právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové podstaty, popřípadě jako peněžitá náhrada za takové plnění, nelze ani uzavřít, že v této části brání pokračování řízení o odpůrčí žalobě podle § 235 a násl. insolvenčního zákona překážka věci zahájené (§ 83 odst. 1 o. s. ř.).
9. Dovolatel poukazuje i na to, že odpůrčí žalobou se primárně domáhá určení neúčinnosti plateb, přičemž z § 239 odst. 4 insolvenčního zákona vyplývá, že plnění z neúčinného právního jednání náleží do majetkové podstaty až dnem právní moci vyhovujícího rozsudku. Pohledávka (proto) vzniká až právní mocí vyhovujícího rozsudku a do té doby ani nelze uvažovat o identickém skutku, resp. překážce litispendence.
10. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení dovolatelem předestřené otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od (níže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona: § 83 (o. s. ř.) (1) Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. (…) § 103 (o. s. ř.) Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). § 104 (o. s. ř.) (1) Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. § 235 (insolvenčního zákona) (…) (2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“),není-li dále stanoveno jinak. (…) § 239 (insolvenčního zákona) (1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. (…) (4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.
16. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu ke dni podání žaloby v posuzovaném řízení a později nedoznala změn. Ustanovení insolvenčního zákona v citovaném znění platila již v době, kdy insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek (usnesením ze dne 1. září 2021, č. j. MSPSH 88 INS 14924/2021-A-9, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) a později rovněž nedoznala změn.
17. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech, které jsou shrnuty v (dovolatelem odkazovaném) usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2022 takto:
18. V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je soud vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním návrhem (tzv. petitem) uplatňuje svůj nárok. Jinak řečeno, nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.), nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sb. rozh. obč.
19. V rovině výkladu § 83 odst. 1 o. s. ř. (při zkoumání, zda je dána překážka věci zahájené) pak v duchu výše řečeno jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sb. rozh. obč., a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 68/2011“).
20. I pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2019, pod číslem 67, nebo obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod číslem 101/2022 Sb. rozh. obč.
21. Platí také, že skutečnost, že odlišné právní posouzení téhož skutku vede (může vést) k určení jiného věcně příslušného soudu, nezakládá rozdílnost věcí ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. (jen proto nejde o odlišný předmět sporu); srov. opět R 68/2011 nebo (pro poměry upravené insolvenčním zákonem) opět i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016.
22. Odpůrčí žaloba, je incidenčním sporem ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, tedy sporem vyvolaným insolvenčním řízením, o kterém tak stanoví insolvenční zákon, projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona), k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni je (proto) věcně příslušný krajský soud (§ 7a písm. b/ insolvenčního zákona). Přitom z ustanovení § 239 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona plyne, že bylo-li předmětem odporovaného právního jednání peněžité plnění nebo má-li jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, lze odpůrčí žalobou požadovat (vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního jednání je součástí odpůrčího nároku) i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění.
23. Dokud není pravomocně vypořádána (rozhodnuta) otázka, zda předmětné částky mají být uhrazeny do majetkové podstaty dlužníka jako peněžité plnění, které odporovaným právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové podstaty, nebo jako peněžitá náhrada za plnění, které odporovaným právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové podstaty, nelze ani uzavřít, že v této části brání pokračování řízení o odpůrčí žalobě podle § 235 a násl. insolvenčního zákona překážka věci zahájené (§ 83 odst. 1 o. s. ř.) vyvolaná zahájením sporu o vydání (zaplacení) bezdůvodného obohacení vzešlého (bez skutkových tvrzení, z nichž má plynout naplnění některé ze skutkových podstat insolvenční neúčinnosti a bez požadavku na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka) z téhož skutku u okresního soudu. Srov. k tomu rozsudky ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021 a 29 ICdo 85/2021, v nichž Nejvyšší soud podrobněji vysvětlil poměry (a odtud nastavená omezení pro zkoumání věcné příslušnosti soudů), z nichž vzešly závěry formulované v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 19/2016. Přitom pro posouzení, zda je zde překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení (srov. shodně např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2003, pod číslem 97).
24. V poměrech projednávané věci se uvedená judikatura uplatní následovně:
25. Nejvyšší soud prvně podotýká, že prezentované závěry nelze v dané věci převzít zcela (bez dalšího), jelikož řeší situaci, kdy nejprve bylo zahájeno řízení před obvodním soudem o vydání bezdůvodného obohacení a až později byl zahájen u insolvenčního soudu incidenční spor o určení neúčinnosti právního jednání (v nyní projednávané věci je tomu co do časových souvislostí naopak).
26. Odvolací soud nicméně správně vyšel z toho, že předmětem incidenčního sporu je určení neúčinnosti právních jednání dlužníka; v odpůrčí žalobě žalobce uvádí, že (sporné) platby představují „soluční úkon“ dlužníka, kdežto v posuzovaném řízení není předmětem řízení odpůrčí nárok podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, neboť z žaloby [jejího doplnění (č. l. 32)] se podává tvrzení žalobce, že žalovaná inkasovala (sporné) platby bez právního důvodu. Jinak řečeno, žalobce v posuzovaném řízení nepožaduje určit neúčinnost plateb dlužníka a nepřednáší proto ani skutková tvrzení, z nichž má plynout naplnění některé ze skutkových podstat insolvenční neúčinnosti, naopak předestírá tvrzení, že zde není žádný právní titul, na který by dlužník po právu plnil. V tomto rozsahu proto skutková tvrzení žalobce a jím uplatněné nároky v incidenčním sporu a v posuzovaném řízení nejsou totožné.
27. Za této situace je ovšem také zjevné, že obě řízení nemohou vedle sebe samostatně pokračovat, a proto bude na soudu prvního stupně, aby posuzované řízení přerušil do té doby, než v incidenčním sporu vzejde na jisto (bude rozhodnuto), zda dlužník plnil na základě právního důvodu (zda platby představují právní jednání, kterým plnil svůj dluh), nebo bez něj.
28. Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že podle obsahu insolvenčního rejstříku rozsudek pro zmeškání Městského soudu v Praze, vydaný v incidenčním sporu dne 11. ledna 2023, č. j. 214 ICm 2129/2022-44 (dokument C2-11), Vrchní soud v Praze k odvolání žalované změnil rozsudkem ze dne 23. října 2023, č. j. 214 ICm 2129/2022, 105 VSPH 552/2023-90, (MSPH 88 INS 14924/2021) [dokument C2-26] tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává; incidenční spor o odpůrčí žalobě tak není skončen a je (opětovně) ve fázi řízení před soudem prvního stupně.
29. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedeného důvodu správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že se posuzované řízení ohledně požadavku na zaplacení částky 1 038 909 Kč nezastavuje.
30. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu