KSPH 67 INS XY
77 ICm XY
29 ICdo 13/2022-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Evy Kabelkové, se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, PSČ 150
00, jako insolvenční správkyně dlužníka L. H., proti žalované V. T., narozené
XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 423/27, PSČ 128 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 77 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
L. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
KSPH 67 INS XY, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 18. listopadu 2021, č. j. 77 ICm XY, 105 VSPH XY (KSPH 67 INS XY), takto:
Dovolání se zamítá.
1. Odpůrčí žalobou podanou 8. června 2021 se žalobkyně (JUDr. Eva Kabelková,
jako insolvenční správkyně dlužníka L. H.) domáhala vůči žalované (V. T.):
[1] Určení, že označené dohody o zaplacení konkretizovaných částek
žalované, uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou, jsou vůči (insolvenčním)
věřitelům dlužníka neúčinné.
[2] Zaplacení konkretizovaných částek uhrazených dlužníkem žalované na
základě oněch dohod (celkem 39 platbami) v době od 26. května 2015 do 4. března
2020, včetně příslušenství představovaného specifikovaným zákonným úrokem z
prodlení, do majetkové podstaty dlužníka.
2. Usnesením ze dne 20. září 2021, č. j. 77 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále
jen „insolvenční soud“) zastavil řízení o odpůrčí žalobě v rozsahu požadavku na
úhradu oněch konkretizovaných částek s příslušenstvím do majetkové podstaty
dlužníka.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení 83 odst. 1, § 103 a § 104 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z
judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12.
prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněným pod číslem 85/2003 Sb. rozh.
obč. (dále jen „R 85/2003“) [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu],
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005,
uveřejněným pod číslem 84/2007 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 84/2007“),
„rozhodnutím“ Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, „sen. zn.“ 31 Cdo 365/2009
[správně jde o „usnesení“ velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu „sp. zn.“ 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sb.
rozh. obč. (dále jen „R 68/2011“)], a „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu ze dne 28.
února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67) – dospěl k
následujícím závěrům:
4. V daném případě není sporu o tom, že žalobkyně se proti žalované jak v
řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ (dále jen „okresní soud“) pod
sp. zn. 3 C 99/2021 tak v tomto řízení (v rozsahu požadavku na úhradu oněch
částek) domáhá téhož nároku na základě shodného skutku (na základě převodu
finančních prostředků dlužníkem ve prospěch žalované).
5. Odlišnost spočívá pouze v tom, že v této věci žalobkyně dovozuje, že právní
jednání dlužníka (spočívající zřejmě v poskytnutí plnění ze smluvního
závazkového vztahu), je neúčinné vůči věřitelům dlužníka, kdežto v řízení
vedeném u okresního soudu kvalifikuje tytéž převody finančních prostředků po
právní stránce jako bezdůvodné obohacení. Proto jsou splněny podmínky pro
částečné zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř., neboť řízení u okresního
soudu bylo zahájeno dříve.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. listopadu
2021, č. j. 77 ICm XY, 105 VSPH XY (KSPH 67 INS XY), změnil usnesení
insolvenčního soudu tak, že v rozsahu vymezeném výrokem usnesení insolvenčního
soudu se řízení nezastavuje.
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 235 a § 294 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení 83
odst. 1, § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného
usnesení k následujícím závěrům:
8. Předmětem řízení vedeného u okresního soudu je spor o zaplacení částky
18.741.106 Kč; jde tedy o žalobu ve smyslu ustanovení § 294 insolvenčního
zákona, o které se vede řízení u jiného než insolvenčního soudu. Předmětem
onoho řízení není (a nemůže být) otázka neúčinnosti právního jednání dlužníka
vůči jeho věřitelům (tuto otázku nemůže okresní soud řešit ani jako otázku
předběžnou). Totožnost skutku proto není dána.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka argumentuje ve prospěch
názoru, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (z nějž cituje), majíc za to, že obě
řízení mají totožný předmět sporu. K totožnosti skutku se dovolává i závěrů
obsažených v R 85/2003, R 84/2007 a v R 68/2011.
12. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc je za nedůvodné,
s tím, že předmětem řízení vedeného u okresního soudu zásadně nemůže být otázka
neúčinnosti právního jednání dlužníka vůči insolvenčním věřitelům.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v
posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc v daném kontextu
dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:
§ 2 (insolvenčního zákona)
Vymezení některých základních pojmů
Pro účely tohoto zákona se rozumí
(…)
d/ incidenčním sporem spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak
stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení,
(…)
§ 7a (insolvenčního zákona)
Věcná příslušnost
Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně
(…)
b/ v incidenčních sporech,
(…)
§ 159 (insolvenčního zákona)
(1) Incidenčními spory jsou
(…)
d/ spory na základě odpůrčí žaloby,
(…)
§ 235 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon
označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o
žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům
(dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
§ 239 (insolvenčního zákona)
(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze
insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to
odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo
plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době
zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí
žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.
(…)
(4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty
právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno
právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít
o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle
určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo
peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.
§ 83 (o. s. ř.)
(1) Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné
řízení.
(…)
§ 103 (o. s. ř.)
Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za
nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
§ 104 (o. s. ř.)
(1) Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit,
soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet
jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení
příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení
řízení) zůstávají přitom zachovány.
(…)
18. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu již v době, kdy insolvenční
soud rozhodl o úpadku dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek (usnesením
ze dne 18. června 2020, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) a
později nedoznala změn.
19. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené
právní otázce následující závěry:
20. V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je soud vázán
žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce
vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí
skutkový děj, na jehož základě žalobním návrhem (tzv. petitem) uplatňuje svůj
nárok. Jinak řečeno, nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových
okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním
návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv.
právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není
povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na
základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné,
jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat
plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i
kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu
skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím § 153 odst. 2 o. s. ř.) překročením
návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než
kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na
základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který
proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem. K tomu srov. v
judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25
Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne
26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 76, nebo rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo
678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sb. rozh. obč.
21. V rovině výkladu § 83 odst. 1 o. s. ř. (při zkoumání, zda je dána překážka
věci zahájené) pak v duchu výše řečeno jde o stejnou věc tehdy, jde-li v
pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné
řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě
významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení
(např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci).
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn,
tedy ze stejného skutku (srov. R 85/2003, R 84/2007 i R 68/2011).
22. I pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení
rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní
návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího
obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě)
žalobce. K tomu srov. vedle dovolatelkou akcentovaného rozsudku Nejvyššího
soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016 obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, který byl na jednání občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 12. října 2022, schválen k
uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
23. Platí také, že skutečnost, že odlišné právní posouzení téhož skutku vede
(může vést) k určení jiného věcně příslušného soudu, nezakládá rozdílnost věcí
ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. (jen proto nejde o odlišný předmět sporu);
srov. opět R 68/2011 nebo (pro poměry upravené insolvenčním zákonem) opět i
rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016.
24. Odpůrčí žaloba v této věci je incidenčním sporem ve smyslu ustanovení § 159
odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, tedy sporem vyvolaným insolvenčním
řízením, o kterém tak stanoví insolvenční zákon, projednávaným v rámci
insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona), k jehož projednání a
rozhodnutí v prvním stupni je (proto) věcně příslušný krajský soud (§ 7a písm.
b/ insolvenčního zákona). Přitom z ustanovení § 239 odst. 4 věty druhé
insolvenčního zákona plyne, že bylo-li předmětem odporovaného právního jednání
peněžité plnění nebo má-li jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, lze
odpůrčí žalobou požadovat (vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního jednání
je součástí odpůrčího nároku) i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu
plnění.
25. Podle dovoláním nezpochybněných výsledků šetření, z nichž vyšel ve svém
rozhodnutí odvolací soud, předmětem řízení vedeného (o zaplacení stejných
částek, jako ty, pro něž insolvenční soud řízení zčásti zastavil) u okresního
soudu, není odpůrčí nárok podle § 235 a násl. insolvenčního zákona. Jinak
řečeno, skutková tvrzení uplatněná v řízení vedeném u okresního soudu
nezahrnují požadavek na určení neúčinnosti označených právních jednání dlužníka
podložený skutkovými tvrzeními, z nichž má plynout naplnění některé ze
skutkových podstat insolvenční neúčinnosti. V tomto rozsahu se proto nároky
uplatněné v obou řízeních nekryjí (předmět odpůrčí žaloby je širší). Dokud není
pravomocně vypořádána (rozhodnuta) otázka, zda předmětné částky mají být
uhrazeny do majetkové podstaty dlužníka jako peněžité plnění, které odporovaným
právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové podstaty, nebo jako peněžitá náhrada
za plnění, které odporovaným právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové
podstaty, nelze ani uzavřít, že v této části brání pokračování řízení o odpůrčí
žalobě podle § 235 a násl. insolvenčního zákona překážka věci zahájené (§ 83
odst. 1 o. s. ř.) vyvolaná dřívějším zahájením sporu o vydání (zaplacení)
bezdůvodného obohacení vzešlého (bez skutkových tvrzení, z nichž má plynout
naplnění některé ze skutkových podstat insolvenční neúčinnosti a bez požadavku
na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka) z téhož skutku u okresního
soudu. Srov. k tomu ostatně i rozsudky ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo
29/2021 a 29 ICdo 85/2021, v nichž Nejvyšší soud podrobněji vysvětlil poměry
(a odtud nastavená omezení pro zkoumání věcné příslušnosti soudů), z nichž
vzešly závěry formulované v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 19/2016. Přitom pro
posouzení, zda je zde překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době
rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení (srov. shodně např. již usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2003, pod číslem 97, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2358/2017).
26. Dovolání tudíž není důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.).
27. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (napadené rozhodnutí není
rozhodnutím, jímž se řízení končí).
P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu