U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, na Příkopě 33/969, PSČ
114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovanému A. J.,
zastoupenému JUDr. Josefem Řeřichou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V
Jirchářích 4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 153/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j.
5 Cmo 34/2011-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2011, č. j. 5 Cmo 34/2011-139,
k odvolání žalovaného potvrdil (s výjimkou výroku o zastavení řízení o části
námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu) rozsudek ze dne 2.
listopadu 2010, č. j. 23 Cm 153/2008-110, jímž Městský soud v Praze ve vztahu k
žalovanému ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11. února 2008,
č. j. 54 Sm 440/2007-13, kterým uložil žalovanému a R. Š., aby společně a
nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 6,139.997,91 Kč s 6% úrokem od 20.
listopadu 2006 do zaplacení, směnečnou odměnou 20.466,66 Kč a náhradu nákladů
řízení, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 7 a § 47 zákona č. 191/1950 Sb.
(dále jen „směnečný zákon“) a na ustanovení § 38 odst. 2 a § 549 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – shodně se soudem
prvního stupně uzavřel, že žalovaný v důsledku svého fyzického onemocnění trpěl
v rozhodné době (rozuměj v době podpisu směnky, o jejímž zaplacení bylo
rozhodnuto směnečným platebním rozkazem) vážnými poruchami duševními, nicméně
nebylo prokázáno, že by tyto měly trvající, nepřerušený a neměnný charakter;
nebylo tak prokázáno, že by žalovaný směnku podepsal, jednaje v duševní poruše,
která ho činila k tomuto neschopným, když okolnosti dokazováním zjištěné
„svědčí spíše opačnému závěru“.
Současně zdůraznil, že „případná neobratnost, nedbalost, netaktičnost ani
neodbornost“ při vymáhání kauzální pohledávky, respektive při vymáhání nároků
ze směnky proti jiným směnečným dlužníkům, není důvodem pro to, aby směnečný
rukojmí odmítl plnit ze směnky a uplatnění nároku ze směnky vůči žalovanému
neshledal ani rozporným s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), namítaje nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem co do řešení otázky „neplatnosti právního úkonu dle ustanovení § 38
odst. 2 obč. zák.“
Dovolatel poukazuje na závěry znaleckého posudku zpracovaného doc. MUDr. K. D.,
jakož i na závěry revizního znaleckého posudku a na okolnosti, za nichž
žalobkyně přistoupila k vymáhání pohledávky vůči žalovanému a zdůrazňuje, že
„duševní porucha způsobila, že si nebyl vědom následků svých jednání a navíc se
na podpis směnky vůbec nepamatoval“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
dovolání bylo pro nepřípustnost „zamítnuto“.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. listopadu
2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08)) Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným neshledává.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaný v řízení
neprokázal, že by směnku podepsal, jednaje přitom v duševní poruše, která jej k
tomuto činila neschopným, ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry, na nichž
odvolací soud vybudoval následný právní závěr o tom, že žalovaný je jako
směnečný rukojmí ze směnky zavázán (k tomu viz např. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 2734/2006). Uplatňuje tak –
posuzováno podle obsahu – dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s.
ř., jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího
soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
usuzovat nelze.
Navíc závěr, podle něhož (v mimosměnečných poměrech) neplatnost právního úkonu
podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního
úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout a je
vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či
za skutkových okolností, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela
jednoznačně skutkový závěr, je judikaturou standardně zastáván (k tomu srov.
např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. února 1971, sp. zn. 2 Cz
72/70, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, č. 4, ročník 1971, pod
číslem 34, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp.
zn. 30 Cdo 971/2012).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu