30 Cdo 971/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Z. K., proti žalovanému J. N., zastoupenému Mgr. Františkem
Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 2, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 359/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 15. září 2011, č.j. 23 Co 182/2011-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15.
září 2011, č.j. 23 Co 182/2011-204, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. ledna 2011, č.j. 8 C 359/2008-161, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
určení, že je výlučným vlastníkem označené bytové jednotky s vymezeným
spoluvlastnickým podílem na společných částech předmětného domu a dále v
označeném rozsahu spoluvlastníkem specifikovaných pozemků [dále již „bytová
jednotka“ nebo „předmětný byt“ (výrok I.)]. Soud prvního stupně v závislosti na
meritorním rozhodnutí rozhodl dále o náhradě nákladů řízení (výroky II. až
IV.). Uvedený soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že „žalobce v řízení
neprokázal, že v době sepsání darovací smlouvy byl ve stavu automatického
jednání, disociace či hypnagogních halucinací, tj. projevů, které souvisí s
jeho nemocí narkolepsií – kataplexií.“ Nebylo prokázáno, že žalobce dne 2. října 2007, v době uzavření darovací smlouvy, trpěl duševní poruchou, a to ani
přechodnou duševní poruchou, které by jej ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. činily k tomuto právnímu úkonu neschopným. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále
již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil ve věci samé rozsudek
soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem označené bytové
jednotky. Odvolací soud zopakoval dokazování pouze znaleckým posudkem podaného
Znaleckým ústavem Ústřední vojenské nemocnice Praha (dále již „znalecký posudek
Ústavu“, příp. „posudek“ a „Ústav“) a výslechem jednoho ze zpracovatelů tohoto
posudku MUDr. P. N. Vycházel ze zjištění, že „závěry písemně zpracované ve
znaleckém posudku…vyzněly tak, že v posuzované době byly schopnosti
posuzovaného rozpoznat dosah svého jednání a toto jednání dále plně adekvátně
ovládat vlivem popsaných faktorů podstatně sníženy, a to do té míry, že
forenzně podstatným způsobem narušily posuzovaný právní úkon.“ Odvolací soud
dále „z výslechu MUDr. P. N., jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku…
zjistil, že poté, co se zpracovatelé seznámili s obsahy protokolu o výpovědi
svědků MUDr. P., JUDr. N., W. a B., tam zjištěné skutečnosti žádným způsobem
neměly vliv na závěry, které byly vyjádřeny dříve v písemném znaleckém posudku. Hodnotící úsudky těchto svědků byly pohledy laiků, v případě MUDr. P. pak
lékařky se zcela jinou specializací, než je zapotřebí pro hodnocení jednající
fyzické osoby. Potvrdil rovněž, že u žalobce se v okamžiku daného právního
úkonu sešlo více faktorů, které ve výsledku vedly k závěru o podstatném
narušení způsobilosti žalobce posuzovat jeho právní úkony, přičemž přítomnost
nervového onemocnění narkolepsie – kataplexie byla dříve indikována
specialistkou MUDr N.…Ačkoliv úroveň rozpoznávacích a ovládacích schopností u
žalobce v průběhu času byla kolísavá, tak v žádném období nebyl žalobce v
takovém stavu, aby byl schopen závažnější právní úkon posoudit. Bezpochyby byl
schopen činit takové úkony, které měly krátkodobý dosah v relacích běžných
měsíčních výdajů, nikoliv však právní úkony s dlouhodobějšími důsledky…
racionální složka uvažování žalobce se mohla odehrávat v rozsahu dnů či týdnů,
zpravidla do dalšího důchodu, nad tuto hranici již nebyl schopen žalobce
vyhodnotit dosah svého jednání…“ Podle odvolacího soudu přesvědčivost posudku
nebyla zpochybněna ani argumentací žalovaného o tom, že znalci měli k dispozici
zdravotní dokumentaci o zdravotních obtížích žalobce až z následného období po
uzavření darovací smlouvy, neboť „Z tohoto pohledu MUDr. N.
vysvětlil, že k
jednotlivým chorobám přistupovali se znalostí určité dynamiky vývoje těchto
chorob a bylo lze tak usoudit zpětně o stavu žalobce k posuzovanému datu.“
Odvolací soud tedy uzavřel, že „znalecký posudek…jenž byl stvrzen výslechem
MUDr. N. jako jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku, přesvědčivým způsobem
vyloučil v případě žalobce při sepisu darovací smlouvy dne 2. 10. 2007 dostatek
rozpoznávacích schopností pro posouzení důsledků uzavírané darovací smlouvy. Ačkoliv žalobce v té době zjevně netrpěl duševní chorobou v pravém slova
smyslu, sešly se v jeho případě různé faktory ve výsledku vedoucí k podstatnému
narušení posuzovacích (rozpoznávacích) schopností. To bylo dáno jednak věkem 86
let, upoutaností žalobce na invalidní vozík, závislostí žalobce na péči třetí
osoby, praktické slepoty, dlouhodobými závažnými neurologickými obtížemi,
onemocnění narkolepsie – kataplexie, ischemickou chorobou srdeční s chronicky
sníženým mozkovým průtokem krve. V případě žalobce tak šlo o situaci
patalogické manipulovatelnosti dané kombinací sociálních faktorů, faktorů
somaticky-zdravotními a faktory psychiatrickými…Došlo k těžkému postižení
struktury myšlení, k oploštění emocí a ztrátě osobního – sociálního života. Žalobce byl v rozhodné době výrazně sugestibilní, manipulovatelný, měl omezený
časový horizont s nízkou schopností anticipace a důsledku svého jednání a
chování, povrchnost, nedostatek vhledu do vlastního chování a motivace a
přítomná byla i značná naivita.“ Odvolací soud uzavřel, že „žalobce byl v době
sepisu darovací smlouvy v takovém duševním stavu, ve kterém nebyl schopen (pro
nedostatek rozpoznávacích schopností) posoudit důsledky svého jednání (v podobě
uzavření darovací smlouvy), což ve výsledku vede k neplatnosti darovací smlouvy
podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku. Proto nemohlo dojít ani účinně k
převodu vlastnického práva darováním na žalovaného a žalobce je tak proto i
nadále výlučným vlastníkem uvedené bytové jednotky.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm všechny zákonem předvídané
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel předně vytýká, že odborné zaměření Ústavu, jakož i všech tří
zpracovatelů posudku, není dostatečné ani vhodné, neboť Ústav ani zpracovatelé
nemají specializaci na gerontopsychiatrii. V důsledku toho popsaná skutková
zjištění učiněná odvolacím soudem stran duševního stavu, resp. rozpoznávacích
schopností žalobce v době darování předmětného bytu, byla nedostatečně odborná
a pravděpodobně i nesprávná. Dále dovolatel poukazuje na vnitřní rozpornost odborných závěrů v posudku,
neboť na straně jedné znalci nezjistili u žalobce žádnou duševní chorobu ve
vlastním slova smyslu a ani obdobný klinický stav, a to ani v minulosti,
přičemž na straně druhé uvedli, že rozpoznávací schopnosti žalobce byly v době
uskutečnění předmětného právního úkonu podstatně sníženy. Uvedený rozpor nebyl
v řízení, a to ani výslechem zpracovatelů posudku, vysvětlen. Rozporně se
závěry prezentovanými MUDr. N. vyzněl výslech MUDr. L., jedné ze zpracovatelů
posudku před soudem prvního stupně, která mj. uvedla, žalobce není výrazně mimo
normál či dezorientován, a dále, že v případě žalobce by, bez dalších
vyšetření, např. o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům ani
neuvažovala (uvedené vyjádření se přitom týkalo žalobcova stavu v době
znaleckého zkoumání, kdy žalobce by měl mít logicky spíše progresi). Odvolací soud podle dovolatele sice v souvislosti s výtkou, že soud prvního
stupně upřednostňuje jiné důkazy oproti znaleckému posudku za absence důvodů
zpochybňujících jeho přesvědčivost, úplnost či logické odůvodnění odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) ve věci sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, avšak postupuje v rozporu s
tam judikovanými závěry, kdy ostatní důkazy zcela pomíjí a znalecký posudek
povyšuje na jediný, pro věc relevantní důkaz. Jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku, ani v kontextu se závěry znaleckého posudku, se odvolací
soud s ostatními důkazy nikterak nevypořádal, čímž postupoval při hodnocení
důkazů v rozporu s § 132 o. s. ř. Dovolatel dále zdůrazňuje, že závěr o neplatnosti předmětné darovací smlouvy
dovozený odvolacím soudem, resp. závěr prezentovaný MUDr. N. o nedostatku
rozpoznávacích schopností žalobce, který odvolací soud zcela převzal, je
založen pouze na základě pravděpodobnosti a takových skutkových okolnostech,
které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v tom,
že odvolací soud v rozporu se závěrem znaleckého posudku extenzivně
interpretoval výraz „podstatně sníženy“, uvedený v první větě závěru
předmětného znaleckého posudku, a vyložil jej v kontextu naplněné podmínky dané
§ 38 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud tak aplikoval na závěr znaleckého posudku
neodpovídající skutkový stav daný § 38 odst. 2 obč. zák., tj., neodpovídající
hmotněprávní normu.
Navíc při této aplikaci vyšel neoprávněně z právního
hodnocení věci znalci, k němuž tito nejsou oprávněni, neboť závěr o podstatném
způsobu narušení posuzovaného právního úkonu je nepochybně závěrem právním. Konečně pochybnosti v kontextu závěrů napadeného rozhodnutí má dovolatel i o
procesní způsobilosti žalobce k řízení a platnosti jeho právního zastoupení,
neboť v případě připuštění závěrů o duševním a zdravotním stavu žalobce měl mít
v řízení nepochybně ustanoveného opatrovníka; sám by si zástupce neměl být
způsobilý vůbec zmocnit. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud (vyjma nákladového výroku III. o
náhradě nákladů žalobci ustanoveného advokáta) napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je důvodné. Dovolací soud v mnoha svých předchozích rozhodnutích poukázal na dosah a
význam § 213 o. s. ř. z hlediska postupu odvolacího soudu, který přistupuje ke
změně odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Senát 30 Cdo
dovolacího soudu např. ve svém rozsudku ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo
1560/2011 [který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz)], vyložil, že i když ve smyslu
ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací
soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to,
že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí
účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez
dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a
svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto
důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit
si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího
soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého
procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před
soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku
čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od
skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení
provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpověďmi účastníků
řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný
podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 14.
září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06, in
www.nalus.usoud.cz ). Lze snad doplnit, že odvolací soud by nebyl povinen
zopakovat dokazování, jednalo-li by se (pouze) o listinné důkazy [s výjimkou
případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k jiným (pro rozhodnutí
zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně] a
dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů
účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela)
bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení
věci (aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav); taková právní
úvaha odvolacího by ovšem musela být v odůvodnění jeho písemného vyhotovení
rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). V posuzované věci (jak plyne z odůvodnění písemného vyhotovení napadené
rozsudku) je zřejmé, že odvolací soud privilegoval dosah znaleckého posudku
Ústavu natolik, že nepovažoval za žádoucí se zákonu odpovídajícím způsobem (§
157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádat s tím, že nepřistoupil k zopakování těch
důkazů, z nichž soud prvního stupně vycházel při meritorním rozhodování. Jinými
slovy řečeno, v uvedeném směru není podstatné, co se uvádí ve zpracovaném
posudku Ústavu, nýbrž to, pro jaké důvody odvolací soud k zopakování
předmětných důkazů nakonec nepřistoupil a proč mu pro změnu rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé postačoval pouze jediný důkaz – znalecký posudek
Ústavu ve spojitosti s výslechem jednoho z jeho zpracovatelů. I když odvolací soud důkazy provedené v nalézacím řízení, z nichž soud prvního
stupně činil skutková zjištění, nezopakoval ani relevantně neuvedl, proč takto
nepostupoval, na straně 7 ve třetím odstavci svého odůvodnění se dopouští
dalšího pochybení v tom, že při shora označené důkazní absence konstatuje, že
ani jiné z provedených důkazů závěry znaleckého posudku nezpochybnily. Takový
závěr je ovšem bezcenný již z toho důvodu, že odvolací soud žádné jiné důkazy v
odvolacím řízení nezopakoval, takže pochopitelně nemůže ani přistupovat k
jejich hodnocení. Již výše popsaná pochybení sama o sobě naplňují dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že uvedené odvolací řízení je postiženo
(popsanou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na rozdíl od odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud předmětný znalecký posudek
Ústavu za nepřesvědčivý, zčásti vnitřně rozporný, a to i ve vazbě na výslechy
zpracovatelů MUDr. Evy L. (vyslechnuté pouze v řízení před soudem prvního
stupně) a MUDr. P. N. (vyslechnutého v odvolacím řízení); v tom směru jsou
dovolací námitky dovolatele relevantní. V posuzovaném případě se jednalo o zjištění právně rozhodných skutečností
týkajících se jednání žalobce v době uzavření darovací smlouvy dne 2. října
2007, na základě které byl předmětný byt převeden na dovolatele, a to z pohledu
příp. aplikace § 38 odst. 2 obč. zák., podle kterého rovněž je neplatný právní
úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu
neschopnou. Občanský zákoník neobsahuje definici duševní poruchy, na rozdíl od např. trestního zákona (č. 40/2009 Sb.), který v ustanovení § 123 stanoví, že duševní
poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká
porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha nebo jiná těžká
duševní nebo sexuální odchylka. V důvodové zprávě k trestnímu zákonu se k cit.
ustanovení uvádí, že v souvislosti s úpravou nepříčetnosti (§ 26) bylo do
osnovy doplněno i výkladové ustanovení vymezující pojem duševní poruchy, které
navázalo na zdravotnické vymezení, tak, jak se v průběhu doby vyvinulo. Duševní
porucha se podle moderních medicínských názorů (srov. např. Raboch, J.,
Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001) vymezuje jako zřetelná
odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a
sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších
(psychociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme
ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená) porucha osobnosti (dříve nazývaná “psychopatie”), u které
se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale
nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými
příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou
poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti,
může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí
u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na
zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na
zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající
nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto
chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha
psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká
duševní odchylka, která je z hlediska ustanovení § 26 a 27 významná, jestliže
měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Vztaženo opět k § 38 odst. 2 obč. zák. je třeba zdůraznit, že nikoliv každá
duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní)
neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k
tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého
úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout). Znalecký posudek měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu
žalobce v době uzavírání předmětné převodní smlouvy) odborným podkladem ve
formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy měl vést soud k tvorbě jeho
závěru o tom, zda žalobce v inkriminovaný den při uzavírání označeného právního
úkonu jednal v duševní poruše (ve smyslu shora vyloženém) či nikoli. Ze znaleckého posudku vyplývá, že Ústav vycházel ze zdravotní dokumentace a
zpráv lékařů o zdravotním stavu žalobce z období až po uzavření předmětné
darovací smlouvy (2. října 2007), tj. v rozmezí od 22. ledna 2008 (propouštěcí
zpráva interní kliniky Nemocnice v P.) do 29. dubna 2010 (zpráva o zdravotním
stavu žalobce, kterou vypracovala prof. MUDr. S. N., Dr.Sc.). V čl. III. posudku (Souhrn, rozbor a diagnostický závěr) na str. 8 se mj.
uvádí, že
„Posuzovaný si na samotný akt podpisu smlouvy nepamatuje, popírá, že by
uvažoval o podobném činu..“, přičemž výpověď žalovaného, jak vyplývá z
protokolu o výslechu žalobce v místě jeho bydliště dne 14. května 2009 (viz
protokol na č.l. 66), ve které žalobce mj. uvádí, že „Vybavuji si, že jednoho
dne mě navštívila notářka, domnívám se, že se jednalo o D. N., ten den jsem
ležel, byl jsem pod silnými prášky, oni mě vzbudili, vybavuji si pouze, že
jsme pouze mluvili o mém podpisu, já jsem říkal, že nic nepodepíšu, že nic
nevidím, ona říkala, že to nevadí, že to podepíší svědci. Vůbec jsem nevěděl,
že se mělo jednat o darovací smlouvu“, v posudku hodnocena nebyla. A to ani v
souvislosti s následným výslechem jednoho ze zpracovatelů posudku MUDr. N. a
též ve vazbě na výpověď svědkyně Mgr. D. N., notářky, která sepisovala formou
notářského zápisu předmětnou darovací smlouvu, a jež při jednání před soudem
prvního stupně dne 29. listopadu 2010 mj. vypověděla: „Já jsem nejprve
seznámila přítomné s tím, proč jsem (roz. do bytu žalobce) přišla, přečetla
jsem obsah již sepsaného notářského zápisu a žalobci vysvětlila v celkovém
shrnutí podstatu a důsledky úkonu. On se jednoznačně vyjádřil tak, že s úkonem
souhlasí a že ví, o co se jedná. Vyjádřil se způsobem, který nezakládal
jakoukoli pochybnost o tom, že by snad nevěděl, co se děje nebo nechápal
důsledky úkonu. Já jsem pak diktovala zbývající část notářského zápisu, který
jsme pak ještě přečetli…Ještě si vybavuji, že žalobce a žalovaný pak něco
hovořili o spol. procházce na nákup…Celý úkon trval ? hodiny, možná déle. Žalobce se jevil jako rozšafný člověk, který chápe, oč se jedná, Choval se
velmi spontánně, reagoval na mé otázky v tom smyslu, že jsou s žalovaným na
všem dohodnuti a že je všechno jasné. Bavil se, rozhodně nebyl mlčenlivý. Protože se nejednalo o darování mezi blízkými osobami, byla jsem ve střehu,
snažila jsem se mu pečlivě vysvětlit obsah a důsledku (důsledky) úkonu, působil
na mě jednoznačně tak, že si uvědomuje, oč jde i jaký dosah tento úkon bude
mít.“
Ve skutkovém souhrnu posudku (čl. III.) Ústav dále uvádí, že „Zprávy prof. MUDr. N., DrSc., která je ošetřující lékařkou posuzovaného asi 15 let opakovaně
uvádějí, že pac. je ve velmi špatném zdravotním stavu, souvisejícím s výše
uvedenými chorobami a zcela odkázaný na pomoc pečovatelské služby.“
V části „Z forenzně psychiatrického hlediska“ na str. 8 se s odkazem na výše
uvedené uvádí, že „Z psychiatrického hlediska byla jeho (roz.
žalobcova) účast
v uvedeném ději a jeho jednání podmíněno výraznou a to patologickou
manipulovatelností, danou kombinací sociálních faktorů (odkázán na pomoc,
důvěřivost vůči blízkému a pomáhajícímu člověku apod.), faktory somaticky
zdravotními (praktická slepota) a faktory psychiatrickými (oslabená poznávací
funkce).“ Aniž by posudek odkazoval na jakákoli (byť dílčí) skutková zjištění
vztahující se k inkriminované době, kdy žalobce uzavíral předmětnou darovací
smlouvu, dospívá Ústav ke zcela jednoznačnému odbornému závěru, v němž se mísí
i jakési právní posouzení jednání žalobce, že „V posuzované době byly
schopnosti obviněného rozpoznat dosah svého jednání a toto jednání dále plně a
adekvátně ovládat vlivem výše popsaných faktorů podstatně sníženy, a to do té
míry, že forenzně podstatným způsobem narušily posuzovaný právní úkon“, když
„Psychiatrickým vyšetřením nebyla u obviněného zjištěna žádná duševní porucha
ve vlastním slova smyslu ani obdobný klinický stav, tj. psychotická porucha. Duševní porucha ve vlastním slova smyslu či obdobnými klinickým stavem obviněný
nikdy netrpěl ani v minulosti.“ Pro již tuto obsahově rozpornou formulaci se
proto ani nelze divit soudu prvního stupně, pokud vycházel ze závěru, že
žalobce v době uzavření předmětné darovací smlouvy nebyl stižen duševní
poruchou, která by jej k tomuto úkonu činila neschopným ve smyslu § 38 odst. 2
obč. zák. Odvolacímu soudu je nutno vytknout, že nejenže výše uvedené okolnosti nepromítl
do důsledného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., ale že kupř. ponechal
zcela stranou i očividné rozpory, které vyplynuly po výslechu MUDr. E. L.,
která se podílela na zpracování posudku, a jež při jednání před soudem prvního
stupně dne 8. září 2010 (viz protokol o jednání na č.l. 127 a násl.) mj. vypověděla (tučně v textu zvýraznil Nejvyšší soud): „žalobce z reality neuniká,
ve smyslu halucinací či poruch vnímání nebo myšlení…Žalobce netrpí žádnou
duševní poruchou, s ohledem na druh onemocnění a věk lze říci, že je
obdivuhodný, nicméně, pokud se týče našeho závěru, pak vycházíme z toho, že
osoba daného věku trpící zjištěnými onemocněními s poruchami paměti,
soustředění a úsudku, je silně vázána na osoby ve svém okolí, obvykle neschopná
se spolehnout na vlastní úsudek a silně manipulovatelná. Takové osoby pak
dělají věci, aniž by dohlížely jejich důsledky a pokud se jim opravdu velmi
jasným způsobem a opakovaně nevysvětlí podstata věci, důvody a následky (k tomu
srov. výpověď svědkyně Mgr. D. N., notářky), pak takové věci udělají, aniž
vědí, co dělají a jaké následky to bude mít. I v daném případě máme za to, že
se tímto způsobem choval žalobce…Pokud se týče automatického jednání, toto
obvykle trvá několik sekund. Já však nejsem neurologem, proto tato otázka je
mimo můj obor…Zprávu MUDr. P. jsme brali v potaz, nicméně pokud má lékař u sebe
pacienta na standardní vyšetření, nemusí zjistit (poznámka Nejvyššího soudu:
srov. výraz nemusí zjistit a nezjistí, resp. nikdy nezjistí, příp.
je
vyloučeno, aby zjistil) podstatu jeho obtíží či poruchy…Žalobce není výrazně
mimo normál či dezorientován…Při svých závěrech jsme vycházeli z lék. zpráv…o
obsahu těchto zpráv jsme neměli důvod pochybovat. Pokud se týče osobnosti
žalobce, jedná se o osobu manipulovatelnou, důvěřivou, dlouhodobě nevycházející
z bytu, mimo jiné omezenou i problémy se zrakem. Tento stav zřejmě také spadá v
období uzavření smlouvy. Souhrnná zpráva MUDr. N. hodnotící neurologický stav
žalobce se vztahovala i k období před uzavřením smlouvy (srov. závěr zmíněné
zprávy na č.l. 69 - „Velmi těžký zdravotní stav pacienta, zejména výrazný
úbytek zrakových funkcí i postupující atherosklerotické změny se mohou značnou
měrou podílet na provádění úkonů. Nelze vyloučit ani podíl automatického
jednání, které patří ke klinickým projevům základního onemocnění, se kterým je
na klinice dlouhodobě sledován“)…Je pravdou, že jsme žalobce zkoumali s čas. odstupem od úkonu darování. S ohledem na naše vzdělání a zkušenosti však jsme
schopni odhadnout, jaký byl stav v roce 2007…Rychlost zhoršování těchto funkcí
je různá…Pokud se týká omezení způsobilosti k práv. úkonům, pravděpodobně by u
žalobce bylo v jeho prospěch, nicméně v (k) závěru o takovém omezení lze dospět
ne z jednoho vyšetření, ale po delším psychiatrickém sledování…V dané případě
je stav žalobce kolísavý, ať již se týká jeho pozornosti či úsudku, tedy lze
předpokládat, že běžná vyšetření dobře ustojí. V jeho případě bych nepovažovala
zbavení způsobilosti k práv. úkonům za nezbytné, rozhodně ne po jednom
vyšetření…Žalobce ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 2. 10. 2007, netrpěl
duševní poruchou, ale jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly významně
narušeny…“
Rovněž další zpracovatel posudku MUDr. P. N., jehož při jednání dne 30. srpna
2011 vyslechl odvolací soud (viz protokol o tomto jednání na č.l. 19 a násl.)
ve své výpovědi mj. uvádí, že „Pravda je, že lékařské zprávy se týkají období
po roce 2007, nicméně ve vztahu k nervovému onemocnění se ve zprávě hovoří o
více než 50letém léčení, ve vztahu k osobním chorobám jsme pracovali s určitou
dynamikou, časovým průběhem takových nemocí a bylo lze tak dovozovat zpětně
stav žalobce k posuzovanému datu i z hlediska těchto chorob..“
Uvedený posudek, s přihlédnutím k tomu, co vypověděli v řízení jeho
zpracovatelé, Nejvyšší soud nepovažuje za přesvědčivý. V rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008 (in www.nsoud.cz),
Nejvyšší soud vyložil, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2
obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže
posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník
stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů
ČSSR, ČSR a SSR, IV., ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o
jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových
okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by
bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.
Zdůraznil dále, že jakkoli
esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné
právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je
znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby
se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a
přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek – způsobem
předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními prostředky
a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec
omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí
mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou
cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru
(srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího
přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to
zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého
posudku (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud). Tak je tomu např. tehdy,
připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k
tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém
posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího
zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé
dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze
zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu
skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší
soud). Nejvyšší soud v tomto rozsudku dále uvedl, že s přihlédnutím k
připomenuté judikatuře bylo nezbytné při zpracování posudků přihlédnout i k
ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v
nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad
pro následné znalecké zkoumání dané problematiky. Z obsahu posudku Ústavu je tedy zřejmé, že závěr o podstatném snížení
rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce při uzavírání předmětné darovací
smlouvy v přítomnosti notářky je postaven na předpokladu takto defektního
jednání, tedy nevychází ze skutkového nálezu upínajícího se k inkriminovanému
období, anebo ze zcela jednoznačného závěru, že uvedené snížení rozpoznávacích
a ovládacích schopností žalobce bylo důsledkem jeho trvalého (neměnného)
zdravotního stavu, který z tohoto důvodu zcela jednoznačně zasahoval i do
období uzavírání uvedeného právního úkonu. Lze proto uzavřít, že dovolateli se podařilo podaným dovoláním osvědčit i
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). Rozhodnutí odvolacího soudu proto není správné a Nejvyššímu soudu nezbylo, než
rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a
věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. května 2012