29 Cdo 3146/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Pivovaru Litovel a. s., se sídlem v Litovli, Palackého 934,
identifikační číslo osoby 47676914, proti žalovaným 1/ JUDr. Miroslavu
Müllerovi, advokátu, se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, PSČ 779 00, jako
správci konkursní podstaty úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., identifikační
číslo osoby 60721294, 2/ CITY INVEST, INC., se sídlem ve Wickhams Cay 1, Road
Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 272636, zastoupenému
Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, PSČ
586 01 a 3/ TEXTIL INVEST s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na
Poříčí 1041/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25376977, o určení
pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 78/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2010,
č. j. 55 Cm 78/2008-122, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna
2011, č. j. 10 Cmo 57/2010-172, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.
června 2010, č. j. 55 Cm 78/2008-122, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 7. dubna 2011, č. j. 10 Cmo 57/2010-172, se odmítá v rozsahu, v
němž odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 8. června 2010, č. j. 55 Cm 78/2008-122, v bodě II. výroku.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2011, č. j. 10
Cmo 57/2010-172, se zrušuje s výjimkou třetího výroku a té části prvního
výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8.
června 2010, č. j. 55 Cm 78/2008-122, v bodě II. výroku. Dále se s výjimkou
bodů I. a II. výroku zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. června
2010, č. j. 55 Cm 78/2008-122.
IV. Věc se ve zrušeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 8. června 2010, č. j. 55 Cm 78/2008-122, Krajský soud v Brně
připustil změnu žaloby tak, že se určuje, že pohledávka žalobce ve výši
15.726.963,38 Kč v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 79/99 na majetek úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. byla zjištěna
jako nevykonatelná pohledávka ve II. třídě věřitelů při přezkumném jednání dne
25. srpna 2000 (bod I. a/ výroku) a že se určuje, že pohledávka žalobce ve výši
14.867.700,- Kč je po právu s uspokojením ve II. třídě věřitelů (bod I. b/
výroku), zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce ve výši 15.726.963,38
Kč byla v konkursním řízení zjištěna jako nevykonatelná pohledávka ve II. třídě
věřitelů při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000 (bod II. výroku), zamítl
žalobu na určení, že pohledávka žalobce ve výši 14.867.700,- Kč je po právu s
uspokojením ve II. třídě věřitelů (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod IV. výroku). Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud z toho, že:
1/ Žalobce přihlásil dne 27. dubna 2000 do konkursního řízení dvě pohledávky za
úpadcem, a to pohledávku ve výši 15.726.963,38 Kč z titulu půjček (dále jen
„pohledávka č. 1“) a pohledávku ve výši 14.867.700,- Kč z leasingových splátek
(dále jen „pohledávka č. 2“). 2/ Při přezkumném jednání konaném dne 25. srpna 2000 byla zjištěna pohledávka
č. 1 a pohledávka č. 2 byla popřena. 3/ Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. října 2005, č. j. 49/45 Cm
15/2000-160, zamítl žalobu žalobce na určení pravosti pohledávky č. 2 pro
předčasnost, když dospěl k závěru, že „nebyl jasný rozsah popěrných úkonů ve
vztahu k uvedené pohledávce učiněný u přezkumného jednání dne 25. srpna 2000“. 4/ Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 1. dubna 2008 byly znovu
přezkoumány obě pohledávky. První žalovaný (správce konkursní podstaty) při
tomto přezkumném jednání uznal pohledávku č. 1 a popřel pohledávku č. 2, druhý
žalovaný popřel „zcela co do pravosti i výše“ obě pohledávky žalobce a třetí
žalovaný popřel (shodně a ze stejných důvodů jako první žalovaný) pohledávku č. 2. 5/ Třetí žalovaný přípisy ze dne 2. dubna 2008 sdělil žalobci a prvnímu
žalovanému, že bere zpět svůj popěrný úkon učiněný u zvláštního přezkumného
jednání dne 1. dubna 2008. Přípisem ze dne 3. dubna 2009 totéž sdělil
konkursnímu soudu. 7/ První žalovaný vyzval přípisem ze dne 24. dubna 2008 žalobce, aby podal
žalobu na určení pravosti pohledávek s tím, že jej uvědomil o tom, že (obě)
pohledávky byly popřeny co do pravosti a výše druhým žalovaným a pohledávka č. 2 byla dále popřena prvním žalovaným a třetím žalovaným. 8/ Žalobou ze dne 22. května 2008, doručenou soudu dne 28. května 2008, se
žalobce vůči prvnímu žalovanému a druhému žalovanému domáhal určení pravosti
obou pohledávek v celkové výši 30.594.663,38 Kč. 9/ Podáním ze dne 12. května 2009 žalobce navrhl, aby do řízení přistoupil jako
další účastník třetí žalovaný. 10/ Podáním ze dne 14. dubna 2010 navrhl žalobce změnu žaloby tak, že se u
pohledávky č. 1 domáhá určení, že pohledávka byla zjištěna na přezkumném
jednání konaném dne 25. srpna 2000.
Na tomto základě soud ve vztahu k pohledávce č. 1 uzavřel, že žalobce nemá
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na určení, že tato pohledávka byla
zjištěna již při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000. Měl za to, že žalobcovo
postavení v konkursním řízení není v tomto směru právně nejistým, neboť z
provedeného dokazování vyplynulo, že pohledávka č. 1 byla zjištěna při
přezkumném jednání dne 25. srpna 2000, na čemž nemůže ničeho změnit ani postup
konkursního soudu, který – v rozporu s tím, že závěr o předčasnosti žaloby se
podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2005, č. j. 49/45 Cm
15/2000-160, vztahoval pouze na pohledávku č. 2 – zařadil i pohledávku č. 1 do
zvláštního přezkumného jednání. K tomu – s poukazem na „rozhodnutí“ Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Odo 579/2003 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna
2006, uveřejněné pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále jen „R 21/2007“, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
označená níže – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu) dodal, že
i kdyby tato část žaloby byla posuzována jako žaloba na určení existence
pohledávky (incidenční spor), musela by být zamítnuta pro nadbytečnost, neboť
správce konkursní podstaty i konkursní soud jsou zjištěním pohledávky vázáni a
nedošlo-li v průběhu konkursu po zjištění pohledávky k jejímu zániku, musí být
pohledávka při rozvrhu vypořádána. V části, kterou se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky č. 2, pak soud
zamítl žalobu s odůvodněním, že ji nepovažuje ve smyslu § 23 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), za včasnou. Přes poučení
ve výzvě ze dne 24. dubna 2008 žalobce podal žalobu v zákonem stanovené 30
denní lhůtě pouze proti prvnímu a druhému žalovaným, proti třetímu žalovanému
ji rozšířil až po uplynutí lhůty dle § 23 odst. 4 ZKV. K námitce žalobce, že třetí žalovaný vzal svůj popěrný úkon zpět, soud uvedl,
že zpětvzetí popěrného úkonu nemění nic na situaci, že i třetí žalovaný je „z
hlediska zákona o konkursu a vyrovnání“ i nadále popírajícím věřitelem. Zpětvzetí popěrného úkonu třetím žalovaným totiž nelze považovat za dodatečné
uznání sporné pohledávky, neboť toto právo podle § 24 odst. 3 ZKV přísluší za
podmínek tam uvedených toliko správci konkursní podstaty, nikoliv však
konkursnímu věřiteli. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku (první
výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok), odmítl odvolání
druhého žalovaného proti důvodům rozsudku soudu prvního stupně (třetí výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ve
vztahu k pohledávce č. 1 ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle něhož
žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že tato pohledávka byla zjištěna
jako nevykonatelná při přezkumném jednání konaném dne 25. srpna 2000.
Zároveň však konstatoval, že jediným možným právním prostředkem k uplatnění
sporné pohledávky žalobce – v situaci, kdy jeho pohledávka byla při přezkumném
jednání dne 1. dubna 2008 popřena – je podání žaloby o určení pohledávky, neboť
jen pravomocná rozhodnutí ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených
pohledávek jsou účinná vůči všem věřitelům. Případnou otázku, zda pohledávka
byla přezkoumána a zjištěna, řeší soud v rámci incidenčního sporu jako otázku
předběžnou, proto žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že pohledávka
byla zjištěna k určitému dni. K tomu odvolací soud dodal, že soud prvního
stupně se ve vztahu k této pohledávce nesprávně zabýval i posouzením věci samé,
když uzavřel, že předmětná pohledávka byla na přezkumném jednání dne 25. srpna
2000 zjištěna. Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého
právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby se současně zabýval věcí
samou. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v právním posouzení pohledávky
č. 2. S odkazem na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 37/2003, dále jen „R
37/2003“) a dále na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99, (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 44/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 44/2002“), dovodil, že proti tomu, kdo se
má stát účastníkem řízení na základě usnesení, jímž soud připustí jeho
přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.), se běh hmotněprávních lhůt
(včetně 30 denní lhůty určené v § 24 odst. 1 ZKV) staví dnem, kdy návrh na jeho
přistoupení dojde soudu. Podle odvolacího soudu není lhůta k podání žaloby o
určení pravosti nevykonatelné pohledávky v konkursu lhůtou procesní, nýbrž
lhůtou hmotněprávní, takže její zmeškání nelze prominout. Z uvedeného odvolací
soud dovodil, že běh lhůty se podáním žaloby staví pouze ve vztahu k osobě,
vůči níž se toto řízení vede. Vůči tomu, kdo se má stát účastníkem řízení na
základě usnesení o připuštění tohoto účastníka do řízení, se běh hmotněprávní
lhůty staví až dnem, kdy návrh na jeho přistoupení dojde soudu. Odkazoval-li
žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 21 Cdo
599/2007, pod číslem 91/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen
„R 91/2008“), pak dle odvolacího soudu není jeho argumentace přiléhavá, neboť
lhůta podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, slouží k
uplatnění práva na vyslovení neplatnosti dražby, nikoliv k vymezení osob, které
se mají (musí) řízení účastnit z pohledu pasivní věcné legitimace, kdežto lhůta
k uplatnění práva podle § 23 odst. 4 a § 24 odst. 1 ZKV k vymezení osob z
hlediska pasivní věcné legitimace slouží, a to právě s ohledem na účel a cíl
konkursního řízení uvedené v § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 ZKV a dále s ohledem na
§ 25 ZKV.
Konečně k námitce žalobce, podle něhož vzal třetí žalovaný svůj popěrný úkon
zpět, odvolací soud uvedl, že dodatečné uznání pohledávky umožňuje zákon toliko
správci konkursní podstaty, nikoliv však konkursnímu věřiteli, který popřel
pohledávku jiného věřitele. Proto takové zpětvzetí nemá žádné účinky ve vztahu
k již učiněnému popření pohledávky tímto věřitelem. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu a dále proti bodům II. a III.
výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, popř. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., namítá naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
tedy nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená
rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolatel předně snáší argumenty ve prospěch závěru, že dovolání je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., maje napadený výrok rozsudku odvolacího
soudu za měnící. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pak spatřuje v
řešení následujících otázek, jimž přisuzuje zásadní právní význam:
1/ Existuje právní možnost, že by již jednou zjištěná pohledávka mohla být v
tomtéž konkursním řízení (aniž by v jeho rámci byl konkurs zrušen a následně
znovu prohlášen) znovu přezkoumávána, resp. zda by z tohoto nového přezkumu a z
jím vyvolaného následného procesu mohly pro věřitele dotčené pohledávky
vyplynout jakékoli nepříznivé právní následky (zejména ve formě neuspokojení
jeho již jednou zjištěné pohledávky při rozvrhu výtěžku zpeněžení)? 2/ Platí-li princip „jednou zjištěno, navždy (v rámci téhož konkursu)
zjištěno“, pak jaké jsou právní prostředky obrany proti opačnému (nesprávnému)
právnímu názoru, zastávanému konkursním soudem, správcem konkursní podstaty a
ostatními věřiteli? 3/ Může popírající věřitel v režimu zákona o konkursu a vyrovnání vzít svůj
popěrný úkon, poté co jej učinil na příslušném přezkumném jednání, účinně zpět? Pokud ano, může mít fakt zpětvzetí nějaký význam pro zhojení vady incidenční
žaloby, spočívající v tom, že ve lhůtě pro její podání nebyla podána právě
proti tomuto věřiteli? 4/ Musí být ve lhůtě pro podání incidenční žaloby skutečně zažalovány všechny
subjekty popírající dotčenou pohledávku, anebo je možné dodatečně po uplynutí
této lhůty rozšířit okruh žalovaných stran o některého z dosud nezažalovaných
popírajících subjektů (se zachováním možnosti v incidenčním sporu uspět)? V rovině uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel k jednotlivým otázkám
argumentuje takto:
K otázkám ad 1/ a 2/ uvádí, že status zjištěné pohledávky (v dané věci
pohledávky č. 1/) je v konkursním řízení „neprolomitelný“. Je-li pohledávka při
přezkumném jednání zjištěna, musí být incidenční řízení o takové pohledávce v
souladu s § 104 o. s. ř. zastaveno pro nedostatek podmínek řízení. Soudům proto
vytýká, že „tuto kvalitu“ pohledávky č. 1 nerespektovaly a v důsledku
nesprávného právního posouzení pohledávky prvním žalovaným (správcem konkursní
podstaty) ji nesprávně kvalifikovaly jako nezjištěnou, což vedlo k řadě
následných pochybení. V situaci, kdy správce konkursní podstaty a konkursní
soud odmítli akceptovat pohledávku č. 1 jako pohledávku zjištěnou, neměl
dovolatel jako konkursní věřitel jiný právní nástroj než podat určovací
žalobu. K otázce ad 3/ dovolatel zdůrazňuje, že cílem insolvenčního práva by mělo být
co nejrychlejší odstranění hospodářské poruchy v právních vztazích dlužníka. Má-
li být tento cíl naplňován, pak by měly být v rámci řízení řešeny jen ty
problémy, které skutečnými problémy jsou, a soud by se měl vyhnout takovému
výkladu práva, který vytváří problémy tam, kde ve skutečnosti nejsou.
Vedení
incidenčního sporu, na kterém nemá zájem věřitel, který původně pohledávku
popřel, považuje dovolatel za zbytečný soudní spor mezi účastníky, mezi kterými
ve skutečnosti žádný spor není. Existence takového sporu pak významně
komplikuje skončení konkursního řízení a prodlužuje nežádoucí zasahování
státních orgánů do soukromoprávních vztahů. Podle dovolatele má věřitel v
konkursním řízení dispoziční právo se svými procesními úkony, tedy i se svým
popřením pohledávky, a z této dispoziční zásady plyne i právo vzít popěrný
úkon, který učinil, zpět. Poukazuje i na novelu insolvenčního zákona provedenou
zákonem č. 69/2011 Sb., který do insolvenčního zákona (zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení) zavedl oprávnění věřitelů vzít svůj popěrný
úkon zpět. Na podporu svého názoru dovolatel cituje z článku Mlejnková, I., Konkursní
noviny, ročník 2005, číslo 16 „Poradna Konkursních novin“ tuto pasáž:
„Přitom ovšem ještě předtím, než bude o popřené pohledávce v incidenčním sporu
pravomocně rozhodnuto (…) mohou účinky popření pohledávky pominout. Výslovně to
zákon předpokládá v případě, že pohledávku popřel pouze správce a ten ji
dodatečně (po přezkumném jednání) vůči soudu písemně uzná (§ 24 odst. 3 ZKV)
(…). Jakkoli to zákon o konkursu a vyrovnání výslovně neupravuje, vyskytuje se
i názor (se kterým osobně souhlasím), že není vyloučen ani obdobný krok ze
strany popírajícího konkursního věřitele, tedy, že by mohl popírající konkursní
věřitel učinit úkon, kterým pohledávku, kterou při přezkumném jednání popřel,
dodatečně uznává (svoje popření bere zpět). (…) Tento procesní přístup se mi
zdá logický, protože incidenční spor slouží k právnímu vyřešení různého
stanoviska věřitele popřené pohledávky a popírající osoby ohledně pravosti
pohledávky, její výše či pořadí. Jestliže popírající věřitel změní názor a
ničeho již proti pohledávce nenamítá, není tu sporného stanoviska a tedy ani
důvodu incidenčního sporu“. Současně dovolatel připouští, že jsou i názory opačné (s nimiž však
nesouhlasí), a v této souvislosti zmiňuje dílo Zelenka, J. - Maršíková, J.:
Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha,
Linde 2002 (dále též jen „Komentář“), z něhož cituje pasáž ze str. 642:
„Je otázkou, zda lze dodatečné uznání správcem analogicky použít i v případech,
kdy pohledávku popíral pouze konkursní věřitel (§ 21 odst. 2); resp. zda lze
popření učiněné konkursním věřitelem vzít po skončení přezkumného jednání
účinně zpět. Přestože logika věci a ekonomie takového postupu by byla zřejmá a
žádnému z ostatních účastníků konkursu nebo správci by z toho nemohla
bezprostředně vzniknout žádná újma, domnívám se, že takové postupy nejsou
možné. K tomu, aby s dodatečným uznáním popírajícího věřitele byl spojen i
zákonný následek, že se dosud popřená pohledávka považuje za zjištěnou, je
potřeba, aby takový následek stanovil zákon o konkursu a vyrovnání výslovně,
pouhá analogie takového následku s následkem úkonu správce nepostačuje“.
Konečně k otázce ad 4/ předkládá dovolatel polemiku se stávající judikaturou
Nejvyššího soudu (R 44/2002 a R 37/2003), dovolávaje se aktuální rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu při posuzování lhůty pro přistoupení k řízení podle § 92
odst. 1 o. s. ř. v řízeních na neplatnost veřejné dražby (a potud odkazuje R
91/2008). Dovolatel míní, že ač v obou případech je lhůta pro podání žaloby
lhůtou hmotněprávní a v obou případech vystupují na straně žalované nerozluční
společníci, v řízení o neplatnosti veřejné dražby není nutné podat ve lhůtě
žalobu vůči všem pasivně věcně legitimovaným subjektům, ale je možné dodatečně
rozšířit okruh žalovaných, oproti tomu v řízení o určení pravosti, výše či
pořadí pohledávky je nutné zažalovat všechny pasivně věcně legitimované
subjekty, jinak musí být žaloba zamítnuta pro opožděnost. Druhý žalovaný ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné,
event. je zamítl. Především nesouhlasí s tím, že by dovolání mohlo být
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., když v zásadní
otázce, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., se oba soudy jednoznačně shodují. Dále
uvádí, že bez výslovné úpravy nelze připustit možnost zpětvzetí popěrného
úkonu, jak je nově upravena např. v dovolatelem zmiňovaném ustanovení
insolvenčního zákona. Byla-li v dané věci pohledávka žalobce popřena, pak i za
situace, kdy popírající věřitel vzal své popření zpět, je tento jeho procesní
úkon neúčinný a nemá žádné dopady na zhojení případných vad žaloby, když
dovolatel byl povinen podat žalobu v propadné 30 denní lhůtě dle § 24 odst. 1
ZKV v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV proti všem popírajícím
věřitelům. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud řízení o něm zastavil dle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek
funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání v části, v níž směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel tvrdí, že dovolání je – ve vztahu k rozhodnutí o pohledávce č. 1 –
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v tomto rozsahu rozhodnutím měnícím. Pro úvahu, jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu označeného
ustanovení, je rozhodující, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního
stupně. Podstatné přitom není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový
závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí
významných rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Cdo
2631/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2003, pod
číslem 190). V posuzované věci přitom oba soudy shodně uzavřely, že žalobce nemá naléhavý
právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. na určení, že
pohledávka č. 1 byla zjištěna při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000. Z
toho, že odvolací soud odmítl další úvahy soudu prvního stupně, který dovodil,
že tato pohledávka byla skutečně zjištěna (již) při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000, s tím, že je-li důvodem zamítnutí určovací žaloby nedostatek
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je pak vyloučeno, aby se soud
současně zabýval věcí samou, nelze dovozovat, že by odvolací soud konstituoval
či deklaroval práva účastníků řízení odlišně. Dovolání tudíž není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího
soudu, kterou odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v bodě II. výroku, Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je tomu tak proto, že v závěru, podle něhož se žalobou podle § 80 písm. c/ o. s. ř. nelze úspěšně domáhat určení, že při přezkumném jednání byla určitá
pohledávka zjištěna, je napadený rozsudek v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu. K tomu srov. především rozsudek ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněný pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (podle kterého se žalobou dle § 80 písm. c/ o. s. ř. nelze domáhat
určení „neplatnosti“ přezkumného jednání), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1892/2008, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, číslo 5, ročník 2010, pod číslem 70 (podle něhož se žalobou podle §
80 písm. c/ o. s. ř. podanou mimo konkursní řízení nelze úspěšně domáhat
určení, že v konkursu nebyly v přezkumném jednání soudem zjištěny žádné
přihlášky věřitelů) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 535/2012 (podle kterého se žalobou podle § 80 písm. c/ o. s. ř. podanou
mimo konkursní řízení nelze úspěšně domáhat určení, že při přezkumném jednání
zjištěné pohledávky nebudou v konkursu uspokojeny).
Uvedené závěry se obdobně uplatní i v situaci, kdy se žalobce nedomáhá
„negativního“ určení, ale naopak žádá o „pozitivní“ určení, tedy že platně
proběhlo přezkumné jednání, že určitá pohledávka byla zjištěna, pokládá se za
zjištěnou, příp. že bude v konkursu uspokojena. I pro tyto spory platí závěr,
podle něhož se požadovaného určení nelze domáhat určovací žalobou podanou mimo
konkursní řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v části, v níž směřovalo proti prvnímu výroku
rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud tímto výrokem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku, odmítl podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Nad rámec uvedeného a pouze v zájmu předcházení dalším sporům Nejvyšší soud
považuje za vhodné učinit několik poznámek k problematice opětovného přezkumu
již jednou přezkoumaných pohledávek. Podle ustanovení § 23 odst. 1 ZKV platí, že pohledávka je v konkursu zjištěna,
byla-li uznána správcem konkursní podstaty a nebyla-li popřena žádným z
konkursních věřitelů. Výsledkem přezkumu pohledávky jsou vázáni správce
konkursní podstaty, konkursní věřitelé i konkursní soud (k tomu srov. již
soudem prvního stupně zmiňované R 21/2007). Byla-li pohledávka zjištěna, nelze
ji opětovně přezkoumávat. Opětovný přezkum již jednou přezkoumané pohledávky přichází v úvahu jen tehdy,
nebyla-li pohledávka zjištěna. Zpravidla jde o situace, kdy je pohledávka při
přezkumu popřena a soud zamítne incidenční žalobu pro předčasnost, neboť
dospěje k závěru, že přihláška přezkoumávané pohledávky má vadu, která brání
přezkumu pohledávky (jde o nepřezkoumatelnou přihlášku). Kromě toho může být
důvodem pro opětovné zařazení přihlášky na přezkumné jednání již jen zjištění,
že (první) přezkumné jednání trpí vadami, pro které nedošlo ke zjištění
pohledávky. Tyto vady mohou spočívat v absenci stanoviska správce konkursní
podstaty či v neurčitosti jeho popěrného úkonu (bez uznání pohledávky správcem
konkursní podstaty nemohou nastat účinky zjištění pohledávky, k tomu srov. dikci § 23 odst. 1 ZKV). Nejsou-li splněny tyto předpoklady, není důvod již
jednou přezkoumanou pohledávku podrobit opětovnému přezkumu. Z uvedeného plyne, že by neměla nastat situace, kdy konkursní soud zařadí na
program zvláštního přezkumného jednání pohledávku, která již byla zjištěna při
(předchozím) přezkumném jednání. Přesto, stane-li se tak, je zapotřebí nalézt
vhodný způsob, jak zabránit újmě v právech věřitele, o jehož pohledávku jde. Je-li při tomto opětovném přezkumu pohledávka „znovu zjištěna“, nebude mít
zpravidla tento chybný postup konkursního poměru negativní dopad do poměrů
věřitele. Jinak tomu bude v případě, kdy je pohledávka při prvním přezkumu
zjištěna, zatímco při opakovaném přezkumném jednání dojde k jejímu popření. Tato situace je podle přesvědčení Nejvyššího soudu řešitelná dvěma způsoby. Jde-li o pohledávku již jednou zjištěnou, nemůže její popření při následném
přezkumu vyvolat žádné účinky a věřitel není povinen uplatňovat svá práva v
incidenčním sporu.
Proto (jde-li o nevykonatelnou pohledávku či je-li popřeno /
jen/ pořadí vykonatelné pohledávky), nemůže mít pro věřitele nepříznivé
důsledky, nepodá-li incidenční žalobu, přestože je k jejímu podání správcem
konkursní podstaty vyzván. Námitku, že jeho pohledávka je (bez ohledu na
výsledek „opětovného“ přezkumu) zjištěna, může uplatnit v konkursním řízení, a
to nejpozději při rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty. Druhou možností, která se věřiteli nabízí, je incidenční spor. Je-li na základě
výsledku onoho opětovného přezkumu vyvolán incidenční spor, může v něm věřitel
uplatnit námitku, že se incidenční spor vede o pohledávku, která již byla
zjištěna, pročež nový přezkum nemohl vyvolat účinky popření pohledávky. V
takovém případě soud v incidenčním sporu rozhodne ve prospěch věřitele, o jehož
pohledávku jde, aniž by v řízení zkoumal cokoliv jiného (nebyl-li důvod k
opětovnému přezkumu pohledávky, není jeho výsledek ani důvod popření pohledávky
pro posouzení takové incidenční žaloby významný). Ve vztahu ke zbylé části dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku
odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na určení pravosti pohledávky č. 2)
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání není přípustné pro zodpovězení otázky
ad 4/. Závěr odvolacího soudu, podle něhož v situaci, kdy je věřitel popřené
pohledávky řádně vyzván k podání žaloby na určení své nevykonatelné pohledávky
vůči správci konkursní podstaty a všem popírajícím konkursním věřitelům, a
přesto žalobu v zákonné 30 denní lhůtě nepodá vůči všem popírajícím, je dán
důvod k zamítnutí žaloby, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu. Od závěrů formulovaných v rozhodnutích, na která přiléhavě odkázal
odvolací soud (R 37/2003 a R 44/2002) a k nimž se Nejvyšší soud dále přihlásil
např. v rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007, uveřejněném
pod číslem 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
21/2010“) a usnesení ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2920/2011, nemá
Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v nyní v projednávané věci. Poukazuje-li dovolatel na R 91/2008, pak tento odkaz je nepřípadný již proto,
že v něm formulované závěry se týkají výkladu jiné právní normy. Z výčtu
rozhodnutí uvedených v předchozím odstavci je navíc zřejmé, že Nejvyšší soud
neshledal důvod pro změnu ustáleného výkladu § 23 odst. 4 ZKV ani po vydání R
91/2008. Nicméně Nejvyšší soud shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným – a
potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – v
posouzení otázky ad 3/, tedy zda může popírající věřitel vzít svůj popěrný úkon
účinně zpět. Potud jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na daný zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 21 odst. 2 ZKV úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat
pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek. Dle ustanovení § 23 ZKV se pohledávka pokládá za zjištěnou, byla-li uznána
správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky
úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění
pohledávky význam (odstavec 1). Konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek,
které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení
svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti
popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen
právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku
mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy
soud (odstavec 2). K uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky stanoví správce
konkursnímu věřiteli, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, 30 denní
lhůtu s poučením, že při zmeškání lhůty nelze k popřené nevykonatelné
pohledávce nadále přihlížet (odstavec 4)
Podle ustanovení § 24 ZKV je správce oprávněn popřít nevykonatelný nárok
přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom
správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve,
aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který
prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku,
jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet (odstavec 1). Popře-li pohledávku
pouze správce a nebyla-li pohledávka popřena žádným z konkursních věřitelů,
může ji i po skončeném přezkumném jednání správce dodatečně písemně uznat vůči
konkursnímu soudu. Dodatečným uznáním správce se taková pohledávka nadále
pokládá za zjištěnou; o tom soud vydá usnesení, proti němuž není odvolání
přípustné; usnesení se doručí správci a konkursnímu věřiteli, jehož pohledávku
správce dodatečně uznal (odstavec 3). Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu
aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. Smysl
a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o
vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona
(ačkoliv ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze jeho souhlas s jejími
důvody pouze presumovat) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při
přijímání návrhu zákona. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně
vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a
nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu
doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž
jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad
e ratione legis před výkladem jazykovým (srov. např.
stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněné pod číslem
9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008,
sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto pohledu je nezbytné vykládat i změny zákona o konkursu a vyrovnání
provedené zákonem č. 105/2000 Sb., kterým byl s účinností od 1. května 2000
změněn zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. K pochopení podstaty úpravy obsažené v ustanovení § 24 odst. 3 ZKV nelze dospět
toliko za použití jazykového výkladu právní normy. Již proto ne, že dikce
zkoumaného ustanovení nechává nezodpovězenou otázku, zda bylo skutečně úmyslem
zákonodárce umožnit zpětvzetí popěrného úkonu (dodatečné uznání pohledávky)
pouze správci konkursní podstaty, a nikoli již dalším popírajícím subjektům,
jejichž popěrné úkony též mají vliv na zjištění přezkoumávaných pohledávek,
tedy konkursním věřitelům. Jak správně poznamenal dovolatel, v právní teorii lze nalézt argumenty pro oba
v úvahu se nabízející výklady zkoumaného ustanovení. Názor, podle něhož po skončení přezkumného jednání nelze vzít účinně zpět
popření učiněné konkursním věřitelem, založený především na argumentu, že k
tomu, aby s dodatečným uznáním popírajícího věřitele byl spojen i zákonný
následek, že se dosud popřená pohledávka považuje za zjištěnou, je potřeba, aby
takový následek stanovil zákon o konkursu a vyrovnání výslovně, je obsažen v
Komentáři. K opačnému názoru, totiž, že jakkoli to zákon o konkursu a vyrovnání výslovně
neupravuje, není vyloučen ani obdobný krok ze strany popírajícího konkursního
věřitele, dovolatel poukázal na článek I. Mlejnkové. Obdobně v díle Krčmář, Z.:
Zákon o konkursu a vyrovnání. Poznámkové vydání s judikaturou k novele č. 105/2000 Sb., účinné k 1. 5. 2000, str. 79-80, autor uvádí, že „z okolnosti, že
účinky dodatečného uznání pravosti, výše či pořadí přihlášené pohledávky zákon
výslovně upravil jen u správce konkursní podstaty, neplyne, že by tato možnost
nebyla dána popírajícím konkursním věřitelům. Také v jejich případě platí, že
odvolají-li i po skončení přezkumného jednání popření pravosti, výše nebo
pořadí pohledávky a nebyla-li pohledávka popřena jiným věřitelem nebo správcem,
lze ji mít i v rozsahu zpochybněném popřením za zjištěnou“. Záměr zákonodárce při novelizaci ustanovení § 24 odst. 3 ZKV by měl být patrný
z důvodové zprávy. V poslaneckém návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání
(projednávaném v Poslanecké Sněmovně v jejím třetím volebním období 1998 - 2002
od 29. dubna 1999 jako sněmovní tisk č. 219/0), jenž vyústil v přijetí zákona
č. 105/2000 Sb., šlo (v podobě, jež v legislativním procesu nedoznala změny) o
bod 52 návrhu novely, obsažený posléze v zákoně č. 105/2000 Sb. jako bod 58
novely. V důvodové zprávě se k tomuto bodu novely uvádí:
„Novela výslovně zakotvuje tzv. dodatečné uznání správcem.
Jde o postup, který
byl zaveden prvorepublikovou právní praxí při zcela totožné právní úpravě s
dosavadním zněním zákon o konkursu a vyrovnání. Současná soudní praxe se však k
tomuto postupu nepřiklonila, ačkoliv je nad míru účelný. Novela proto tuto
možnost výslovně zakotvuje, aby o ní nebylo sporu. Smyslem dodatečného uznání
je, aby tam, kde správce pohledávku popíral pouze z opatrnosti a teprve po
přezkumném jednání získal podklady, podle kterých by býval dříve pohledávku
uznal, bylo umožněno za zákonem stanovených podmínek pohledávku uznat a vyhnout
se tak zcela zbytečnému sporu, který by jinak stejně neskončil s jiným
výsledkem. Uvedený postup šetří zejména čas a výdaje podstaty. Aby o uznání
správcem nebylo sporu, deklaruje jej usnesením konkursní soud tak, že se
pohledávka nadále pokládá za zjištěnou. Uvedeným postupem lze dodatečně určit
resp. zjistit pohledávku, kterou popřel pouze správce a žádný z konkursních
věřitelů. Z přezkumného jednání jednou zjištěnou pohledávku však obdobným
postupem nelze učinit pohledávku spornou“. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že z důvodové zprávy zřetelně vyplývá, že
smyslem novelizace ustanovení § 24 ZKV zákonem č. 105/2000 Sb. bylo výslovné
zakotvení postupu, jak se vyhnout (incidenčnímu) sporu, který by byl veden v
situaci, kdy popírající správce konkursní podstaty na svém popření pohledávky
netrvá. Takový spor důvodová zpráva označuje za zbytečný. Ani z důvodové zprávy naopak neplyne žádný důvod, proč by tento princip
(postup) měl platit pouze tehdy, když pohledávku popírá správce konkursní
podstaty, a naopak neměl být uplatněn v případě, kdy je pohledávka popřena
(jen) jiným konkursním věřitelem. I v takovém případě by totiž zpětvzetí
popření (dodatečné uznání pohledávky) popírajícím věřitelem vedlo k odpadnutí
zbytečného sporu, což je nepochybně v zájmu rychlosti a hospodárnosti
konkursního řízení. Ostatně i Komentář připouští, že logika věci a ekonomie
takového postupu by byla zřejmá a žádnému z ostatních účastníků konkursu nebo
správci by z toho nemohla bezprostředně vzniknout žádná újma. Uvedené podporuje dovolatelem prosazovaný výklad, k němuž se přiklání i
Nejvyšší soud. Za stavu, kdy podle rozhodné právní úpravy mělo popření správcem
konkursní podstaty stejné právní účinky jako popření pohledávky jiným
konkursním věřitelem, totiž nelze nalézt žádný smysluplný argument, jenž by
opodstatňoval závěr, že právo dodatečně uznat popřenou pohledávku (či vzít své
popření zpět) by mělo být vyhrazeno jen správci konkursní podstaty. Důvod zmíněný v Komentáři, a sice že následek, podle něhož se popřená
pohledávka považuje v důsledku dodatečného uznání popírajícím věřitelem za
zjištěnou, není stanoven v zákoně výslovně, podle přesvědčení Nejvyššího soudu
takovým argumentem není. Připustíme-li výklad, podle něhož je popírající
konkursní věřitel oprávněn vzít svůj popěrný úkon zpět, lze současně dovodit,
že v důsledku tohoto úkonu ztrácí popěrný úkon svůj účinek, aniž by to musel
zákon výslovně stanovit.
Jediný smysluplný výklad je podle Nejvyššího soudu ten, že popírající
(lhostejno, zda jen správce konkursní podstaty, konkursní věřitel či správce i
konkursní věřitelé) mohou po skončení přezkumném jednání dodatečně uznat
popřenou pohledávku (vzít své popření zpět), čímž zanikají účinky popření. Učiní-li tak všichni popírající, pohledávka se nadále pokládá za zjištěnou. Vezme-li zpět své popření jen některý z popírajících, pomíjejí účinky popření
pouze ve vztahu k němu a trvají účinky popěrných úkonů dalších popírajících. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že žalobce nepochybil, když
žalobu na určení pravosti pohledávky č. 2 nepodal ve lhůtě dle § 23 odst. 4 ZKV
též proti třetímu žalovanému, neboť ten vzal podle nezpochybněných skutkových
zjištění obou soudů své popření zpět již přípisem ze dne 2. dubna 2008 (tedy
den po zvláštním přezkumném jednání, které se konalo dne 1. dubna 2008). V době
podání žaloby tedy již netrvaly účinky jeho popěrného úkonu. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem založené na závěru opačném není
správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl
dovolatelem uplatněn po právu, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu – v části týkající
se návrhu na určení pravosti pohledávky č. 2 a závislých výroků o nákladech
řízení – a spolu s ním ze stejných důvodů v odpovídajícím rozsahu i rozsudek
soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.