29 Cdo 3180/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci
navrhovatele Z. P., zastoupeného Mgr. I. Š., advokátem, za účasti Ing. D. K.,
zastoupené Mgr. J. N., advokátem, o zaplacení částky 2,500.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 12/2005, o
dovolání Ing. D. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února
2008, č. j. 5 Cmo 238/2006-126, ve znění opravného usnesení z téhož dne, č. j.
5 Cmo 238/2006-136, takto:
I. Dovolání proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 29 Cm 12/2005-63,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. ledna 2006, č. j. 29 Cm 12/2005-86,
zavázal Ing. D. K. (dále též jen „účastnice“) zaplatit navrhovateli 2,500.000,-
Kč s 8% ročním úrokem z prodlení od 1. července 2001 do zaplacení.
K odvolání účastnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. února 2008, č.
j. 5 Cmo 238/2006-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh – co
do 8% ročního úroku z prodlení z 2,500.000,- Kč za dobu do 1. července 2001 do
6. dubna 2005 a 6% ročního úroku z prodlení z téže částky za dobu od 7. dubna
2005 do zaplacení – zamítl (bod I. výroku) a ve zbývajícím rozsahu rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (bod II. výroku).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že smlouva o převodu
obchodního podílu účastnice ve společnosti K.S., spol. s r. o. (dále též jen
„společnost“), kterou uzavřela s J. V. dne 30. ledna 2001 (dále též jen
„smlouva o převodu obchodního podílu“), je absolutně neplatným právním úkonem,
protože společenská smlouva – v době, kdy byla smlouva o převodu obchodního
podílu uzavřena – možnost převodu obchodního podílu společníka na osobu,
stojící mimo společnost, nepřipouštěla.
Tvrzení, že cena převáděného obchodního podílu ve výši 2,500.000,- Kč nebyla
účastnici zaplacena, měl odvolací soud za vyvrácené provedeným dokazováním,
zejména potvrzením ze dne 5. března 2001. K námitce, že smlouva o postoupení
pohledávky, kterou pohledávku na vrácení zaplacené ceny obchodního podílu (z
důvodu neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu) od J. V. nabyl
navrhovatel, je neplatná, odvolací soud uvedl, že účastnice jako dlužník není
oprávněna namítat neplatnost nebo neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky.
Rovněž i obranu účastnice, spočívající ve vznesené námitce promlčení a
uplatnění pohledávky k započtení, neshledal odvolací soud důvodnou.
K námitce promlčení nároku odvolací soud s poukazem na ustanovení § 261 odst. 3
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
uzavřel, že právní vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z
neplatné smlouvy o převodu obchodního podílu se řídí obchodním zákoníkem bez
ohledu na povahu jeho účastníků. Protože dotčený právní vztah je vztahem
obchodním – pokračoval odvolací soud – použije se při řešení otázky promlčení
práv z tohoto vztahu úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku (zejména
ustanovení § 394 a § 397 obch. zák.), podle níž je obecná promlčecí doba
čtyřletá. Byl-li návrh na zahájení řízení podán dne 25. ledna 2005, pak –
přijala-li účastnice plnění podle smlouvy o převodu obchodního podílu
„nejdříve“ 1. března 2001 – byl nárok uplatněn včas, ještě před uběhnutím
promlčecí doby.
Z tvrzení, že J. V. činil „po nabytí“ obchodního podílu (z titulu funkce
jednatele společnosti) úkony směřující ke zmenšení majetku společnosti a „tedy
není možné dnes vydat obchodní podíl v nezměněné podobě“, na jehož základě
účastnice konstruovala možnost započtení proti nároku navrhovatele, lze podle
odvolacího soudu dovodit pouze legitimaci k podání žaloby na náhradu škody vůči
jednateli společnosti. Protože poškozenou v tomto vztahu není účastnice, ale
společnost, nemůže účastnice pohledávku z titulu případné náhrady škody
uplatňovat k započtení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala účastnice dovolání, jímž výslovně napadá
„výrok soudu v plném rozsahu“. Co do přípustnosti dovolání odkazuje na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů výslovně pouze na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka namítá, že:
1) Ačkoli vznesla námitku započtení do výše žalované částky, založenou na
tvrzení, že J. V., který se v souvislosti s nabytím obchodního podílu stal i
jednatelem společnosti, činil jménem společnosti úkony směřující k vyvádění
majetku ze společnosti (resp. k vyvádění majetku z její 100% dceřinné
společnosti P. Š. s. r. o., na jejíž majetek byl posléze prohlášen konkurs), v
jejichž důsledku byl znehodnocen obchodní podíl dovolatelky ve společnosti
(neboť byl znehodnocen podíl společnosti v P. Š., s. r. o.), odvolací soud ji
(popř. společnost P. Š., s. r. o.) odkázal na podání žaloby o náhradu škody
proti jednateli. Přitom nezjišťoval, zda (a v jaké výši) pohledávka uplatněná
dovolatelkou k započtení existuje a neprovedl důkazy prokazující, že úmyslným
vyvedením majetku ze společnosti P. Š., s. r. o., došlo „ke zmenšení“
obchodního podílu ve společnosti. Toto jednání zakládá nárok dovolatelky na
náhradu škody způsobené znehodnocením obchodního podílu.
V této souvislosti dovolatelka dále tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (uplatňujíc tak i dovolací důvody uvedené v
ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), neboť odvolací soud
opomenul v neprospěch dovolatelky jí předložené důkazy o úmyslném vyvedení
majetku ze společnosti.
2) Odvolací soud se „srozumitelně a věrohodně“ nevypořádal s její argumentací,
že listinu potvrzující zaplacení ceny za převáděný obchodní podíl
nepodepisovala, že tuto listinu nepodepisoval ani J. V. a že částka ve výši
5,000.000,- Kč, kterou z notářské úschovy dovolatelka spolu s druhým
společníkem společnosti obdrželi od společnosti Z. B. a. s., byla podle
protokolu o notářské úschově poskytnuta na naprosto odlišný účel, než zaplacení
ceny obchodního podílu ve společnosti.
3) Na sporný právní vztah nedopadá ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák., neboť
smlouva o převodu obchodního podílu nebyla řádně uzavřena a závazkový vztah z
ní nevznikl. Zmíněné ustanovení se týká pouze smluvních závazkových vztahů.
Vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o
převodu obchodního podílu proto není – podle dovolatelky – obchodním závazkovým
vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje v tříleté
promlčecí době.
4) Smlouva, kterou J. V. svou pohledávku na vrácení zaplacené ceny obchodního
podílu převedl na navrhovatele, je neplatná, a to z důvodu, že jmenovaný
smlouvu o postoupení uzavíral pod nátlakem, nesvobodně a v duševní poruše,
která jej činila k tomuto úkonu neschopným (§ 37 odst. 1 a § 38 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále též jen „obč. zák.“).
5) Není jí možné (ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 a 2 obč. zák.) „bezezbytku
vrátit plnění“, které poskytla J. V. na základě neplatné smlouvy o převodu
obchodního podílu (neboť ten „s obchodním podílem“ nakládal tak, že prodával
majetek společnosti bez souhlasu valné hromady a tím „zmenšoval“ vlastní
kapitál společnosti „náležející“ do obchodního podílu dovolatelky). Dovolatelka
nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že J.V. se nestal společníkem
společnosti a nemohl tak znehodnotit její obchodní podíl. Má za to, že „otázkou
zásadního významu“, kterou se odvolací soud odmítl zabývat, je „jakého plnění a
v jakém rozsahu se dostalo J. V. z užívání cizího obchodního podílu a zda
jednal či nejednal v dobré víře“.
6) Jednání J. V., kterým „úmyslně znehodnotil obchodní podíl ve společnosti“
odporuje dobrým mravům a je v rozporu s poctivým obchodním stykem.
7) Smlouva o převodu obchodního podílu není absolutně neplatná, ale pouze
neúčinná (poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp.
zn. 29 Odo 1137/2003 s tím, že souhlas valné hromady s převodem byl později –
11. června 2001 – získán).
8) Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda J. V. obchodní podíl dovolatelky ve
společnosti nenabyl vydržením, když jej „aktivně“ užíval, přičemž „veškeré
dotčené subjekty“ se vůči němu začaly chovat jako k vlastníkovi obchodního
podílu, přestože v důsledku rejstříkovým soudem deklarované neplatnosti převodu
k zápisu změny v osobách společníků společnosti do obchodního rejstříku nedošlo.
9) Rozhodnutími soudů nižších stupňů došlo k porušení „základního práva na
soudní a jinou právní ochranu“, zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a
v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a v čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).
Postupem odvolacího soudu, který „formalistickým způsobem“ hodnotil předložené
důkazy, neověřil si fakta a vycházel pouze z důkazů předložených navrhovatelem,
bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Dovolání proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní
přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch napadené rozhodnutí vyznívá,
je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud
napadené rozhodnutí zruší. Rozhodnutím, kterým byl (zčásti) zamítnut nárok
navrhovatele na zaplacení úroků z prodlení z požadované částky, dovolatelce
způsobena újma nebyla, naopak rozhodnutí vyznívá v její prospěch. Proti této
části výroku usnesení odvolacího soudu není dovolatelka osobou oprávněnou podat
dovolání. Nejvyšší soud proto její dovolání v odpovídajícím rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z tohoto ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně
pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak
možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně
významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním
způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně
jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady
procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci proto nemohou být
významné námitky, podle kterých odvolací soud opomenul v neprospěch dovolatelky
jí předložené důkazy o úmyslném vyvedení majetku ze společnosti a „srozumitelně
a věrohodně“ se nevypořádal s tvrzeními, že kvitanci zaplacení ceny za
převáděný obchodní podíl nepodepisovala dovolatelka ani J. V. a že částka,
kterou společníci společnosti obdrželi z notářské úschovy, byla poskytnuta na
odlišný účel, než zaplacení ceny obchodního podílu. Těmito námitkami
dovolatelka vystihuje dovolací důvody vymezené v ustanoveních § 241a odst. 2
písm. a/ a odst. 3 o. s. ř., které u dovolání přípustného podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici.
V řešení otázky (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu, že J.V.
ji měl uzavírat pod nátlakem, nesvobodně a ve stavu, který jej činil k tomuto
úkonu neschopným a otázky, zda J. V. obchodní podíl dovolatelky nenabyl
vydržením, Nejvyšší soud zásadní právní význam neshledává, neboť jde o
posouzení platnosti konkrétního právního úkonu, resp. posouzení konkrétních
předpokladů nabytí vlastnictví, jež mají význam právě a jen pro projednávanou
věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatelky, že vztah z
bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy se (i co do
promlčení) vždy řídí režimem občanského zákoníku, neboť tuto otázku dovolací
soud již ve své rozhodovací praxi vyřešil.
V rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
16/2005 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vztah z
bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§
497 a násl. obch. zák.) je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání
tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle
ustanovení § 397 obch. zák. Přitom zdůraznil, že k přijetí tohoto závěru
postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen
neplatný právní úkon (k tomuto závěru se poté přihlásil i v usnesení ze dne 16.
prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 591/2007). Názor odvolacího soudu, podle něhož
vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o
převodu obchodního podílu (§ 115 obch. zák.) je obchodním závazkovým vztahem a
právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté
promlčecí době, je s uvedeným judikatorním závěrem v souladu.
Zásadní právní význam projednávané věci nezakládá ani námitka dovolatelky, že
se původně neúčinná smlouva o převodu obchodního podílu stala účinnou následným
udělením souhlasu valnou hromadou. Na řešení otázky (ne)účinnosti smlouvy
odvolací soud své rozhodnutí (správně) nezaložil. Převod obchodního podílu na
osobu stojící mimo společnost totiž není podmíněn souhlasem valné hromady, ale
musí být výslovně připuštěn společenskou smlouvou (§ 115 odst. 2 věta první
obch. zák.). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října
2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, proto není přiléhavý.
Z uvedeného vyplývá, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího
soudu, podle něhož na J.V. nepřešel její obchodní podíl a jmenovaný se tedy
nestal společníkem společnosti (neboť smlouva o převodu obchodního podílu byla
neplatná). Pak ale nemůže být zásadně právně významné ani posouzení toho, v
jakém stavu a zda vůbec bude obchodní podíl vracet. Z pohledu ustanovení § 457
obč. zák. zde není ničeho, co by byl povinen dovolatelce vracet. Z pozice
jednatele společnosti nemohl J. V. obchodní podíl dovolatelky ani držet,
natožpak jej užívat a nakládat s ním. Dovolatelka ostatně ani netvrdí, že by
jmenovaný vykonával práva společníka (tj. že by vystupoval jako společník na
valné hromadě společnosti nebo se podílel na zisku společnosti). Pokud mu
vytýká, že její obchodní podíl znehodnotil prodejem majetku společnosti bez
souhlasu valné hromady pod cenou, postihuje jednání statutárního orgánu, z
něhož se J. V. zodpovídá jedině společnosti.
Nejvyšší soud tak shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. a zásadní význam spatřuje toliko v řešení otázky, zda jednání
statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, v jehož důsledku byla
společnosti způsobena škoda, může – vedle nároku společnosti na její náhradu –
vůči statutárnímu orgánu založit i nárok společníků této společnosti na náhradu
škody představované snížením hodnoty jejich obchodních podílů ve
společnosti.
Pro zodpovězení této otázky je třeba nejdříve definovat, v čem spočívá hodnota
podílu ve společnosti s ručením omezeným.
Podle § 61 odst. 1 věty první a věty třetí obch. zák. představuje podíl účast
společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Pro účely tohoto
zákona se oceňuje mírou účasti společníka na čistém obchodním majetku
společnosti, jež připadá na jeho podíl, nestanoví-li zákon jinak.
Hodnota podílu ve společnosti se tedy odvíjí (zejména) od hodnoty čistého
obchodního majetku společnosti. Čistým obchodním majetkem společnosti je
obchodní majetek (veškerý majetek společnosti, srov. § 6 odst. 1 věta druhá
obch. zák.) po odečtení veškerých závazků (§ 6 odst. 3 obch. zák. in fine).
Z uvedeného je zřejmé, že skutečná škoda způsobená společnosti (v jejímž
důsledku se sníží čistý obchodní majetek společnosti) se projeví i snížením
hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí újmu. Tato
újma je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti.
Její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. Je-li
škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i újma, způsobená
jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů.
Jednatelé společnosti s ručením omezeným odpovídají společnosti za škodu,
kterou jí způsobí svým jednáním (§ 194 odst. 5 obch. zák.). Nárok společnosti
na náhradu škody lze prosadit prostřednictvím žaloby o náhradu škody, již je
jménem společnosti proti jednateli oprávněn podat každý společník (§ 131a odst.
1 obch. zák.). Protože náhradou škody způsobené společnosti je odstraněna i
újma vzniklá v důsledku tohoto jednání společníkům na jejich podílech, není
potřeba, aby byl – vedle žaloby společnosti – konstruován další samostatný
nárok společníka na náhradu této újmy.
Lze tedy uzavřít, že společníci nemají proti jednateli společnosti nárok na
náhradu újmy vzniklé na jejich podílech v důsledku škody na majetku
společnosti, způsobené jeho jednáním, neboť odstranění této újmy se mohou
domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody.
Pohledávka z titulu náhrady škody ovšem není pohledávkou společníků, ale
pohledávkou společnosti. Společník s ní nemůže disponovat jako s pohledávkou
vlastní; nemůže ji tedy ani započíst proti jakémukoli nároku směřujícímu vůči
němu – tato pohledávka může být započtena jedině proti nároku směřujícímu vůči
společnosti.
Převedeno do poměrů projednávané věci to znamená, že dovolatelka z titulu
tvrzeného znehodnocení svého obchodního podílu nemá (a ani nemůže mít)
pohledávku, kterou by mohla započíst proti pohledávce navrhovatele na vrácení
zaplacené ceny obchodního podílu.
Dlužno dodat, že dovolatelka je (a vždy byla) legitimována k uplatnění nároku
společnosti na náhradu škody z tohoto titulu.
Jak vyplývá i z výše uvedeného, předmět řízení v projednávané věci nezahrnuje
posouzení otázky vzniku škody na majetku společnosti. Z tohoto důvodu nebylo
třeba ani prokazovat, zda J.V. způsobil svým jednáním při výkonu funkce
jednatele společnosti škodu, zda jednal v rozporu s dobrými mravy a se zásadami
poctivého obchodního styku.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů, v
rozsahu, ve kterém bylo dovolání shledáno přípustným, správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud
neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnost, že navrhovateli – jenž byl
v dovolacím řízení plně procesně úspěšný – podle obsahu spisu žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu