29 Cdo 3330/2023

29 Cdo 3330/2023-571

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce REALITY MOST s. r. o., se sídlem v Praze 5, Borovanského 2205/8, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25449605, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430 01, proti žalovaným 1/ S a S Most, spol. s r. o., se sídlem v Mostě, tř. Budovatelů č. p. 2957, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 47781602, a 2/ J. S., oběma zastoupeným JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 516/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2023, č. j. 2 Cmo 381/2020-509, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Žalobou ze dne 27. srpna 2012 se původní žalobce (J. Z.; dále jen „J. Z.“) domáhal po žalovaných (S a S Most, spol. s r. o., a J. S.) plnění ze směnky vlastní vystavené dne 26. října 2011 na jeho řad prvním žalovaným (jednajícím druhým žalovaným), splatné 18. června 2012, znějící na směnečný peníz 1.000.000 EUR, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný (dále jen „sporná směnka“).

2. Krajský soud v Ústí nad Labem směnečným platebním rozkazem ze dne 25. ledna 2013, č. j. 33 Cm 516/2012-10, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 1.000.000 EUR s 6% úrokem od 20. června 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.333,33 „Kč“ (správně 3.333,33 EUR) a na náhradě nákladů řízení částku 1.583.068 Kč.

3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní včasné a odůvodněné námitky.

4. Usnesením ze dne 28. srpna 2018, č. j. 33 Cm 516/2012-277, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 5 Cmo 327/2018-288, soud prvního stupně připustil, aby do řízení na místo J. Z. vstoupila jako nabyvatel práva, o které v řízení jde, společnost REALITY MOST s. r. o., na kterou původní žalobce spornou směnku indosoval.

5. Rozsudkem ze dne 16. června 2020, č. j. 33 Cm 516/2012-411, ve znění usnesení ze dne 4. srpna 2020, č. j. 33 Cm 516/2012-415, soud prvního stupně

6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem: [1] potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení v části bodu I. výroku, ve které byl směnečný platební rozkaz v rozsahu směnečného peníze ve výši 896.002,70 EUR s 6% úrokem z této částky za dobu od 20. června 2012 do zaplacení a odměnou ve výši 2.986,67 EUR zrušen (první výrok), [2] ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti v části směnečného peníze ve výši 103.997,30 EUR s 6% úrokem z této částky za dobu od 20. června 2012 do zaplacení a odměnou ve výši 346,66 EUR (druhý výrok), a [3] dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí až osmý výrok.)

7. Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně – vyšel zejména z toho, že: [1] Dne 15. března 2010 uzavřel J. Z. s prvním žalovaným smlouvu o půjčce na částku 1.070.000 EUR s tím, že půjčka bude splacena ve třech splátkách, a to k 31. srpnu 2010 ve výši 35.000 EUR, k 30. listopadu 2010 ve výši 35.000 EUR a k 31. březnu 2011 ve výši 1.000.000 EUR (dále též jen „smlouva o půjčce“). [2] Dne 10. ledna 2011 byl ke smlouvě o půjčce uzavřen dodatek měnící dobu splatnosti půjčky „na dobu neurčitou“ s tím, že J. Z. může kdykoli prvnímu žalovanému oznámit „termín splatnosti“ a prvnímu žalovanému pak vznikne povinnost vrátit půjčku do 6 měsíců od takového oznámení. Současně bylo smluvními stranami dohodnuto úročení půjčky. [3] Pohledávka ze smlouvy o půjčce byla původně zajištěna směnkou vystavenou prvním žalovaným dne 12. února 2010, znějící na směnečný peníz 1.070.000 EUR. Spornou směnku první žalovaný vystavil a druhý žalovaný avaloval k zajištění pohledávky J. Z. ze smlouvy o půjčce až poté, co došlo k zániku jiného zajišťovacího instrumentu (zástavního práva k nemovitostem zřízeného rovněž k zajištění pohledávky J. Z. z titulu půjčky). [4] Na půjčku bylo ke dni vystavení sporné směnky (tj. 26. října 2011) zaplaceno celkem 174.999,96 EUR; k uvedenému dni tedy zbývalo uhradit 895.000,04 EUR. [5] Po vystavení sporné směnky (respektive po jejím předání J. Z.) byla zaplacena částka 896.002,70 EUR.

8. Na základě takto zjištěného skutkového stavu – odkazuje na čl. I. § 11 odst. 1, § 14 odst. 1, § 16 odst. 1, § 28 odst. 2, § 30 odst. 1, § 31 odst. 4, § 32 odst. 1, § 47 odst. 1 a 2, § 48 odst. 1, § 75 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl odvolací soud (mimo jiné) k následujícím závěrům: [1] Sporná směnka má přímou souvislost se smlouvou o půjčce. Byla vystavena prvním žalovaným, avalovaná druhým žalovaným a předána prvním žalovaným jednajícím druhým žalovaným J. Z. poté, co došlo k zániku zástavního práva jako jednoho ze zajišťovacích prostředků pohledávek J. Z. ze smlouvy o půjčce. V řízení nebylo prokázáno, že by J. Z. poskytl prvnímu žalovanému, příp. druhému žalovanému, jinou půjčku než tu, která souvisela se smlouvou o půjčce ze dne 15. března 2010. [2] Jelikož ze žádného právního předpisu neplyne, že pohledávka nemůže být zajištěna více směnkami, není důvod zpochybňovat závěr o zajišťovací funkci sporné směnky ve vztahu k pohledávkám J. Z. ze smlouvy o půjčce. Tvrzení J. Z. o kauze sporné směnky jako vyrovnání vzájemných (blíže nespecifikovaných) vztahů mezi účastníky řízení odvolací soud neuvěřil. Sporná směnka představovala jen další zajištění (vedle směnky vystavené 12. února 2010) dosud nesplacené části půjčky (ke dni vystavení sporné směnky) ve výši 895.000,04 EUR; co do rozdílu uvedené částky a směnečné sumy sporné směnky šlo o úroky, jejichž placení bylo sjednáno při prodloužení splatnosti půjčky. [3] Jelikož půjčka byla po vystavení sporné směnky J. Z. dále postupně hrazena až do celkové výše 896.002,70 EUR, zůstalo k úhradě 103.997,30 EUR; v tomto rozsahu závazek, jenž je zajištěn spornou směnkou, trvá. [4] Důvodnou není ani námitka žalovaných, že sporná směnka byla co do údaje data splatnosti vyplněna v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, resp. že byl její text neoprávněně změněn doplněním data splatnosti až po jejím podepsání žalovanými, když v řízení nebylo prokázáno, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka, nebo že by údaj data splatnosti nebyl na směnce uveden již v době jejího předání J. Z.

9. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé

(posuzováno potud podle obsahu) podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak právní otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

10. Tyto otázky (a argumentaci k nim uplatněnou) formulují dovolatelé následovně:

[1] Nabídne-li dlužník v průběhu splácení půjčky věřiteli další zajišťovací nástroj v podobě vyplněné zajišťovací směnky za situace, kdy je část zajištěné pohledávky upokojena, je výše směnečné sumy, na niž zní nově poskytnutá směnka, určena aktuální výší zajištěné pohledávky? Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně dospěl k závěru o tom, že směnečná suma sporné směnky představuje (k okamžiku jejího vystavení) aktuální výši zajišťované kauzální pohledávky.

[2] Musí skutkový závěr, na němž je rozhodnutí soudu založeno, vycházet ze soudem učiněného skutkového zjištění, které musí soud následně popsat a odůvodnit v rozhodnutí?

Dovolatelé namítají, že odvolací soud pro závěr, že první žalovaný byl povinen k okamžiku předání sporné směnky J. Z. zaplatit na kauzální pohledávku částku ve výši 1.000.000 EUR, neučinil žádná skutková zjištění. Proto

shledávají právní posouzení (vycházející z absentujících skutkových zjištění ohledně rozhodující okolnosti pro posouzení dané věci) za nesprávné.

[3] Může spočívat rozhodnutí soudu na skutkovém závěru, který se nachází mimo intence a hranice, jež byly vymezeny skutkovými tvrzeními účastníků řízení? Dovolatelé zdůrazňují, že řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je řízením sporným, ovládaným zásadou projednací, z níž plyne, že meze projednání rozhodných skutkových okolností a možných skutkových závěrů soudu jsou dány skutkovými tvrzeními účastníků řízení. Nikdo v řízení ale netvrdil, že by kauzální pohledávka činila v okamžiku předání sporné směnky J. Z. částku 1.000.000 EUR. Proto shledávají dovolatelé uvedený závěr za nesprávný, neboť „soud není oprávněn založit rozhodnutí na skutkovém závěru, jež se nenachází v mantinelech skutkového děje, jenž byl vymezen skutkovými tvrzeními účastníků řízení“.

[4] Lze založit rozhodnutí na skutkovém závěru, který neodpovídá skutkovým zjištěním a který nevyplývá z provedeného dokazování, ale byl soudem dovozen jeho vlastními právními úvahami?

Jelikož odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, že by jeho závěr (o povinnosti prvního žalovaného zaplatit J. Z. na kauzální pohledávku částku 1.000.000 EUR k okamžiku předání sporné směnky) vyplynul z provedeného dokazovaní, je zjevné, že „uvedený skutkový základ rozhodnutí dovodil výlučně vlastními právními úvahami“. Právní posouzení věci vycházející z premisy, že soud je oprávněn založit rozhodnutí na skutkovém závěru, který neodpovídá skutkovým zjištěním a neplyne z provedeného dokazování, ale naopak vychází výlučně z jeho vlastních právních úvah, je dle dovolatelů nesprávné.

[5] Lze založit rozhodnutí na skutkovém závěru, který neodpovídá skutkovým zjištěním a který nevyplývá z provedeného dokazování, ale který je založen na skutkové domněnce soudu?

Dovolatelé uvádí, že odvolací soud založil svůj závěr o věci na tom, že půjčka byla sjednána jako úročená, neboť úročení bylo dohodnuto při příležitosti prodloužení splatnosti půjčky. Jde však o pouhý skutkový dohad odvolacího soudu, který není podložen seriózním odůvodněním, např. výpočtem úroku, a zejména pak dokazováním. Uplatnění skutkové domněnky přitom není ve sporném řízení přípustné; právní posouzení učiněné soudem vycházející z opačného stanoviska je tudíž nesprávné.

[6] Je soud povinen v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil? Odvolací soud dle dovolatelů založil svůj závěr o tom, že první žalovaný byl povinen zaplatit J. Z. na kauzální pohledávku částku 1.000.000 EUR k okamžiku předání sporné směnky, na skutkové domněnce (odhadu), v důsledku čehož v odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně a jasně nevyložil, které skutečnosti měl za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

[7] Je přípustné vydávat v odvolacím řízení tzv. překvapivá rozhodnutí, tedy rozhodnutí, která nemají oporu v provedeném dokazování a ve skutkových tvrzeních účastníků řízení?

Dovolatelé mají za to, že k závěru učiněnému odvolacím soudem, že první žalovaný byl povinen zaplatit J. Z. na kauzální pohledávku částku 1.000.000 EUR k okamžiku předání sporné směnky, nebylo provedeno „relevantní dokazování“ v odvolacím řízení, ani v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud v tomto smyslu neučinil žádné skutkové zjištění a uvedený závěr neplyne ani z provedeného dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části pro dovolatele tudíž překvapivé. Jelikož dovolatelé neměli možnost reagovat odpovídajícím procesním způsobem na právní závěry, k nimž odvolací soud dospěl, bylo tímto postupem porušeno jejich právo na spravedlivý proces.

11. Bez vazby na konkrétně položené otázky dovolatelé dále uvádí, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že aktuální výše kauzální pohledávky odpovídala v okamžiku předání sporné směnky J. Z. výši 1.000.000 EUR (směnečné sumy sporné směnky), přestože: [1] motivem pro vydání sporné směnky bylo nejen (i) poskytnout J. Z. dostatečnou jistotu po zániku zástavního práva (jak správně uzavřel odvolací soud), ale i (ii) odstranit řízení o vydání předběžného opatření, kterým mělo být zablokováno nakládání se zástavou, a (iii) zjevně i trestní stíhání druhého žalovaného za protiprávní zrušení zástavního práva, [2] svědkyně M. ve své výpovědi uvedla i to, že „výše směnečné sumy sporné směnky nereflektovala skutečnou výši kauzální pohledávky“, a [3] byť shledal odvolací soud (účastnickou) výpověď J. Z. ohledně kauzy sporné směnky za nevěrohodnou, vyšel z jeho tvrzení, že půjčka byla úročena.

12. Nadto závěr odvolacího soudu o tom, že částka ve výši 103.997,30 EUR představuje úrok z půjčky, je i věcně nesprávný, neboť úrok (v uvedené výši) počítaný ode dne prodloužení splatnosti půjčky (tj. 10. ledna 2011) neodpovídá „žádnému reálnému a věcně správnému výpočtu“. K tomuto skutkovému zjištění přitom nebylo provedeno „relevantní dokazování“ v řízení před soudy nižších stupňů.

13. Dovolatelé zdůrazňují, že nebyli řádně poučeni odvolacím soudem, že jim hrozí neúspěch co do části jejich námitky (o úhradě kauzální pohledávky), čímž jim byla odebrána možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označit k nim důkazní prostředky, resp. prokázat důvodnost své kauzální námitky v celém rozsahu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy považují dovolatelé i z toho důvodu za překvapivé a uvedený postup odvolacího soudu za degradující dvojinstančnost sporného řízení.

14. Konečně dovolatelé namítají, že odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti námitky nesprávného, resp. neoprávněného vyplnění data splatnosti sporné směnky, aniž by však tato námitka byla projednána v řízení před soudem prvního stupně a aniž by k ní bylo provedeno dokazování. Tím podle dovolatelů odvolací soud zatížil řízení zásadní procesní vadou, jenž mohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci. Tímto postupem totiž odvolací soud eliminoval dvojinstančnost soudního řízení, čímž (opět) porušil právo dovolatelů na spravedlivý proces. Právní posouzení věci nerespektující dvojinstančnost sporného řízení je přitom právním posouzením nesprávným.

15. Z uvedených důvodů dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

16. Dovolání žalovaných, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

17. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.

18. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je v prvé řadě nutné hodnotit jako právně bezvýznamné ty výhrady dovolatelů, jejichž prostřednictvím zpochybňují dovolatelé pouze hodnocení provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a účastnické výpovědi J. Z.), jak je provedl odvolací soud (samostatně a zejména v jejich vzájemné souvislosti), a polemizují s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že sporná směnka zajišťovala půjčku poskytnutou J. Z. prvnímu žalovanému a tato půjčka byla dle dohody smluvních stran úročená.

19. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

20. Při zkoumání přípustnosti dovolání je nutné mít dále na zřeteli, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, by mohl dovolací soud (kdyby dovolání bylo připuštěno) vycházet jen ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“).

21. Z uplatněné dovolací argumentace je přitom zřejmé, že její podstatná část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatelé zpochybňují skutková zjištění, na nichž odvolací soud své právní závěry založil (podle dovolatelů odvolací soud neučinil z provedeného dokazování žádná skutková zjištění ohledně otázky úročení poskytnuté půjčky, popř. odvolací soud neuvedl, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl). Těmito výhradami ale dovolatelé ve skutečnosti uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírají jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené § 237 o. s. ř.

22. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (kterou dovolatelé otevírají prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění skutkových a právních závěrů odvolacího soudu), když i potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

23. Dovoláním napadené rozhodnutí pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nedostatek důvodů mu proto vytýkat nelze.

24. Z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze – oproti mínění dovolatelů – dovozovat ani povinnost odvolacího soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. K tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

25. Dovolání nečiní přípustným ani argumentace dovolatelů namítající porušení práva na spravedlivý proces (porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí). Z průběhu řízení je totiž zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo překvapivé, neboť již z rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zřejmé, že právní posouzení věci je závislé na zjištění skutečnosti, zda žalobci byla pohledávka vůči prvnímu žalovanému vyplývající ze smlouvy o půjčce uhrazena či nikoliv. K této skutečnosti se strany vyjadřovaly i v průběhu odvolacího řízení, neboť odvolací soud zopakoval dokazování relevantními důkazy pro zjištění kauzy sporné směnky, tj. implicitně i otázky případného úročení poskytnuté půjčky. Jestliže takové důkazy odvolací soud v průběhu odvolacího řízení provedl (a účastníkům dal možnost se k jejich obsahu vyjádřit), zabýval se rozhodnými skutečnostmi, jejichž posuzování pro žalované nemohlo být nové a překvapivé a muselo (mělo) jim být též zřejmé, jakým způsobem případně takové rozhodné skutečnosti mohou ovlivnit právní posouzení věci. Postup odvolacího soudu tedy byl v tomto směru souladný s rozhodovací praxí Ústavního soudu. V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene (odvolací soud měl skutkový stav kauzy sporné směnky za zjištěný), jsou nepřípadné též námitky týkající se absence poučení podle § 118a o. s. ř. odvolacím soudem.

26. Ostatně již v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010, R 10/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, sp. zn. 27 Cdo 451/2019, uveřejněný pod číslem 17/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

27. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatelů ve vztahu k namítanému porušení projednací zásady. Není pochyb o tom, že soud může vzít za základ svého rozhodnutí rovněž takové skutečnosti, jež vyplynou (ve svém souhrnu) z provedeného dokazování. Nadto skutečnost, že poskytnutá půjčka J. Z. prvnímu žalovanému byla úročena, uplatnili v řízení samotní účastníci (srov. výpověď J. Z. na č. l. 345 spisu a znovu na č. l. 538 spisu a vyjádření druhého žalovaného na č. l. 107 spisu).

28. Konečně námitkou, podle níž odvolací soud „konstatoval“ nedůvodnost námitky vyplnění data splatnosti na sporné směnce „ze skutkových důvodů, aniž tato námitka byla projednána před soudem prvního stupně a aniž k této bylo prováděno dokazování“, dovolatelé poukazují na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.

29. Budiž pro úplnost doplněno, že ve vztahu k této námitce pak dovolatelé (posuzováno podle obsahu dovolání) ani nevymezují předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelé neodstranili v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných uplatněnou dovolací argumentací (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

31. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2025

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu