29 Cdo 336/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, se sídlem Simis 12, Kiti, P.C. 7550
Larnaca, Kyperská republika, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M.,
advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému
Ing. J. T., zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci
3, Na Rybníčku 387/6, PSČ 460 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp.
zn. 37 Cm 86/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 13. října 2009, č. j. 5 Cmo 232/2009-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. října
2009, č. j. 5 Cmo 232/2009-218, potvrdil rozsudek ze dne 24. července 2008, č.
j. 37 Cm 86/2008-118, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve
vztahu mezi žalobcem a žalovaným Ing. J. T. ponechal v platnosti směnečný
platební rozkaz ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 38 Sm 216/2006-27, kterým
uložil všem původně žalovaným (P. B., P. J. a Ing. J. T.), aby společně a
nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 20,176.292,70 Kč s 6% úrokem od 3. října
2006 do zaplacení, směnečnou odměnu 67.254,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož se
žalovanému prostřednictvím uplatněných námitek správnost směnečného platebního
rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1. Převodu směnky (a směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru č.
03/94/804/188 ze dne 17. listopadu 1994) nebránilo ustanovení § 38 zákona č.
21/1992 Sb., o bankách.
2. Námitka nesprávného vyplnění údaje směnečné sumy je bez uvedení údaje, jaká
je (podle názoru žalovaného) správná výše směnečné sumy, nekonkrétní a neurčitá
(neodůvodněná), když z ní není patrno, v jakém rozsahu je (prostřednictvím této
námitky) směnečný platební rozkaz napadán.
3. Právo vyplnit blankosměnku nebylo „časově limitováno“ a zajištění bylo
možno „využít“ (blankosměnku vyplnit) „ne dříve, než se zajištěná pohledávka
ocitne alespoň částečně v prodlení“.
4. Právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje a „přechází spolu s listinou
blankosměnky bez dalšího na jejího nabyvatele“.
5. Námitka neplatnosti dohody o vyplnění blankosměnky, jde-li o doplnění údaje
splatnosti a určení zajištěné pohledávky včetně „příslušenství“ (bez
specifikace, o jaké příslušenství jde), není důvodná, když není pochyb o tom,
že zajištěna je „pohledávka se vším příslušenstvím.“ Doplnil, že i kdyby byla
smlouva o vyplnění v tomto směru (co do doplnění údaje splatnosti) neplatná,
„šlo by samozřejmě jen o neplatnost tohoto konkrétního ujednání a nikoli o
neplatnost dohody totální“. „Chyběla by toliko platná dohoda o vyplnění údaje
splatnosti a v tomto rozsahu by daná listina nebyla blankosměnkou“. „Potom
doplnění splatnosti nebylo by vyplňováním blankosměnky, nýbrž změnou v textu
listiny po podpisu žalovaného“. Žalovaný by tak byl směnečně zavázán, přičemž
ve vztahu k němu by šlo o směnku splatnou na viděnou.
6. Při použití směnky nebylo jednáno v rozporu s dobrými mravy. Původní věřitel
ze smlouvy o úvěru a ze směnky, jakož i dlužník ze smlouvy o úvěru a výstavce
směnky „prošli konkursním řízením“, „prodej pohledávky byl logickým řešením,
jak majetek dlužníka (který byl věřitelem směnkou zajištěné pohledávky a
směnečné pohledávky) zpeněžit“ a „žalobce v době zcela přiměřené, po té, co
pohledávku získal, směnku vyplnil a právo u soudu uplatnil“. Žalovanému nic
nebránilo „sledovat vývoj zajištěného dluhu a činit si průběžně představu, co
to pro něho může znamenat z hlediska jeho případného závazku směnečného“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepromlčitelnosti práva na
vyplnění blankosměnky, maje judikaturu vrchního soudu v tomto směru za
nesprávnou. Snáší argumenty na podporu názoru opačného, totiž že „v případě
vyplňovacího oprávnění u blankosměnek se uplatní pravidla pro promlčení práva
vykonat právní úkon“. Dále akcentuje, že „nebylo v jeho možnostech naplnit očekávání soudu a podrobně
substancovat tvrzení ohledně nesprávně vyplněné směnečné jistiny“. Podle
dovolatele „bylo povinností soudu uložit žalobci vysvětlovací povinnost, jakož
i provést navržený důkaz historií účtu“. Současně poukazuje na svá tvrzení „u
jednání nalézacího soudu“, že „nominál pohledávky“ žalobcem přihlášené do
konkursního řízení činil 5,557.626,- Kč a žalobce obdržel výtěžek zpeněžení v
částce 712.926,- Kč, jakož i na jím odhadnutou absolutní možnou výši zajištěné
pohledávky v částce 4,844.626,- Kč u jednání soudu odvolacího. Za rozporné s ustálenou judikaturou považuje i řešení otázky (ne)určitosti
dohody o vyplnění blankosměnky v případě chybějícího ujednání o způsobu
vyplnění údaje splatnosti. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle
něhož „není-li žádného ujednání o splatnosti směnky, může věřitel do
blankosměnky vyplnit jakékoliv datum splatnosti, pokud nepředchází splatnosti
zajišťovaného závazku“, neboť výklad takového projevu vůle spatřuje „nad rámec
výkladových pravidel“ podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Další „pochybení“ shledává v tom,
že odvolací soud neodůvodnil svůj závěr o „samozřejmosti“ neplatnosti nikoli
celé dohody o udělení vyplňovacího práva, ale jen neplatnosti ujednání o
způsobu vyplnění splatnosti směnky. „Za situace, kdy na směnečné listině chybí
z podstatných náležitostí jen datum splatnosti, které má být dle dohody
doplněno, nelze uvažovat o hotové směnce splatné na viděnou, ale stále jde jen
o blankosměnku a blankosměnku nemůže být uplatněna ve směnečném řízení“. Setrvává rovněž na výhradě, podle níž byla směnka uplatněna žalobcem v
rozporu s dobrými mravy. Žalobce totiž znal zůstatek nesplacené jistiny úvěru,
byl si vědom „lukrativní výše sjednaného úroku i úroku z prodlení“. „Vyplnění
směnky částkou vyšší než 20,000.000,- Kč není při existenci jistiny 5,000.000,-
Kč v souladu s obecně akceptovatelnou hodnotovou škálou“. Konečně dovolatel namítá vady řízení spočívající v tom, že soudy
nenařídily požadovaný „vysvětlovací“ důkaz historií úvěrového účtu a v tom, že
se dovolateli nedostalo náležitého poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.,
jde-li o výši směnečného penízu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. července 2009 – srov. část první, článek II, bod
12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) odmítl. Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by
bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jehož
správnost byla dovoláním zpochybněna, judikatuře Nejvyššího soudu zcela
odpovídá.
Závěr o nepromlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky a případného omezení
při vyplnění údaje data splatnosti formulovaný v rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 18. října 2010, sp. zn. 9 Cmo 274/2004 (uveřejněném pod číslem
71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) shledal Nejvyšší soud
správným (a přihlásil se k němu) např. v rozsudku ze dne 30. března 2010, sp.
zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník
2010, pod číslem 169.
V rozsudku ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněném pod
číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále Nejvyšší soud
dovodil, že skutečnost, že majitel vyplnil blankosměnku v rozporu s vyplňovacím
prohlášením údajem pozdějšího data splatnosti, bez dalšího neznamená, že by
neměl vůči dlužníku, který vadné vyplnění namítne, právo na zaplacení směnky.
Závěr, podle něhož s převodem nebo přechodem blankosměnky přechází na
nabyvatele bez dalšího i právo ji vyplnit, přitom Nejvyšší soud přijal již v
rozsudku ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1407/2006, uveřejněném pod číslem
89/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek žalovaného co do výše směnečné
sumy, ve spojení s výhradou, že směnka byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy
(vzhledem k výši jistiny a příslušenství směnkou zajištěné pohledávky), je
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutích
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29.
dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna
2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007. Není pochyb o tom, že ve včasných námitkách
„správná“ výše směnečné sumy uvedena není a následná doplnění, na která
žalovaný odkázal v dovolání, byla učiněna po uplynutí lhůty v podání námitek
proti směnečnému platebnímu rozkazu. K argumentaci dovolatele ohledně
informační nouze (a vysvětlovací povinnosti žalobce) Nejvyšší soud – nad rámec
shora uvedeného – pouze připomíná, že jako společník a jednatel úvěrového
dlužníka nepochybně o dluhu ze smlouvy o úvěru a jeho výši vědět měl a mohl. Z
týchž důvodů pak jsou z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné i námitky, podle nichž je
řízení před soudy nižších stupňů postiženo dovolatelem tvrzenými vadami.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr o
(případné) částečné neplatnosti dohody o vyplnění blankosměnky. K tomu srov.
např. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn.
29 Cdo 3317/2007, uveřejněného pod číslem 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 680/2008.
K domněnce dovolatele, podle které je žalobce „non subjekt“ (viz jeho podání ze
dne 3. prosince 2010), Nejvyšší soud pouze dodává, že jednak jde o opožděné a
tudíž nepřípustné „doplnění“ dovolacích důvodů (srov. ustanovení § 242 odst. 4
o. s. ř.), jednak o existenci žalobce jako způsobilého účastníka řízení nemá
pochyb.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu