29 Cdo 3397/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
navrhovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se
sídlem v Plzni, Lochotínská 18, PSČ 301 00, za účasti společnosti TESLA KARLÍN,
a. s., se sídlem v Praze 10, V Chotejně 9/1307, PSČ 102 00, identifikační číslo
osoby 45273758, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené Městským
soudem v Praze pod sp. zn. 73 Cm 122/2008, o dovolání navrhovatele proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 377/2009-40,
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2010, č. j. 7 Cmo
377/2009-40, se v části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení
soudu prvního stupně v části výroku I. ve věci samé, jíž byl zamítnut návrh na
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti TESLA KARLÍN, a. s.,
konané dne 27. června 2008, o udělení souhlasu s uzavřením smlouvy o úvěru se
společností TK GALVANOSERVIS, s. r. o., a ve výroku II. o nákladech řízení, a
dále ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání
navrhovatele usnesení ze dne 27. května 2009, č. j. 73 Cm 122/2008-23, jímž
Městský soud v Praze zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení
přijatých valnou hromadou společnosti TESLA KARLÍN, a. s. (dále též jen
„společnost“), konanou dne 27. června 2008.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Valná hromada společnosti byla svolána na pátek 27. června 2008 od 13.00
hod. do Orlové.
2) Společnost měla v rozhodné době cca 3.000 akcionářů s bydlišti na území celé
České republiky a Slovenské republiky.
3) Podle pozvánky na valnou hromadu měla valná hromada rozhodnout o udělení
souhlasu s uzavření smlouvy o úvěru ve výši 8,000.000,- Kč mezi společností
TESLA KARLÍN, a. s. jako věřitelkou a společností TK GALVANOSERVIS, s. r. o.
jako dlužnicí s úrokovou sazbou 5,2 % ročně.
4) Valná hromada vyslovila souhlas s uzavřením smlouvy o úvěru mezi uvedenými
společnostmi s úrokovou sazbou 1M PRIBOR + 1,33 %.
5) Společnost TESLA KARLÍN, a. s. je společníkem společnosti TK GALVANOSERVIS,
s. r. o. s dvoutřetinovým podílem na základním kapitálu.
Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
uzavřel, že místo konání valné hromady bylo určeno v souladu s ustanovením §
184 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“), ve znění účinném do 30. listopadu 2011. V této souvislosti odvolací
soud poukázal na počet akcionářů společnosti (více než 3.000), skutečnost, že
jejich bydliště jsou rozmístěna po celém území České i Slovenské republiky,
jakož i dopravní dostupnost místa konání valné hromady (a to i prostředky
hromadné dopravy) a datum a čas konání valné hromady (pátek 27. června 2008 od
13.00 hod.). Zdůraznil, že není možné zvolit místo konání valné hromady tak,
aby vyhovovalo všem akcionářům a uzavřel, že volbou místa konání valné hromady
možnost akcionářů účastnit se jejího konání omezena nebyla.
Současně odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož tím,
že valná hromada schválila uzavření smlouvy o úvěru s úrokovou sazbou
stanovenou odlišně od výše úrokové sazby uvedené v pozvánce na valnou hromadu,
nerozhodla o záležitosti neuvedené v pozvánce a nedošlo tedy ke změně programu
jednání, ale pouze k odchylnému rozhodnutí o daném bodu programu.
Konečně odvolací soud poukázal na ustanovení § 196a odst. 2 věty druhé a § 66a
odst. 3 písm. a/ obch. zák. a dovodil, že v projednávané věci měl být úvěr
poskytnut ovládající osobou (společností TESLA KARLÍN, a. s.) osobě ovládané
(společnosti TK GALVANOSERVIS, s. r. o.) a souhlas valné hromady tak nebyl
nutný. Proto odvolací soud uzavřel, že udělení souhlasu s uzavřením úvěrové
smlouvy nespadá do působnosti valné hromady společnosti a usnesení, jímž byl
souhlas udělen, je nicotné. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu
tak považoval zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti tohoto usnesení valné
hromady i z tohoto důvodu za správné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody
vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a navrhuje, aby Nejvyšší soud
usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil posledně označenému soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje ve výkladu
ustanovení § 184 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 30. listopadu 2011
(dovozuje, že v projednávané věci bylo místo konání valné hromady zvoleno v
rozporu s označeným ustanovením), v posouzení, zda valná hromada může schválit
uzavření smlouvy o úvěru s úrokovou sazbou odlišnou od sazby uvedené v pozvánce
na valnou hromadu a konečně ve výkladu ustanovení § 200e odst. 5 o. s. ř. (maje
za to, že odvolací soud byl povinen toto ustanovení aplikovat a vyslovit
nicotnost napadeného usnesení valné hromady). Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Výkladem ustanovení § 184 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 30. listopadu
2011, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února
2011, sp. zn. 29 Cdo 4796/2010 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. červnu 2000 – na webových
stránkách Nejvyššího soudu). V něm vysvětlil, že má-li být v co nejširším rozsahu zachována možnost
akcionářů zúčastnit se valné hromady, musí její svolavatelé určit místo, datum
a hodinu konání valné hromady tak, aby základní smysl celé úpravy procesu
svolání valné hromady zůstal zachován. Pokud by společnost mohla svolat valnou
hromadu na místo, den či hodinu bez jakéhokoliv omezení, zcela podle libovůle
svolavatelů, ztratila by úprava svolání valné hromady svůj smysl. I kdyby se
totiž akcionáři o konání valné hromady a jejím pořadu jednání dozvěděli na
základě řádně a včas zveřejněného oznámení či zaslané pozvánky, společnost by
mohla nevhodně zvoleným místem, datem a hodinou konání valné hromady (popř. jejich kombinací) většině akcionářů účast fakticky znemožnit. Uvedené omezení
tak organicky doplňuje úpravu procesu svolání valné hromady, aby její účel
zůstal zachován. Posouzení, zda při svolání valné hromady bylo místo, datum a hodina jejího
konání určeny v souladu s vykládaným ustanovením a jeho účelem, závisí na
poměrech konkrétní společnosti. Přitom při úvaze o vhodnosti zvoleného místa je
významná zejména jeho dopravní dostupnost pro akcionáře společnosti, a to i s
ohledem na určené datum a hodinu.
Dále Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že výše podílu na základním
kapitálu společnosti, jímž „disponují“ akcionáři přítomní na valné hromadě,
není z pohledu posouzení vhodnosti místa, data a hodiny jejího konání obvykle
sama o sobě významná. Společnost (svolavatelé) musí vzít totiž v úvahu poměry
všech akcionářů, nikoliv pouze těch největších. Na druhou stranu je zjevné, že
při rozptýlené akcionářské struktuře nelze určit místo konání valné hromady
tak, aby vyhovovalo všem. A nelze taktéž nevidět, že při určení místa konání
valné hromady svolavatelé musí (v mezích nastavených § 184 odst. 6 obch. zák.,
v rozhodném znění) vzít v úvahu i další okolnosti, zejména náklady na konání
valné hromady (např. na pronájem vhodných prostor). V projednávané věci odvolací soud tyto závěry formulované Nejvyšším soudem plně
respektoval, vzal v úvahu všechny okolnosti projednávané věci, dopravní
dostupnost (a to i prostředky veřejné hromadné dopravy) místa konání valné
hromady (město Orlová), akcionářskou strukturu společnosti (jež má více než
3.000 akcionářů s bydlišti po celém území České republiky a Slovenské
republiky), jakož i určené datum a čas (pátek 27. června 2008 od 13.00 hod.). Jeho závěr, podle něhož bylo místo konání napadené valné hromady určeno v
souladu s ustanovením § 184 odst. 6 obch. zák., v rozhodném znění, tudíž
napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Závěr, podle kterého valná hromada není při schvalování úvěru, poskytovaného
osobě uvedené v ustanovení § 196a odst. 1 nebo odst. 2 obch. zák., vázána výší
úrokové sazby uvedené v pozvánce na valnou hromadu, a může tudíž schválit
uzavření úvěrové smlouvy s odlišnou sazbou, než byla uvedena v pozvánce (aniž
by tak bylo rozhodnuto o záležitosti neuvedené v pozvánce na valnou hromadu),
se podává zcela zjevně z ustanovení § 184 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném
do 30. listopadu 2009, a již proto napadené rozhodnutí zásadně právně významným
nečiní. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že se právní úpravou obsahu pozvánky
zabýval již v usnesení ze dne 25. září 2001, sp. zn. 29 Odo 155/2001, v němž
vysvětlil, že jejím účelem je umožnit společníkům, aby se mohli včas a se
znalostí obsahu jednání valné hromady rozhodnout, zda se valné hromady
zúčastní, aby si mohli zajistit podmínky pro tuto účast a připravit se na
jednání valné hromady. Formulace jednotlivých bodů programu valné hromady proto
musí být do té míry určitá, aby dosažení tohoto cíle umožňovala. Jakkoliv byly
tyto závěry přijaty pro společnost s ručením omezeným, plně se prosadí i v
poměrech akciové společnosti. Je přitom zjevné, že v projednávané věci byl
tento účel obsahu pozvánky zcela naplněn. Nicméně Nejvyšší soud shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným – a
v tomto rozsahu má dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – ve výkladu ustanovení § 200e odst. 5 o. s. ř. (jímž se Nejvyšší
soud doposud nezabýval).
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé (v
naznačeném rozsahu) po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud
přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až
uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání
měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu
jím podaného dovolání. Nejvyšší soud se otázkou, jak má soud postupovat v případě, dospěje-li v řízení
o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti k závěru, že
napadené usnesení není neplatné, ale je nicotné, zabýval již např. v usnesení
ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Odo 1060/2006, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2009, pod číslem 132, v němž uzavřel, že postupem
podle § 183 ve spojení § 131 obch. zák. lze napadat ta usnesení valné hromady,
která spadají do její působnosti, zatímco usnesení ve věcech, které do
působnosti valné hromady nepatří (a která tudíž nemají žádné právní účinky),
postupu podle ustanovení § 183 ve spojení s § 131 obch. zák. nepodléhají. Nevysloví-li tedy soud neplatnost usnesení valné hromady, jež nemá pro
nedostatek působnosti valné hromady žádné právní účinky, je jeho postup –
striktně vzato – v souladu s právem. Nejvyšší soud současně dodal, že shora uvedený závěr nevylučuje, aby soud za
určitých okolností v řízení podle § 183 ve spojení s § 131 obch. zák. přezkoumal i platnost takových usnesení. Nelze přehlédnout, že v případě
zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady z důvodu, že
nemá právní účinky, by se navrhovatel (za předpokladu, že by na požadovaném
určení měl naléhavý právní zájem), mohl domáhat, aby soud podle ustanovení § 80
písm. c/ o. s. ř. určil, že usnesení nemá žádné právní účinky. V takovém
případě by závěr soudu o nicotnosti napadeného usnesení valné hromady učiněný v
řízení o vyslovení jeho neplatnosti jen vyvolal další soudní řízení, v němž by
se navrhovatel o tento závěr opíral. Odvolací soud v projednávané věci postupoval v souladu s citovanými závěry,
nicméně přehlédl, že v mezidobí bylo do občanského soudního řádu včleněno
ustanovení § 200e odst. 5 o. s. ř. Stalo se tak s účinností od 1. prosince 2009
v důsledku novely provedené zákonem č. 420/2009 Sb. Podle ustanovení § 200e odst. 5 o. s. ř. v řízení o neplatnosti usnesení valné
hromady obchodní společnosti nebo členské schůze družstva rozhodne soud o tom,
že dotčené usnesení valné hromady nebo členské schůze je nicotné, i bez návrhu. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona (posléze schváleného a uveřejněného pod
č. 420/2009 Sb.) zákonodárce touto úpravou „reaguje na praktické problémy,
které vznikají v případě žalob na neplatnost usnesení valné hromady podle § 131
(§ 183) obchodního zákoníku, kdy podle stávající právní úpravy soud nemůže v
rámci tohoto řízení rozhodnout o neúčinnosti (nicotnosti) usnesení (srov. např. 29 Odo 1060/2006).
Dojde-li tedy soud k názoru, že usnesení není neplatné, ale
přímo nicotné, návrh zamítne (žalobce pak nese náklady řízení) a žalobce se
musí domáhat určení nicotnosti žalobou na určení podle § 80 písm. c/ občanského
soudního řádu. Toto řešení není rozumné. Proto se navrhuje, aby soud ve všech
případech, kdy by se vedlo řízení o neplatnosti usnesení orgánu společnosti
nebo družstva, vyslovil nicotnost i bez návrhu“. S účinností od 1. prosince 2009 tudíž nelze postupovat podle závěrů
formulovaných Nejvyšším soudem ve výše citovaném rozhodnutí. Ustanovení § 200e
odst. 5 o. s. ř. nyní výslovně upravuje způsob vypořádání vztahu mezi
navrhovatelem a společností v situaci, kdy soud shledá, že usnesení valné
hromady, jehož platnost byla napadena, je nicotné. Představuje tak jeden z
případů, kdy soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo
více, než čeho se domáhají, ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Ze znění i účelu vykládaného ustanovení (srov. výše citovanou důvodovou zprávu)
je pak zjevné, že soud nemá možnost uvážit, zda nicotnost vysloví či nikoliv. Dospěje-li k závěru, že napadené usnesení valné hromady je nicotné, vysloví
jeho nicotnost, aniž by musel současně zamítat návrh na vyslovení jeho
neplatnosti (jinými slovy vyslovením nicotnosti určitého usnesení valné hromady
je návrh v tomto rozsahu vyčerpán). Jelikož odvolací soud rozhodoval až poté, kdy ustanovení § 200e odst. 5 o. s. ř. nabylo účinnosti, byl jím vázán a měl-li za to, že jedno z napadených
usnesení valné hromady společnosti je nicotné (jelikož nespadá do působnosti
valné hromady), byl povinen vyslovit jeho nicotnost. Protože tak odvolací soud nepostupoval, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v
dotčeném rozsahu (a v závislých výrocích o nákladech řízení) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti zbývající části usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud (z důvodů výše rozebraných)
neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; proto dovolání v tomto
rozsahu odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. dubna 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu