29 Odo 1060/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelky společnosti C. C. C., s. r. o., zastoupené Mgr. B. S.,
advokátkou, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti V. a k.
Z, a. s., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 50 Cm 137/2002, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 22. února 2006, č. j. 8 Cmo 343/2005-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 23. května 2005, č. j. 50 Cm 137/2002 - 88, kterým tento soud zamítl návrh
na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti V. a k. Z. a. s.
(dále jen „společnost“) konané dne 17. dubna 2002 (dále jen „valná hromada“) a
uložil navrhovatelce zaplatit společnosti na náhradu nákladů řízení 10.255,-
Kč. V potvrzujícím výroku odvolací soud blíže identifikoval usnesení, o kterém
rozhodoval, a to tak, že se zamítá návrh, aby soud vyslovil neplatnost usnesení
mimořádné valné hromady společnosti ze dne 17. dubna 2002, kterým se schvaluje
uzavření smlouvy o nájmu a provozování vodárenské infrastruktury mezi
společností jako pronajímatelem a J. v., a. s. jako nájemcem (dále též jen
„smlouva“), a to ve znění návrhu smlouvy a dodatku č. 1 k tomuto návrhu.
Odvolací soud dále uložil navrhovatelce zaplatit společnosti náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal v úvahu tvrzení navrhovatelky, že smlouva, o níž valná
hromada rozhodla, je fakticky smlouvou o nájmu části podniku, takže ji valná
hromada měla schválit kvalifikovanou většinou hlasů, navíc byla tato smlouva
závislá na smlouvě o prodeji části podniku, jejíž návrh valná hromada
neschválila.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o tom,
že navrhovatelka je akcionářkou společnosti a že se valné hromady zúčastnili
akcionáři disponující s akciemi představujícími „92,29 %“ základního kapitálu.
Dokazování doplnil důkazem notářským zápisem sepsaným dne 17. dubna 2002 JUDr.
L. K., notářkou ve Z., pod č. N 138/2002, NZ 138/2002, z jehož z bodu IV.
zjistil, že hlasování o rozhodnutí o uzavření smlouvy se účastnili akcionáři
mající nebo zastupující akcie o jmenovité hodnotě představující „92,65 %“
základního kapitálu společnosti, pro návrh hlasovalo 54,44 % přítomných hlasů,
proti návrhu bylo 423.351 hlasů a hlasování se zdrželo 11.311 hlasů, 48 hlasů
nehlasovalo. Majitel akcie se zvláštními právy hlasoval proti usnesení.
Ze zápisu o jednání valné hromady k posuzovanému bodu č. 4 programu odvolací
soud zjistil, že Ing. M. S. přednesl návrh usnesení na uzavření smlouvy ve
znění: „Mimořádná valná hromada schvaluje uzavření smlouvy o nájmu a
provozování vodárenské infrastruktury mezi společností V. a k. Z. a. s., na
straně pronajímatele a společností J. v. a. s., na straně nájemce
(provozovatele), a to ve znění návrhu smlouvy o nájmu a provozování vodárenské
infrastruktury a dodatku č. 1 k návrhu smlouvy o nájmu a provozování vodárenské
infrastruktury, který byl valné hromadě předložen na tomto zasedání v příloze
č. 8.“ Pro hlasovalo 54,44 %, proti 44,36 % a 1,18 % přítomného počtu hlasů se
hlasování zdrželo. Akcie se zvláštními právy hlasovala proti.
Z čl. IV., bod 4.1., a čl. III., bod 3.1., návrhu smlouvy odvolací soud
zjistil, že předmět smlouvy je vymezen jako „přenechání užívání Vodárenské
infrastruktury provozovateli za úplatu, aby ji provozoval“ a
provozováním se rozumí souhrn činností k zajištění dodávky pitné vody nebo
odvádění a čištění odpadní vod. Vodárenská infrastruktura byla stranami
vymezena jako „Vodovody a Kanalizace a jiné věci“, jejichž bližší popis a
seznam je uveden v příloze č. 1 smlouvy. Z přílohy č. 1 smlouvy, označené jako
seznam vodovodů a kanalizací a jiných věcí, které jsou pronajímány, odvolací
soud zjistil, že v této příloze není zapsána žádná věc.
Z § 14/2 stanov společnosti, schválených valnou hromadou dne 21. prosince 2001,
odvolací soud zjistil, že zvláštní práva spojená s výkonem hlasovacího práva
jsou vymezena tak, že rozhodnutí o převodu „infrastrukturního majetku
společnosti“ budou na valné hromadě přijata, pokud s nimi při hlasování vyjádří
souhlas i držitel akcie se zvláštními právy spojenými s výkonem hlasovacího
práva. Z § 28 bod 4. písm. h) stanov společnosti odvolací soud zjistil, že
valná hromada je schopna se usnášet, jsou-li přítomni akcionáři, kteří mají
akcie se jmenovitou hodnotou představující více než 70 % základního kapitálu.
Valná hromada rozhoduje prostou většinou hlasů přítomných akcionářů, není-li k
rozhodnutí zapotřebí kvalifikované většiny. Pro přijetí rozhodnutí valné
hromady o převodu infrastrukturního majetku společnosti se vyžaduje souhlas
alespoň dvou třetin hlasů přítomných akcionářů.
Odvolací soud konstatoval, že podle § 187 odst. 1 písm. k) obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 30. dubna 2002 (dále jen „obch. zák.“) náleží
do působnosti valné hromady rozhodnutí o uzavření smlouvy, jejímž předmětem je
převod podniku nebo jeho části a jeho nájem, nebo rozhodnutí o uzavření takové
smlouvy ovládanou osobou. Podle § 187 odst. 2 obch. zák. si valná hromada
nemůže vyhradit k rozhodování záležitosti, které jí nesvěřuje zákon nebo
stanovy.
Podle § 193 odst. 2 obch. zák. k uzavření smlouvy, na jejímž základě má
společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota nabývaného nebo
zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu
vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z
konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní
závěrku, se vyžaduje souhlas dozorčí rady. Vydala-li společnost registrované
účastnické cenné papíry, vyžaduje se též souhlas valné hromady. Ustanovení §
196a odst. 4 obch. zák. platí obdobně.
Podle § 67a odst. 1 a 2 obch. zák. ke smlouvě, na jejímž základě dochází k
převodu podniku nebo jeho části či k nájmu podniku nebo jeho části, musí být
udělen písemný souhlas společníků nebo valné hromady společnosti jako při fúzi
sloučením. Usnesení valné hromady musí být přijato podle stejných pravidel jako
rozhodnutí valné hromady o fúzi sloučením a o rozhodnutí musí být pořízen
notářský zápis.
Po skutkové stránce vzal odvolací soud za prokázané zápisem o jednání předmětné
valné hromady a notářským zápisem N 138/2002, NZ 138/2002, že valná hromada
rozhodovala o uzavření smlouvy o nájmu a provozování vodárenské infrastruktury,
jejíž návrh byl, včetně „prázdné“ přílohy č. 1, valné hromadě předložen na
„tomto zasedání“. Pro schválení smlouvy hlasovala nadpoloviční většina hlasů
přítomných akcionářů, představujících 92,65 % základního kapitálu. Podle obsahu
čl. 4.l smlouvy byl její předmět obecně vymezen jako „vodárenská
infrastruktura“, což podle odvolacího soudu nelze vyložit jako soubor hmotných,
jakož i osobních a nehmotných složek podnikání sloužících k
provozování podniku ve smyslu § 5 odst. 1 obch. zák. Proto podle odvolacího
soudu nelze dovodit, že předmětná smlouva je smlouvou o nájmu části podniku ve
smyslu § 488i obch. zák.
Odvolací soud dovodil, že oprávnění rozhodovat o takové smlouvě valné
hromadě ze zákona nepřísluší, což opřel o ustanovení § 187 odst. 1 písm. k)
a § 193 odst. 2 obch. zák., protože zákon přiznává valné hromadě právo
rozhodovat jen v případě nájmu podniku či zcizení majetku odpovídajícího určené
výši základního kapitálu. Ustanovení § 21 písm. r) stanov společnosti
opravňovalo valnou hromadu k rozhodování o převodu infrastrukturního majetku
společnosti, nikoli však o nájmu tohoto majetku. Na tuto dispozici se
jměním, do kterého vodárenská infrastruktura jako hmotný majetek spadá
(§ 6 odst. 2 obch. zák.), dle názoru odvolacího soudu, nelze přiměřeně použít
ani úpravu § 67a obch. zák., která se v době rozhodování valné hromady (tj. ve
znění do novely provedené zákonem č. 554/2004 Sb.) vztahovala pouze na smlouvy,
na jejichž základě docházelo k převodu nebo nájmu podniku či jeho části.
Odvolací soud proto uzavřel, že valná hromada společnosti nebyla
oprávněna o uzavření smlouvy rozhodovat. Rozhodne-li valná hromada
o věci, která není svěřena ani zákonem ani stanovami do její kompetence, nemá
takové rozhodnutí, dle názoru odvolacího soudu, žádné právní účinky; v tom
směru odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. června
2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č.
128/2000. Takové rozhodnutí valné hromady je podle odvolacího soudu nicotné,
což soud vyslovovat nemusí. Odvolací soud uzavřel, že neplatnost neexistujícího
usnesení nelze vyslovit, a proto návrhu nelze vyhovět.
Na okraj odvolací soud podotkl, že nehodnotil náležitosti smlouvy, o jejímž
návrhu valná hromada rozhodovala. Neobsahoval-li však návrh smlouvy v příloze
č. 1 vymezení předmětu nájmu, pak lze podle odvolacího soudu považovat za
sporné, zda bylo možno na jeho základě uzavřít platnou nájemní smlouvu.
Dále odvolací soud uvedl, že je-li usnesení valné hromady nicotné, nelze
uvažovat o porušení práv osob, legitimovaných k podání návrhu, ve smyslu §
131 odst. 3 písm. a) obch. zák., proto není třeba se zabývat ani otázkou
závažnosti právních následků usnesení (tj. otázkou, zda společnost
smlouvu podle návrhu uzavřela či nikoliv). Dle názoru odvolacího soudu tak
nebylo nutno ani zabývat se účelovostí postupu navrhovatelky, jak ji namítla
společnost. K tomu odvolací soud přesto poznamenal, že jen stěží by bylo možno
dovodit nemravnost tohoto postupu v situaci, kdy minoritní akcionář žádá
přezkum platnosti usnesení valné hromady, která rozhodovala prostou většinou
přítomných akcionářů o dispozici s majetkem odpovídajícím cca 95 % základního
kapitálu společnosti, představujícího věci určené pro provoz podnikání
společnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně. Tvrdí, že řízení je stiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a namítá též nesprávné právní
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.].
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího
soudu o charakteru schvalované smlouvy. Dle jejího názoru je nutno její
obsah vnímat v kontextu s druhou smlouvou, která byla téže valné hromadě
předložena ke schválení pod bodem 3. Obě smlouvy byly, dle tvrzení dovolatelky,
vzájemně závislé ve smyslu § 275 obch. zák. Jejich společným hospodářským
účelem mělo být zabezpečení provozování celého podniku společnosti třetí
osobou. Společnost měla těsně před konáním valné hromady administrativně
rozdělit svůj podnik na dvě části. Infrastrukturní část byla tvořena veškerými
nemovitostmi a jedním zaměstnancem a dohromady měla činit 95 % veškerého
majetku společnosti. Valné hromadě byly předloženy ke schválení návrhy dvou
smluv, jimiž mělo dojít k dispozici s celým majetkem společnosti. Celý tento
majetek měl být dán do užívání na 30 let s prakticky neomezeným prodlužováním
nájemní smlouvy, bez možnosti ukončení pronajímatelem (pouze v případě porušení
povinností nájemce). Úmyslem obou stran bylo smluvně umožnit nájemci provozovat
celý podnik společnosti, tj. pronajmout její podnik. Proto také byly valné
hromadě předloženy oba návrhy. Dovolatelka se domnívá, že o těchto návrzích
mělo být hlasováno společně, a to kvalifikovanou většinou tří čtvrti hlasů
všech přítomných a hlasem „zlaté akcie“. Uzavírá, že z uvedeného kontextu
vyplývá, že schválení smlouvy spadalo do působnosti valné hromady.
Kromě toho dovolatelka napadá právní názor odvolacího soudu, podle něhož
nicotné usnesení valné hromady nelze s úspěchem napadat návrhem podle § 183 ve
spojení s § 131 obch. zák. Namítá, že obchodní ani občanský zákoník nerozlišují
kategorii nicotnosti a neplatnosti. Shledal-li soud, že usnesení valné hromady
bylo přijato mimo působnost valné hromady, měl je dle názoru dovolatelky
prohlásit neplatným pro rozpor s § 187 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka, dle
vlastního přesvědčení, neměla jinou procesní možnost, než proti usnesení brojit
postupem podle § 183 ve spojení s § 131 obch. zák. V závěru odvolacího soudu o
tom, že usnesení nezpůsobuje žádné právní účinky, když soud současně nevyhověl
jejímu návrhu, dovolatelka spatřuje odepření spravedlnosti, ale také porušení
poučovací povinnosti ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. Z uvedených důvodů
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., o které dovolatelka výslovně
opřela dovolání, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. O takový případ však
v dané věci nejde.
Pro posouzení, zda je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím rozhodnutím ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak je odvolací soud
označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah
posuzovaného právního vztahu a zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1999).
V posuzované věci sice odvolací soud formuloval ve výroku usnesení soudu
prvního stupně odchylně, učinil tak ovšem za účelem zpřesnění identifikace
napadeného usnesení valné hromady. Odvolací soud nijak nezměnil celkové vyznění
výroku, pokud jde o právní postavení účastníků řízení. V návětí výroku dokonce
výslovně uvedl, že potvrzuje usnesení soudu prvního stupně. Proto nelze
usnesení odvolacího soudu považovat ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
za měnící rozhodnutí. Přípustnost dovolání proto o citované ustanovení opřít
nelze.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání obecně přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) dovolání přípustné není, protože nejsou
splněny podmínky tohoto ustanovení.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení
je závěr dovolacího soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má
zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má
zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém
případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu).
Ačkoliv dovolatelka přípustnost dovolání výslovně neopřela o ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani v něm výslovně neoznačila otázku zásadního
právního významu, z obsahu a kontextu dovolání je zřejmé, že se domáhá
posouzení, zda je možné vyslovit neplatnost tzv. nicotných usnesení valné
hromady v řízení podle ustanovení § 183 ve spojení s § 131 obch. zák. a zda lze
nájem části podniku ve smyslu § 67a obch. zák. spatřovat jen v úkonech, které
lze podřadit pod právní úpravu smlouvy o nájmu části podniku ve smyslu §
488i obch. zák. Jelikož v obou případech jde o otázky, které v judikatuře
Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny a mají význam jak pro rozhodnutí ve věci
samé, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec, shledal Nejvyšší soud dovolání v
tomto rozsahu přípustným.
Jako správný posoudil Nejvyšší soud právní názor odvolacího soudu, podle něhož
postupem podle § 183 ve spojení § 131 obch. zák. lze napadat ta usnesení valné
hromady, která spadají do její působnosti, zatímco usnesení ve věcech, které do
působnosti valné hromady nepatří (a která tudíž, jak Nejvyšší soud uzavřel v
rozhodnutí ze dne 1. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, o které odvolací
soud opřel svůj závěr, nemají žádné právní účinky), postupu podle ustanovení §
183 ve spojení s § 131 obch. zák. nepodléhají.
Nevysloví-li tedy soud neplatnost usnesení valné hromady jež nemá pro
nedostatek působnosti valné hromady žádné právní účinky, je jeho postup -
striktně vzato - v souladu s právem.
Shora uvedený závěr však podle mínění Nejvyššího soudu nevylučuje, aby soud za
určitých okolností v řízení podle § 183 ve spojení s § 131 obch. zák.
nepřezkoumal i platnost takových usnesení. Nelze přehlédnout, že v případě
zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady z důvodu, že
nemá právní účinky, by se navrhovatel (za předpokladu, že by na požadovaném
určení měl naléhavý právní zájem), mohl domáhat, aby soud podle ustanovení § 80
písm. c) o. s. ř. určil, že usnesení nemá žádné právní účinky. V takovém
případě by závěr soudu o nicotnosti napadeného usnesení valné hromady učiněný v
řízení o vyslovení jeho neplatnosti jen vyvolal další soudní řízení, v němž by
se navrhovatel o tento závěr opíral.
Přitom vzhledem k tomu, že podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení
valné hromady je omezeno lhůtou podle ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák., lze
očekávat, že v případech, kdy je posouzení účinků usnesení valné hromady
sporné, řešil by navrhovatel z důvodu procesní opatrnosti věc podáním návrhu
podle ustanovení § 131 a § 183 obch. zák. a teprve v případě neúspěchu dalším
návrhem, tentokrát podle § 80 písm. c) o. s. ř. [Pokud by totiž v řízení podle
§ 80 písm. c) o. s. ř. dospěl soud k závěru, že jde o usnesení, jehož přijetí
do působnosti valné hromady patří, vedl by takový závěr pravidelně ke zmeškání
lhůty podle ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák., a tedy i k nemožnosti domoci
se vyslovení neplatnosti napadeného usnesení.] Takový postup však není z
hlediska hospodárnosti soudního řízení optimální.
V projednávané věci založil odvolací soud svůj závěr o nedostatku působnosti
valné hromady na úvaze, podle níž valná hromada nerozhodovala o smlouvě, na
jejímž základě dochází k nájmu části podniku ve smyslu ustanovení § 67a obch.
zák., neboť předmětem plnění nebyl podnik ani část podniku ve smyslu § 488i
obch. zák., a společnost tudíž nepředkládala valné hromadě smlouvu podle § 488b
a násl. obch. zák. (smlouva o nájmu podniku nebo jeho části).
Účelem ustanovení § 67a obch. zák. je ve vztahu k akciové společnosti chránit
akcionáře před zásahy statutárního orgánu do majetkové struktury společnosti,
jimiž může dojít k takovým dispozicím s majetkem společnosti, které podstatným
způsobem ovlivní další působení společnosti. Odráží se v něm jedna ze
základních zásad práva společností, podle které o zásadních otázkách týkajících
se kapitálové, majetkové, ale i organizační struktury akciové společnosti
rozhodují akcionáři prostřednictvím valné hromady. [Existenci této zásady
Nejvyšší soud dovodil např. v rozhodnutí ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo
442/2004, ve kterém uzavřel, že valná hromada je nejvýznamnějším orgánem
společnosti, jehož prostřednictvím realizují společníci právo podílet se na
řízení společnosti a přijímat rozhodnutí zásadním způsobem ovlivňující další
existenci a činnost společnosti, včetně rozhodování o personálním složení
dalších orgánů společnosti, zatímco další orgány společnosti plní pouze funkce
směřující k zajištění řádného chodu společnosti, a to představenstvo k jejímu
obchodním vedení a dozorčí rada ke kontrole její činnosti]. Ustanovení § 67a
obch. zák. je tak důležitým nástrojem ochrany akcionářů před závažnými
restrukturalizacemi majetkové či organizační podstaty akciové společnosti.
Přes výše uvedené však nelze přehlédnout, že ustanovení § 67a obch. zák.
neposkytuje ochranu akcionářům ve vztahu k jakýmkoli dispozicím s majetkem
společnosti (byť splňujícím podmínku spočívající v podstatném ovlivnění další
činnosti), nýbrž právě jen v případech v tomto ustanovení taxativně
vypočtených. Přitom - s ohledem na požadavek právní jistoty osob ustanovením §
67a obch. zák. dotčených - není důvod, aby pojem „podnik nebo jeho část“ byl
pro účely zmíněného ustanovení vykládán jinak než v ustanoveních § 476 a § 487
(resp. § 488b a § 488i) obch. zák.
Ve světle těchto úvah Nejvyšší soud dovodil, že smlouvu, jejímž předmětem byl
nájem „vodárenské infrastruktury“, nelze kvalifikovat jako „smlouvu, na jejímž
základě dochází k převodu či nájmu podniku či jeho části“, jak jej zákonodárce
použil ve smyslu ustanovení § 67a obch. zák., ve znění účinném v době konání
posuzované valné hromady. Předmětem smlouvy totiž nebyl, jak vyplývá z
rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 30/97, podnik a nebyla jím ani část podniku, jak ji Nejvyšší
soud vymezil v usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005. Právní
závěr odvolacího soudu je tedy správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 tak, jak se uvádí ve výroku, neboť vzhledem ke
konkrétním okolnostem případu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky
ustanovení § 150 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu