USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce AOGroup Company SE, se sídlem v Praze 1, Růžová 1522/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 01939041, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, proti žalovanému BORNEO GROUP s. r. o., se sídlem v Brně, Lidická 700/19, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24787949, zastoupenému JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem, se sídlem v Brně, Florianova 440/17, PSČ 612 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 170/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2024, č. j. 18 Co 138/2023-669, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 10. března 2023, č. j. 14 C 170/2014-576, Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl o (odpůrčí) žalobě podané žalobcem (AOGroup Company SE) proti žalovanému (BORNEO GROUP s. r. o.) tak, že určil, že kupní smlouva ze dne 26. prosince 2012 (dále jen „kupní smlouva“), kterou společnost CMT Group s. r. o. (dále jen „společnost C“ nebo „dlužník“) prodala žalovanému ve výroku blíže specifikované nemovité věci (dále jen „nemovitosti“), je vůči žalobci právně neúčinná (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o nákladech státu (bod III. výroku).
2. Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když předchozí dva (zamítavé) rozsudky (ze dne 16. dubna 2018, č. j. 14 C 170/2014-266, ve znění usnesení ze dne 11. července 2018, č. j. 14 C 170/2014-277, a ze dne 14. srpna 2020, č. j. 14 C 170/2014-393) k odvolání žalobce Krajský soud v Brně zrušil (usnesením ze dne 6. června 2019, č. j. 18 Co 181/2018-309, a usnesením ze dne 31. května 2022, č. j. 18 Co 15/2021-472) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – cituje § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po zopakování dokazování [rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. května 2016, č. j. 48 T 295/2015-1343, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2017, sp. zn. 6 To 317/2016, protokolem o ústním jednání při správě daní sepsaným dne 16. dubna 2013 u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště Brno I, protokolem o hlavním líčení konaném u Krajského soudu v Ostravě ve dnech 24. ledna a 13., 21. a 22. března 2018 v trestní věci proti obžalovaným V. B. (dále jen „V. B.“) a spol., veřejnou vyhláškou Městského úřadu Králíky, odboru územního plánování a stavebního úřadu ze dne 18. prosince 2012, výpisem z živnostenského rejstříku a profilem I. D. na sociální síti] k následujícím závěrům:
5. Jelikož předmětem odpůrčí žaloby je závazkový vztah vzniklý před 1.
lednem 2014, je pro právní posouzení věci nadále rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
6. Žalobce je aktivně věcně legitimován k podání odpůrčí žaloby, neboť je právním nástupcem původního věřitele [TheBa s. r. o, (dále jen „společnost T“)] na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. června 2014, kterou společnost T postoupila na žalobce pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 10. prosince 2011. Žalovaný je pasivně legitimován, neboť v jeho prospěch byl zkracující právní úkon (kupní smlouva) učiněn.
7. Žalobce má ke dni rozhodnutí soudu vymahatelnou pohledávku vůči dlužníku (společnosti C), která mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. dubna 2015, č. j. 34 C 492/2014-17, jenž nabyl právní moci dne 24. června 2015.
8. V kupní smlouvě sjednaná cena ve výši 3 524 570 Kč byla přiměřenou náhradou za převáděné nemovitosti, když dle znaleckého posudku znalce Ing. Viktora Kovalce ze dne 28. října 2017 činila tržní cena nemovitostí v prosinci 2012 cca 4 100 000 Kč. Kupní cena tedy byla o 14 % nižší než tržní cena, což představuje přípustnou cenovou odchylku.
9. Kupní cena byla dlužníku uhrazena (dle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. srpna 2020 se tak stalo v průběhu ledna 2013 a začátkem března 2013), ale její úhrada se ve sféře dlužníka promítla až po rozhodném okamžiku pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí totiž nastaly 31. prosince 2012. Závěr soudu prvního stupně o neprokázání existence jiného majetku dlužníka k rozhodnému datu je správný; žalovaný byl v tomto ohledu poučen podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
10. Jestliže došlo ke zmenšení dlužníkova majetku k rozhodnému dni, existoval úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele. Dlužník totiž nastolil takový stav, který věřiteli znemožnil či ztížil uspokojení jeho pohledávky. Postačí přitom, že dlužník byl srozuměn s tím, že může ke zkrácení věřitele dojít a současně spoléhal na to, že k tomu nedojde.
11. Důkazní břemeno o vědomosti žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele leželo na žalobci. Soud prvního stupně učinil závěr, podle něhož žalovaný o dluhu dlužníka „vědět nemusel“, aniž dal dokazováním učiněná zjištění do vzájemné souvislosti s již dříve provedenými listinnými důkazy a s tím, co v řízení vyšlo najevo. Proto odvolací soud zopakoval dokazování listinami navrženými žalobcem a dospěl k závěru, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele vědět musel, neboť měl dostatek informací a musel vnímat okolnosti vyšlé najevo, které mu umožňovaly zjistit pravý stav věcí. Takový závěr lze dovozovat nejen z blízkého příbuzenského vztahu jednatele žalovaného k jednatelce dlužníka L. S. (zeť a tchýně) a k jejímu manželovi J. S. (tchán, dále jen „J. S.“), který za společnost C uzavřel smlouvu o půjčce, ale i z dalších okolností.
12. Bylo prokázáno, že žalovaný (jehož jednatelem byl Ing. Radek Drnovský, dále jen „R. D.“) ještě před uzavřením kupní smlouvy vystavil faktury č. 12012013 ze dne 22. srpna 2012 a č. 320048 ze dne 5. září 2012 za přepravu zboží společnosti REAL SPED, s. r. o. (dále jen „společnost R“), ve které domlouval obchody s měděnými dráty a katodami (včetně zajišťování fiktivní dopravy) jeho tchán J. S. Ten rovněž za společnost C uzavřel smlouvy o půjčce ze dne 10. prosince 2011 se společností T, jejímž jednatelem byl V. B. Společnost T a V. B. byli obžalováni pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c/ trestního zákoníku v souvislosti s obchody s měděnými katodami.
13. Z listinných důkazů je zřejmé, že žalovaný měl dostatek informací (vystavení přepravních listů a faktur spojených s trestnou činností svého tchána), aby mohl zjistit úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele. I z dalších okolností, k nimž soud prvního stupně nepřihlédl, bylo zřejmé, že kupní smlouva směřuje ke zkrácení pohledávky žalobce (původně pohledávky společnosti T). Prodej hotelu se uskutečnil v zimním období (v hlavní sezoně); v době, kdy žalovaný neměl v předmětu podnikání hostinskou činnost a krátce poté, co jednatelka dlužníka (tchýně R. D.) požádala o vydání územního rozhodnutí (plány na stavební úpravy). Vysvětlení prodeje záměrem sjednotit vlastnictví budovy a pozemků za účelem dalšího prodeje je nevěrohodné. Dále bylo zjištěno, že od roku 2011 se R. D. podílel na zajištění chodu hotelu a jeho manželka působila jako provozní hotelu.
14. K závěru, že kupní smlouva je neúčinným právním úkonem, dospěl soud prvního stupně na základě zjištění, že žalovaný věděl o dalším nesplaceném dluhu dlužníka C vůči České spořitelně, a. s. (dále jen „banka“), z titulu úvěrové smlouvy č. 0305514109 uzavřené dne 3. července 2007 se společností C (dále jen „úvěrová smlouva“), jehož zaplacení nebylo nikterak zajištěno. Neučinil však žádná zjištění za účelem posouzení, zda kupní smlouva zkracovala uspokojení pohledávky vzniklé na základě úvěrové smlouvy, ani zda ji dlužník uzavřel v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky.
Nevypořádal se ani s námitkou žalovaného, že žalobce uplatnil tvrzení k tomuto dluhu v řízení nově (v rozporu se zásadou koncentrace řízení). Proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně v této části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů [absentuje závěr, zda měl dlužník v úmyslu zkrátit svého dalšího věřitele (banku) a zda šlo o další vymahatelnou pohledávku]. Tato dílčí nepřezkoumatelnost však neměla vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně.
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
16. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena nebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
17. Jako dosud neřešenou dovolatel předkládá otázku, zda „lze dojít k závěru, že druhá strana musela o úmyslu dlužníka krátit věřitele vědět i tehdy, když se dlužníku dostalo z právního jednání ekvivalentního plnění před tím, než se pohledávka věřitele vůči dlužníku stala splatnou a vykonatelnou“. Současně má dovolatel za to, že „otázka týkající se dne, k němuž je ekvivalence právního jednání posuzována v případě převodu nemovitostí, má být posuzována jinak, odlišně od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4254/2010“.
18. Dále dovolatel (s odkazem na označená rozhodnutí Nejvyššího soud a Ústavního soudu) namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť rozhodnutí nesmí být pro účastníky sporu „překvapivé“.
19. Dovolatel je toho názoru, že mezi skutkovými zjištěními a „právním hodnocením“ odvolacího soudu je extrémní nesoulad. V této souvislosti pokládá otázku, zda „lze učinit závěr o vědomosti druhé strany o úmyslu dlužníka krátit věřitele ze skutečnosti, že bývalý statutární orgán dlužníka (v dotčené době jednající za dlužníka na základě plné moci) páchal trestnou činnost v období před zkracujícím úkonem, aniž by o tomto druhá strana ke dni učinění právního jednání představujícího dle soudu zkracující úkon věděla či mohla vědět“.
20. Dovolatel též namítá, že důkazy (uvedené v odstavcích 19 až 22 rozhodnutí odvolacího soudu) byly provedeny v rozporu se zásadou koncentrace řízení a po lhůtě 3 let od uzavření kupní smlouvy.
21. Žalobce ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí za správné a vyjadřuje přesvědčení, že nejsou naplněny důvody pro přípustnost dovolání.
22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
23. Dovolání výslovně směřuje proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
24. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
25. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolatelem vymezeného důvodu přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k odpůrčí žalobě podle § 42a obč. zák.
26. Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2002“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní- li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil (srov. opět R 64/2002 nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011).
27. Jestliže se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního úkonu, znamená to, že ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele. Rozhodným okamžikem pro zjištění dalšího dlužníkova majetku je tedy účinnost odporovaného právního úkonu; týká-li se právní úkon nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Nabyl-li dlužník majetek, z něhož by se věřitel mohl uspokojit, až později, je to nerozhodné, neboť takové zjištění nevypovídá nic o tom, za jakých okolností a z jakého důvodu byl dlužníkem odporovatelný úkon učiněn; z možnosti uspokojení věřitele z majetku dlužníka později nabytého proto není možné úspěšně dovozovat, že by odporovaným právním úkonem dlužník nesledoval (nemohl sledovat) ? v době, kdy ho učinil ? zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2975/2011).
28. Výše uvedené judikatorní závěry se obdobně prosadí i v projednávané věci, neboť je zjevné, že v důsledku uzavření kupní smlouvy byl žalobce, který měl k rozhodnému dni (právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 31. prosince 2012) za dlužníkem (společností C) pohledávku (byť nesplatnou, ale v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě vykonatelnou), zkrácen v uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka (nemovitostí), aniž by měl dlužník další (jiný) majetek, který by byl použitelný k témuž účelu. Závěr o splnění předpokladů odporovatelnosti kupní smlouvy podle § 42a obč. zák. tak v dané věci nevybočuje z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
29. Nejvyšší soud nemá ani žádný důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4254/2010, když jeho závěry na poměry dané věci nedopadají vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu. V tamní věci bylo rozhodné posoudit odporované právní jednání (smlouvy o převodu části obchodního podílu) z hlediska ekvivalentnosti „náhrady“, přičemž v dané věci soudy považovaly sjednanou kupní cenu za přiměřenou náhradu za převáděné nemovitosti.
30. Podstata polemiky dovolatele se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaný musel vědět o úmyslu společnosti C krátit věřitele, spočívá v nesouhlasu dovolatele se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Přitom platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. To platí i při posuzování přípustnosti dovolání.
31. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
32. Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Odvolací soud vycházel z individuálních okolností nyní souzeného případu, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; jeho úvahy odpovídají takto zjištěným skutečnostem a nepostrádají ani logické závěry z nich plynoucí.
33. K námitce „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10, v němž Ústavní soud ozřejmil, že zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Dále např. v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod číslem 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, nebo v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že občanský soudní řád soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. O takový případ však v projednávané věci nejde. Rozhodnutí odvolacího soudu není „překvapivé“ jen proto, že odvolací soud jím zopakované důkazy hodnotil jinak než soud prvního stupně.
34. Výtkou směrovanou k nepřípustným důkazům vystihuje dovolatel existenci tzv. „jiné vady řízení“, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že odvolacím soudem řešená právní otázka (právní otázka, pro kterou lze připustit dovolání) může mít povahu hmotněprávní nebo procesní. S přihlédnutím k § 241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež (jak uvedeno shora) jako dovolací důvod výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
35. Odmítnutím dovolání je zároveň konzumován návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
36. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 19. listopadu 2024), která podle § 9 odst. 4 písm. b/ a § 7 bodu 5, ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí částku 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu