29 Cdo 3505/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a) H., spol. s r. o., a b) M. H., obou zastoupených Mgr. J. V.,
advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti D.-H, a.
s., zastoupené Mgr. K. T., advokátem, o zaplacení 1,774.452,- Kč a 1,798.793,-
Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 215/2003, o dovolání
navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2008, č. j.
14 Cmo 241/2007-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 2. listopadu 2006, č. j. 3 Cm 215/2003-174, ve výroku, kterým tento soud
zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady
společnosti D.-H, a. s. (dále jen „společnost“), konané dne 21. července 2003
(dále jen „valná hromada“), jímž bylo rozhodnuto o zvýšení základního kapitálu
o částku 56,533.650,- Kč a návrh na zaplacení náhrady škody. Ve výrocích o
povinnostech zaplatit soudní poplatek usnesení soudu prvního stupně změnil tak,
že navrhovatelům tuto povinnost neuložil a každému z navrhovatelů uložil
zaplatit společnosti na náhradu nákladů odvolacího řízení 41.460,50 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud, poté, co přitakal skutkovým
i právním závěrům soudu prvního stupně, zejména uvedl, že rozhodnutí valné
hromady „žádnou protiprávností netrpělo“. Ustanovení § 186c odst. 2 písm. c)
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) porušeno nebylo; většinovému
akcionáři (C. E. L.) zmíněným rozhodnutím žádná výhoda poskytována nebyla.
Nedošlo ani k porušení § 56a obch. zák. Rozhodnutí valné hromady umožňovalo
každému akcionáři účastnit se zvýšení základního kapitálu a udržet si tak svůj
dosavadní podíl na něm. Nic protiprávního není dle mínění odvolacího soudu ani
na tom, že většinový akcionář má zastoupení v orgánech společnosti; to je
obvyklá situace. Jak plyne ze spisu, zejména z rozhodnutí Komise pro cenné
papíry (zmíněného v usnesení soudu prvního stupně), akcionáři společnosti byli
o majetku a hospodaření společnosti informováni řádně, standardním způsobem.
Výrazný pokles vlastního kapitálu na jednu původní akcii společnosti je
důsledkem výrazného zvýšení základního kapitálu.
Rozpor usnesení valné hromady s § 204a odst. 2 obch. zák.
navrhovatelé v návrzích na zahájení řízení netvrdili. Namítli jej až při
jednání 28. srpna 2006, tedy až tři roky po valné hromadě. Jejich právo domoci
se vyslovení neplatnosti valné hromady z tohoto nově uplatněného důvodu již
neexistuje, zaniklo prekluzí podle ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák.
uplynutím tří měsíců od konání valné hromady. Tvrzení navrhovatelů, že usnesení
valné hromady je v rozporu s § 204a odst. 2 písm. a) obch. zák., neshledal
odvolací soud správným. Obchodní zákoník nevylučuje, aby informace o
přednostním právu akcionářů stanovila i počátek běhu lhůty pro jeho vykonání.
Rovněž tak odvolací soud neshledal správným tvrzení navrhovatelů,
že soud prvního stupně neměl rozhodovat o eventuálním petitu. Oba navrhovatelé
(v podáních na č. l. 150 – 152 a na č. l. 156 – 158 spisu) navrhli, aby soud
připustil změnu návrhu (což se následně při jednání 28. srpna 2006 stalo). Pod
bodem III svých podání uvedli, že podávají návrh na upřesnění petitu, který
„zohledňuje vznik škody jako možnou eventualitu, pokud nebude vyslovena
neplatnost usnesení o zvýšení základního kapitálu“. Nový petit navrhovatelé
formulovali tak, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady,
eventuelně aby vydal rozhodnutí, že společnost je povinna zaplatit navrhovateli
1,774.452 Kč (resp. 1,798.793,- Kč). Eventualita (případ, pro který
žalobci ve svých podáních požadovali přisouzení peněžitých částek) spočívala v
nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (= zamítnutí návrhu na vyslovení
neplatnosti usnesení). To se stalo, soud návrh na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady zamítl, a rozhodl o eventuálních požadavcích obou
navrhovatelů. Rovněž je zamítl. Skutečnost, že navrhovatelé v uvedených
podáních zmiňují (v části II), že hrozí, že soud nebude moci vyslovit
neplatnost (usnesení) valné hromady z důvodů uvedených v § 131 odst. 3 obch.
zák., a proto vyčíslují škodu, kterou utrpěli v důsledku toho, že rozhodnutí
valné hromady bylo protiprávní, nic na správnosti výše uvedených závěrů nemění.
Pro soud prvního stupně byla podstatná formulace petitu v závěru podání, v
části III, v níž je i konkretizována eventualita, pro kterou je uplatňován
požadavek na zaplacení peněžité částky. Tato eventualita pak spočívá v
nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, nikoliv v nevyslovení
neplatnosti usnesení (jenom) z určitých důvodů.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba navrhovatelé dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítají, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za otázky zásadního právního významu označili posouzení,
1. „zda může být proces (prosazený většinovým akcionářem) zvýšení základního
kapitálu, jehož výsledkem je dramatické snížení vlastního kapitálu na původní
akcie, posuzován jako zneužití většiny, příp. jednání v rozporu s dobrými mravy
nebo, jak dovozuje odvolací soud, jde o pouhý důsledek výrazného zvýšení
základního kapitálu,
2. zda poskytuje zvýšení základního kapitálu společnosti, o jejímž majetku a
investicích ví pouze majoritní akcionář a orgány společnosti, které byly tímto
akcionářem dosazeny, takovou výhodu majoritnímu akcionáři, která je překážkou
výkonu jejich hlasovacích práv ve smyslu ustanovení § 186c odst. 2 písm. c)
obch. zák.,
3. zda usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu s využitím
přednostního práva na upisování akcií, musí obsahovat oznámení počátku běhu
lhůty pro vykonání přednostního práva akcionářům a zda oznámení počátku běhu
lhůty dle ustanovení § 204a odst. 2 obch. zák. může být časově shodné s tímto
počátkem a zároveň časově shodné i se dnem oznámení informace o přednostním
právu.“
Důvody neplatnosti napadené valné hromady dovolatelé spatřují
zejména ve způsobu a podmínkách zvyšování základního kapitálu, tak, jak byly
schváleny valnou hromadou společnosti, tedy zcela v rozporu s ustanovením § 56a
obch. zák., dále ve skutečnosti, že akcionářka C. E. L. hlasovala o zvýšení
základního kapitálu, přestože podle § 186c odst. 2 písm. c) obch. zák. nemohla
hlasovací právo vykonávat a konečně v tom, že zveřejnění informace o
přednostním právu k úpisu akcií proběhlo v rozporu s ustanovením § 204a odst. 2
písm. c) obch. zák.
Dovolatelé podrobně argumentují ve prospěch závěru, že pokud by
skutečným úmyslem majoritního akcionáře bylo jím deklarované poskytnutí
dodatečného kapitálu pro udržení a rozvoj podnikatelských aktivit společnosti,
pak mohlo být zvýšení základního kapitálu realizováno jiným způsobem, který by
splnil deklarovaný cíl, přičemž poměr mezi jmenovitou hodnotou akcie a vlastním
kapitálem společnosti by byl zachován.
Rozpor s ustanovením § 186c odst. 2 písm. c) obch. zák.
dovolatelé spatřují zejména v tom, že podrobné informace o společnosti měl
pouze majoritní akcionář, přičemž účetnictví společnosti stejně jako účetnictví
společnosti S. I. L., do níž společnost investovala 95,9 % aktiv bylo neúplné,
takže akcionáři neměli dostatek podkladů nutných pro posouzení, zda se mají
zvýšení základního kapitálu účastnit.
Rozpor procesu zvyšování základního kapitálu s ustanovením § 204a
odst. 2 písm. c) obch. zák. dovolatelé spatřují v tom, že v daném případě
nebylo respektováno rozdělení informace o přednostním právu k upisování akcií
a oznámení počátku běhu lhůty k upisování akcií. Počátek lhůty byl v rozporu se
zákonem stanoven již v oznámení o přednostním právu a tato lhůta začala běžet
již jeho zveřejněním, čímž došlo k faktickému odejmutí práva minoritních
akcionářů na přednostní úpis akcií, neboť tito neměli dostatek času na zvážení
svého investičního rozhodnutí.
Dovolatelé poukazují na neúplnost zprávy o vztazích mezi
propojenými osobami, jež byla součástí výroční zprávy 2002 (jednoho z podkladů
pro rozhodování akcionářů), přičemž mají za to, že neúplnost této zprávy je
způsobilá přivodit neplatnost usnesení valné hromady společnosti o zvýšení
základního kapitálu úpisem nových akcií, neboť akcionáři nemohli kvalifikovaně
posoudit výhodnost své investice, protože nevěděli, jaké má společnost vztahy s
propojenými osobami.
A konečně dovolatelé podrobují kritice postup odvolacího soudu,
který dovodil, že požadovali náhradu škody nejen pokud by soud nevyslovil
neplatnost usnesení valné hromady z důvodů uvedených v ustanovení § 131 odst. 3
obch. zák., ale i pro případ, kdy by soud (jak se stalo v projednávaném
případě) návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl. Samotný
vznik nároku na náhradu škody, vyjádřený v eventuálním návrhu, je přitom
podmíněn situací, kdy na jedné straně jsou zde dány podmínky pro vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady, protože valná hromada neproběhla v souladu
s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo
stanovami, avšak z důvodů uvedených v ustanovení § 131 odst. 3 obch. zák. není
neplatnost valné hromady vyslovena. V situaci, kdy soud rozhodne o tom, že
valná hromada proběhla řádně, je nepochybné, že nárok dovolatelů na náhradu
škody nemůže vzniknout, neboť zde zcela chybí kategorie protiprávnosti jako
jedna ze základních podmínek pro vznik odpovědnosti společnosti za škodu.
Proto dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k
dalšímu řízení. Současně navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Řešená právní otázka přitom musí mít pro rozhodnutí o věci určující význam,
nemůže tedy jít o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Protože dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze
považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky, na nichž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Zvýšení základního kapitálu je transakcí, aprobovanou právem bez ohledu na to,
zda o zvýšení rozhodl vahou svých hlasů většinový akcionář či nikoli. Posouzení
toho, zda je rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu prosazené hlasy
většinového akcionáře zneužitím většiny, příp. jednání v rozporu s dobrými
mravy závisí na konkrétních okolnostech případu a postrádá proto potřebný
judikatorní přesah.
Stejný závěr lze učinit i o otázce, zda zvýšení základního kapitálu
společnosti, o jejímž majetku a investicích ví pouze majoritní akcionář a
orgány společnosti, které byly tímto akcionářem dosazeny, poskytuje majoritnímu
akcionáři takovou výhodu, která je překážkou výkonu jejich hlasovacích práv ve
smyslu ustanovení § 186c odst. 2 písm. c) obch. zák. Tato otázka totiž vychází
z otázky předchozí a její rozhodnutí proto rovněž závisí na okolnostech
konkrétního případu.
Ohledně třetí předestřené otázky Nejvyšší soud konstatuje, že již v usnesení ze
dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, uzavřel, že podání, jímž
navrhovatel doplní návrh o nové rozhodující skutečnosti a požaduje tak sice
totéž rozhodnutí, ale na základě jiného (doplněného) skutkového stavu, je
změnou návrhu ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř.; od tohoto závěru nemá
Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Soudu prvního stupně
tak lze vytknout, že o této změně nerozhodl postupem podle § 95 o. s. ř. a
odvolacímu soudu, že toto pochybení nenapravil; takové procesní pochybení
odvolacího soudu však, jak se uvádí shora, nemůže založit přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přitom soudy obou stupňů se
změněným návrhem zabývaly i věcně. Odvolací soud k tomu uzavřel, že obchodní
zákoník nevylučuje, aby informace o přednostním právu akcionářů stanovila i
počátek běhu lhůty pro jeho vykonání. S tímto závěrem odvolacího soudu se
Nejvyšší soud ztotožňuje.
Určuje-li ustanovení § 204a odst. 2 písm. c) obch. zák., že představenstvo je
povinno zveřejnit a oznámit informaci o přednostním právu, která obsahuje
alespoň místo a lhůtu pro vykonání přednostního práva, která nesmí být kratší
než dva týdny, s uvedením, jak bude akcionářům oznámen počátek běhu této lhůty,
nelze toto ustanovení chápat tak, že by nebylo možno uvědomit akcionáře o
počátku běhu lhůty pro vykonání přednostního práva již v informaci o
přednostním právu. Takový postup je nepochybně, je-li věcně možný, v souladu s
povinností představenstva jednat s péčí řádného hospodáře a minimalizovat
náklady spojené se zvýšením základního kapitálu. Ani pro akcionáře takový
postup neznamená žádnou újmu. Není totiž valného rozdílu mezi tím, sdělí-li
např. představenstvo v informaci podle § 204a odst. 2 písm. c) obch. zák.
akcionářům, že počátek běhu lhůty oznámí následující den v konkrétním deníku
anebo oznámí-li v ní počátek běhu lhůty pro výkon přednostního práva.
Posuzované ustanovení je podle přesvědčení Nejvyššího soudu třeba chápat tak,
že umožňuje představenstvu, aby za situace, kdy není v době oznámení informace
známo, kdy bude možno zahájit upisování (např. proto, že představenstvo hodlá
uzavřít smlouvu s obchodníkem s cennými papíry podle ustanovení § 204a odst. 6
obch. zák.) sdělilo tuto informaci akcionářům dodatečně. Ke stejnému závěru
ostatně dospěla i teorie (srov. např. Dědič J. a kol. Obchodní zákoník.
Komentář. Díl III. Polygon 2002, s. 2541). Závěr odvolacího soudu tedy není ani
v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatelé s ohledem na výsledek
řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a společnosti žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Ivana
Štenglová
předsedkyně senátu