29 Cdo 3538/2014

29 Cdo 3538/2014

29 Cdo 3540/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra

Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové v právní věci

žalobkyně MIDESTA, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00,

identifikační číslo osoby 27 68 50 98, zastoupené Mgr. Markem Indrou,

advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovaným 1)

ORIGINAL GROUP s. r. o., se sídlem v Neratovicích, Dr. E. Beneše 1181, PSČ 277

11, identifikační číslo osoby 26 16 76 03, 2) H. Š., a 3) T. K., všem

zastoupeným Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Anny

Letenské 34/7, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,

vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 9//2011, o dovolání první

žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2014, č. j.

7 Cmo 20/2014-280 a o dovolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 481/2013-277, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo

20/2014-280 a ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 481/2013-277 a usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-262 a ze dne

24. října 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-266, se zrušují a věc se vrací soudu prvního

stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 22 Cm 9/2011-148,

ve znění usnesení ze dne 11. března 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-155, ponechal ve

vztahu ke všem žalovaným v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz

ze dne 24. května 2011, č. j. 22 Cm 9/2011-14, jímž žalovaným uložil, aby

společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 1.199.699,- Kč s 6% úrokem od

1. října 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.999,- Kč a náklady řízení. Proti rozsudku a (opravnému) usnesení soudu prvního stupně podali žalovaní

odvolání, domáhajíce se jejich zrušení. Odvolatelé nezaplatili soudní poplatek za odvolání a požádali o přiznání

osvobození od soudního poplatku. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo

20/2014-280, k odvolání první žalované potvrdil usnesení ze dne 22. října 2013,

č. j. 22 Cm 9/2011-262, jímž Krajský soud v Brně první žalované nepřiznal

osvobození od soudního poplatku za odvolání. Cituje ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu

(dále jen „o. s. ř.“) a vycházeje z obsahu spisu, odvolací soud uzavřel, že

majetkové poměry první žalované „nevykazují znaky tíživosti, která by navíc

naplnila předpoklady výjimečnosti, coby zákonné podmínky pro její osvobození od

úhrady soudního poplatku. Jinak řečeno, v řízení osvědčené důvody, které první

žalovaná tvrdila, nedosahují intenzity závažnosti (nejde ani o důvody závažné),

natož pak závažnosti zvláštní“. Připustil, že první žalované nevznikla za účetní období let 2011 a 2012 žádná

daňová povinnost, nicméně zdůraznil, že tato skutečnost neznamená nemožnost

první žalované uhradit v roce 2013 soudní poplatek. „Rozvaha účetní závěrky

první žalované za období 2012 vykazuje celková aktiva 3.751.000,- Kč, z toho

dlouhodobý majetek činí 837.000,- Kč a oběžná aktiva v podobě krátkodobých

pohledávek, pohledávek z obchodních vztahů a krátkodobého finančního majetku

2.914.000,- Kč. Účetní rozvaha v rámci oběžných aktiv vykazuje fixní položku

peníze ve výši 1.708.000,- Kč“. Dále odvolací soud poukázal na „položku pasiv účetní rozvahy za rok 2012, podle

níž první žalovaná vykazovala v rámci krátkodobých závazků též závazky mezi

ovládající a řídící osobou ve výši 787.000,- Kč. Proti nim stojí v aktivech

této rozvahy podíly v ovládaných a řízených osobách ve výši 837.000,- Kč“. První žalovaná je jediným společníkem v dalších čtyřech společnostech s ručením

omezeným se základním kapitálem v souhrnu 900.000,- Kč, přičemž pro posouzení

majetkových poměrů není vůbec podstatné, zda jí z vlastnictví podílů plynula

nějaká odměna, když majetkovou hodnotou je podíl sám. „V pasivech účetní

rozvahy dále první žalovaná vykazovala úvěr“ a „poskytnutá protihodnota takto

vzniklého závazku (splácení úvěru) se stala disponibilní složkou jejího majetku

a je jen na ní, jak s ní naloží“. Konečně první žalovaná měla za rok 2012

neuhrazené pohledávky ve výši 1.194.000,- Kč, které rovněž představují majetek,

jenž má sám o sobě potenciál umožňující úhradu soudního poplatku. Přitom první

žalovaná ani netvrdila, že by šlo o pohledávky nevymahatelné.

Vrchní soud v Olomouci dále k odvolání třetího žalovaného usnesením ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 481/2013-277, potvrdil usnesení ze dne 24. října 2013,

č. j. 22 Cm 9/2011-266, jímž Krajský soud v Brně nepřiznal třetímu žalovanému

osvobození od soudního poplatku za odvolání. Přitom akcentoval, že třetí žalovaný měl v roce 2012 celkové příjmy 777.315,-

Kč a výdaje za toto účetní období (dle přiznání k dani z příjmu fyzických osob)

618.811,- Kč. Samotný rozdíl mezi příjmy a výdaji ve výši 158.504,- Kč nic

nevypovídá o jeho konkrétních majetkových poměrech, když podstatným „se jeví

fakt, že třetí žalovaný vykázal příjem v uvedené výši“; proto nelze hovořit o

sociální tísni. Navíc třetí žalovaný sám potvrdil, že je vlastníkem osobního

motorového vozidla (vyrobeného v roce 2001) a vlastní podíl „na první žalované“

v rozsahu jedné poloviny jejího základního kapitálu. První žalovaná je pak

stoprocentním „podílníkem“ v dalších čtyřech společnostech s ručením omezeným. Tento podíl a zprostředkovaně též účast v dalších čtyřech společnostech

představuje majetkovou hodnotu, která se promítá do jeho celkových majetkových

poměrů. V situaci, kdy tuto majetkovou hodnotu v potvrzení o majetkových a

výdělkových poměrech vůbec neuvedl, jsou zde pochybnosti o věrohodnosti

uváděných skutečností. Na závěru, podle něhož u třetího žalovaného nejsou dány

důvody pro osvobození od soudních poplatků, nemůže – pokračoval odvolací soud –

změnit nic ani fakt, že třetímu žalovanému v roce 2012 vznikla vyživovací

povinnost k nezletilému dítěti. Konečně, jde-li o splácení poskytnutého úvěru

(hypotéky) peněžnímu ústavu ve výši 2.488.372,- Kč je nepochybné, že

„protihodnota vzniklého závazku z úvěru se stává disponibilní složkou majetku

třetího žalovaného a ten s ní může nakládat“. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 280) podala první žalovaná

dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., dovozujíc, že

odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně posoudil její poměry a v

rozporu s (v dovolání zmíněnou) judikaturou Nejvyššího soudu vyložil ustanovení

§ 138 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka především zdůrazňuje, že osvobození od soudních poplatků lze

přiznat i právnické osobě (podnikateli); osvobození jí nelze odepřít jen proto,

že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její

podnikatelské činnosti. Nesouhlasí ani se závěry vztahujícími se k obchodním

podílům ve (čtyřech) společnostech, majíc za to, že výše zapsaného základního

kapitálu těchto společností nevypovídá nic o skutečné hodnotě obchodních

podílů, když naopak z účetních závěrek je zřejmé, že „společnosti nemají téměř

žádnou hodnotu“. Dovolatelka již několik let nevykazuje žádný čistý zisk, její

neuhrazené pohledávky „nepředstavují faktickou možnost, jak soudní poplatek

uhradit a poskytnutý úvěr již dávno nepředstavuje aktiva, se kterými může

dovolatelka disponovat“. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 277) podal třetí žalovaný

dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a maje

za to, že při řešení procesní otázky (výkladu ustanovení § 138 odst.

1 o. s. ř.) se odvolací soud odchýlil od v dovolání označené judikatury Nejvyššího

soudu, a domáhaje se jeho změny tak, že se dovolateli osvobození od soudních

poplatků přiznává. Dovolatel akcentuje, že zapsaný základní kapitál první žalované (210.000,- Kč)

nevypovídá nic o skutečné hodnotě obchodního podílu dovolatele v první

žalované, respektive o účasti dovolatele v jiných společnostech

(prostřednictvím první žalované). Dovolatel přitom „nedisponuje prostředky, aby

mohl soudní poplatek zaplatit“. Soudy nižších stupňů tak – pokračuje dovolatel

– měly při rozhodování vycházet z objektivního nedostatku finančních

prostředků, které se nesmí stát překážkou přístupu k soudu. Dovolání první žalované a třetího žalovaného jsou přípustná podle ustanovení §

237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o (ne)splnění

podmínek vyžadovaných ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. pro (byť jen částečné)

osvobození od soudních poplatků, nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat

účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry

účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění

práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze

výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být

odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé

řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o

osvobození se však nevracejí.

Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že již v usnesení ze dne 17. července 2013,

sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:

„Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich

žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí

být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo

bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském

soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních

poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního

poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze

uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v

úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši

příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho

možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho

poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v

příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob,

které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské

nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však

též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných

výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické

poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany

žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody

(osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které

vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník

(vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky

a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím

právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud

povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném

rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je

přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou

rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně

Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.

vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953)“.

Dále je judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jednotná v závěrech,

podle nichž:

1) Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka

řízení podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost

zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost

účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání

osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či

zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne

27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a ze dne 2. října 2008, sp. zn. II. ÚS

1619/08).

2) Zájem státu na vymožení částky odpovídající soudnímu poplatku nemůže

dosáhnout intenzity zájmu účastníka řízení na přístup k soudu; to je ostatně

zřejmé i ze samotného poslání právní úpravy individuálního osvobození od

soudních poplatků (srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2013,

sp. zn. I. ÚS 731/2013).

3) Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby)

se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. V této

souvislosti je nutno vycházet z objektivní nemožnosti účastníka řízení splnit

předpokládanou poplatkovou povinnost v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost

i případné dispozice s majetkem účastníka za účelem jeho zpeněžení pro úhradu

předpokládaného soudního poplatku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, včetně tam obsažených odkazů

na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 5 Ads

11/2004 a ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009).

4) Výše „základního kapitálu“ společnosti s ručením omezeným sama o sobě

nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast

jednotlivých společníků na společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004, uveřejněný v časopise Soudní

judikatura č. 3, ročník 2006, pod číslem 37).

Ke shora uvedenému Nejvyšší soud doplňuje, že bez dalšího nelze akceptovat ani

argumentaci odvolacího soudu (vztahující se k první žalované) ohledně

protihodnoty úvěru a (ne)vymahatelnosti pohledávek, když tato zcela opomíjí

povahu „protihodnoty“ úvěru, jakož i skutečnost, že případné vymáhání

pohledávek je rovněž spojeno s poplatkovou povinností, ani závěry odvolacího

soudu (ohledně třetího žalovaného), podle nichž nejsou podstatné výdaje, jež

třetí žalovaný vynaložil na dosažení příjmů (v průběhu roku 2012).

Jelikož dovoláním napadená usnesení odvolacího soudu z pohledu výše

citovaných závěrů neobstojí, Nejvyšší soud tato usnesení podle ustanovení §

243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které neobstála rozhodnutí odvolacího

soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto

zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2

věta druhá o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2015

JUDr. Petr G e m m e l

předseda

senátu