29 Cdo 3668/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Mgr. Petra Fišera, se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, PSČ 760 01, jako
insolvenčního správce dlužníka JUDr. M. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem,
advokátem, se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, PSČ 760 01, proti
žalovanému Ing. J. T., zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem, se sídlem v
Táboře, Čelkovická 445, PSČ 390 01, o zaplacení částky 200 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13
Cm 1457/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. února 2015, č. j. 12 Cmo 199/2014-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 10. března 2014, č. j. 13 Cm 1457/2013-31, Krajský
soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se žalobce (Mgr. Petr Fišer,
jako insolvenční správce dlužníka JUDr. M. H.) domáhal po žalovaném (Ing. J.
T.) zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení od 28. října 2013 do
zaplacení ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední
den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo
k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (bod I. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného
nároku vyšel z toho, že neúčinnost uvedená v ustanovení § 111 odst. 3 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění
účinném do 31. prosince 2013, není neúčinností ze zákona, pročež se žalobce měl
domáhat svého nároku nejdříve odpůrčí žalobou ve smyslu ustanovení § 235 a
násl. insolvenčního zákona. Neučinil-li tak, je třeba žalobu zamítnout.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 200 000 Kč s
příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že neúčinnost
dlužníkových právních úkonů učiněných v rozporu s omezeními dle § 111
insolvenčního zákona (a s ní spojený důvod k soupisu předmětu dlužníkova plnění
do majetkové podstaty) není založena až v důsledku úspěšné odpůrčí žaloby, ale
nastává ze zákona (§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona).
Dále odvolací soud dovodil, že z § 111 insolvenčního zákona neplyne
absolutní zákaz jakékoli dispozice s majetkem dlužníka po zahájení
insolvenčního řízení, ale její omezení, které se netýká úkonů uvedených v § 111
odst. 2 insolvenčního zákona. Účelem zákonné úpravy je zamezit takovému
nakládání s majetkem, které by představovalo podstatnou změnu v jeho skladbě,
využití nebo určení či jeho nikoli zanedbatelné zmenšení a tím i snížení
uspokojení věřitelů. Plnění poskytnuté žalovanému dlužníkem poté, kdy nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je nutno považovat za učiněné
v rozporu s omezením plynoucím z § 111 odst. 1 insolvenčního zákona a tedy dle
§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona za neúčinné, na čemž nic nemění okolnost, že
šlo o plnění na pohledávku přiznanou šekovým platebním rozkazem.
Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku žalovaného, podle něhož je
vydání plnění do majetkové podstaty v rozporu s dobrými mravy. Je totiž
povinností insolvenčního správce postupovat tak, aby bylo dosaženo co
nejvyššího uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů a aby žádný z nich nebyl
nedovoleně zvýhodněn či naopak nespravedlivě poškozen.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že
napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek, které nebyly doposud dovolacím
soudem řešeny, odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, a
požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se
rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel formuluje tyto otázky:
1/ „Zda neúčinnost dle § 111 insolvenčního zákona nastává ze zákona nebo se
zakládá až rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě ve smyslu § 235 a
násl. insolvenčního zákona?“
2/ „Zda plnění peněžitého závazku dlužníka vzniklého před zahájením
insolvenčního řízení, ke kterému dojde poté, kdy nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, je porušením § 111 insolvenčního zákona a jedná
se o neúčinný úkon?“
Dovolatel má shodně se soudem prvního stupně za to, že neúčinnost se zakládá až
rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě ve smyslu § 235 a násl.
insolvenčního zákona, nenastává tedy ze zákona.
Dále dovolatel namítá, že plnění peněžitého závazku dlužníka vzniklého před
zahájením insolvenčního řízení, ke kterému dojde poté, co nastaly účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení, není porušením § 111 insolvenčního
zákona a nejde tak o neúčinný úkon. Odvolací soud totiž pominul větu poslední §
111 odst. 1 insolvenčního zákona, podle níž „peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem“. Dovolatel míní, že citovaná poslední věta
§ 111 odst. 1 insolvenčního zákona je speciálním ustanovením ve vztahu k
předchozímu textu tohoto ustanovení, z čehož dovozuje, že „plnění peněžitých
závazků vzniklých před zahájením insolvenčního řízení je zvláštním úkonem, ke
kterému je dlužník oprávněn, pokud konkrétní ustanovení insolvenčního zákona
nebo opatření provedené podle insolvenčního zákona nestanoví jinak“.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí
žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že v dovoláním
otevřených otázkách je napadené rozhodnutí v souladu s níže označenou
judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce ad 1/.
V usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněném pod
číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“),
Nejvyšší soud [i s odkazem na rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo
677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 60/2014“)], vysvětlil, že § 111 insolvenčního zákona (ve znění
účinném do 31. prosince 2013), upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních
úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků
spojených se zahájením insolvenčního řízení, přičemž tato úprava má smysl (a
může se prosadit) jen ve spojení s následným zjištěním úpadku dlužníka
(rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka je tedy předpoklad aplikace § 111
insolvenčního zákona).
Z R 62/2017 také vyplývá, že až s účinností od 1. ledna 2014 [po novele
insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve
znění pozdějších předpisů] se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona
prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce (srov. § 235 odst. 2
insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014).
Judikatura Nejvyššího soudu se tak ustálila, zčásti až po vydání napadeného
rozhodnutí, na výkladu, podle něhož § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, ve
znění účinném do 31. prosince 2013, upravoval zákonnou neúčinnost právních
úkonů dlužníka. Jinými slovy řečeno, k tomu, aby se tato neúčinnost prosadila,
nebylo nezbytně nutné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí
žalobou.
K otázce ad 2/.
V rozsudku ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, Nejvyšší soud, s
odkazem na závěry formulované již v R 60/2014, ozřejmil, že projev vůle, jímž
dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve
smyslu ustanovení § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění
účinném do 31. prosince 2013), jelikož jde o projev vůle směřující k zániku
povinnosti splnit dluh (závazek) a lze mu tedy odporovat.
Tamtéž dodal, že nelze pochybovat o tom, že neúčinným právním úkonem může být
také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku
takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že
věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace
dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří
by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku
dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl
takto uspokojit) [k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října
2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2016]. Právě selektivnímu uspokojování jednoho
věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících
právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli
poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z
hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky
některých věřitelů (srov. zejména § 296 a § 298 insolvenčního zákona).
Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především
zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném
důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v
rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů
vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle § 241 odst. 1
insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.
Uvedené závěry, byť formulované při výkladu § 235 a násl. insolvenčního zákona,
jsou uplatnitelné i při výkladu § 111 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud nemá
žádných pochyb o tom, že lze-li odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době
před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je
nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky
zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku
dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu § 111 odst. 3
insolvenčního zákona.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pominul § 111 odst. 1 poslední větu
insolvenčního zákona, pak sám nenabízí argument, jehož prostřednictvím by
dlužníkovy zpochybněné právní úkony podřadil těm, na které se nevztahuje
omezení obsažené v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. Z § 111 odst. 2
insolvenčního zákona plyne, že omezení se nevztahují na tam vyjmenované úkony,
mezi které však dlužníkem poskytnuté plnění nepatří (netvrdí to ani dovolatel).
Stejně tak Nejvyšší soud neshledává důvod, pro který by bylo možno považovat
dlužníkem dovolateli poskytnuté plnění za plnění poskytnuté v rozsahu a za
podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Za takové plnění je nutno považovat
především úhradu pohledávek, které mají v insolvenčním řízení přednostní
postavení (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3815/2014).
Dovolatel však neuvádí ničeho, z čeho by vyplývalo, že jeho pohledávka, na
kterou mu po nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení dlužník částečně
plnil, měla mít právě takovou povahu.
Argumentace dovolatele, podle které je dlužník oprávněn závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení plnit, pokud konkrétní ustanovení insolvenčního
zákona nebo opatření provedené podle insolvenčního zákona nestanoví jinak, z
ustanovení § 111 insolvenčního zákona nevyplývá. Takový závěr neodpovídá
gramatickému výkladu posuzovaného ustanovení, ani jeho systematickému zařazení
do insolvenčního zákona. Nadto pomíjí zásadu par conditio creditorum (pari
passu), která je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je
modifikována pouze zvláštními nároky některých věřitelů. Výklad dovolatele
umožňující selektivní úhradu splatné pohledávky věřitele (nad rámec zákonem
stanovených výjimek) tomuto principu zjevně odporuje.
Ve vztahu k té části dovolání, která směřuje proti výroku, jimž odvolací soud
rozhodl o nákladech řízení, je odmítnutí dovolání odůvodněno § 243c odst. 1 o.
s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty
druhé o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda
senátu