29 Cdo 3739/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a
soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně INVEST
KAPA, a. s., se sídlem v Dunajské Lužné, administrativní budova PD, PSČ 900 42,
Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35734426, zastoupené Mgr. Pavlem
Pokorným, advokátem, se sídlem ve Všenorách, Květoslava Mašity 317, PSČ 252 31,
proti žalovanému Mgr. Ing. M. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně
TANARI a. s., identifikační číslo osoby 25087401, zastoupenému JUDr. Petrem
Vaňkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370
01, o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 491/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č. j. 15
Cmo 91/2010-321, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 11. dubna 2007, č. j. 13 Cm 491/2005-178, Krajský soud v
Českých Budějovicích zamítl návrh na vyloučení 299.062 kusů kmenových akcií
emitenta Léčebné lázně Jáchymov, a. s., v zaknihované podobě znějící na
majitele o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč, ISIN CS 0008446753 (dále jen „akcie“),
z konkursní podstaty úpadkyně TANARI a. s. (dříve Quantum Praha a. s., dále též
jen „úpadkyně“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.].
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně
rozsudek soudu prvního stupně tak, že akcie vyloučil ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu
nákladů řízení 29.390,- Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího a
dovolacího řízení (druhý výrok).
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost se
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody dle § 241a odst.
2 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o
nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozsudku o nákladech
odvolacího a dovolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud je však odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že návrh na předložení projednávané věci
velkému senátu neshledal opodstatněným, neboť skutečnost, že platnost zástavní
smlouvy k akciím uzavřené dne 11. listopadu 1999 mezi Investiční a poštovní
bankou a. s. (jako zástavní věřitelkou), společností Médeia Bohemia, a. s. (jako zástavkyní, dále jen „zástavkyně“) a pozdější úpadkyní (jako dlužnicí)
[dále jen „zástavní smlouva”] byla v řízení o určení pravosti pohledávky
konkursní věřitelky České republiky – Ministerstva financí rozhodnutími
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 13 Cm
129/2005-552, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 15 Cmo
239/2009-657, prejudiciálně posouzena jinak, důvodem pro předložení věci
velkému senátu není, když nejde o rozpor v právních názorech vyjádřených v
rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005,
uveřejněného pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
vyplývá, že ke zmatečnostní vadě dovolací soud přihlédne jen tehdy, podává-li
se tato z obsahu spisu. Jelikož nejde o vadu, jíž může být dovolání odůvodněno
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nemůže ke zjištění její existence dovolací
soud provádět dokazování (srov. § 243a odst. 2 o. s. ř.). Námitkou, podle níž napadené rozhodnutí vydal nepříslušný senát odvolacího
soudu (15 Cmo), neboť měl znovu rozhodovat senát 4 Cmo složený z předsedy JUDr. Ivana Koblihy a soudkyň JUDr. Marty Tůmové a JUDr. Leandry Zilvarové, který v
projednávané věci již dříve rozhodoval, dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu
ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.; její existence se však ze samotného
obsahu spisu nepodává (dané tvrzení by muselo být nejprve prokázáno a rozvrh
práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2010, jenž v souladu s § 36 odst. 2 o. s. ř. určuje senát příslušný k rozhodnutí v projednávané věci, se ve spise
nenachází). Nejvyšší soud se proto její důvodností nezabýval. Taktéž výtkou, podle níž měl být předseda senátu odvolacího soudu JUDr. František Kučera vyloučen z rozhodování v projednávané věci pro podjatost z
důvodů týkajících se jeho postupu v jiném řízení, blíže specifikovaných v
dovolání, dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., aniž by její existence (tvrzené důvody vyloučení jmenovaného soudce)
vyplývala ze samotného obsahu předmětného spisu; Nejvyšší soud se jí proto
rovněž věcně nezabýval.
Porušení zásady rovnosti účastníků zjevně nemůže představovat okolnost, že
zástavní smlouva byla v jiných rozhodnutích shledána platnou, neboť posouzení
platnosti smlouvy nemůže být samo o sobě důvodem pro shodné posouzení dané
právní otázky v projednávané věci (k otázce rei iudicatae viz níže). Vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není ani
skutečnost, že soudy zamítly návrh na provedení důkazu výslechem svědka K. T.,
ani výtka, podle níž žalobkyně neprokázala, že souhlas valné hromady zástavkyně
s uzavřením zástavní smlouvy nebyl udělen. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti,
že souhlas valné hromady zástavkyně se zastavením akcií byl udělen, nese
žalovaný, nikoliv žalobkyně. Taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož tato
obrana žalovaného byla uplatněna v rozporu se zásadou koncentrace řízení (§
118b o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2007), považuje Nejvyšší soud za
správný. Námitka, podle níž K. T. nebyl oprávněn činit jménem zástavkyně právní úkony,
neboť byl „pouze“ členem její dozorčí rady, není pro posouzení věci právně
významná. Nezbytnost aplikace ustanovení § 196a zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.”), vyplývá z faktu, že pozdější
úpadkyně byla osobou blízkou K. T. (byl jejím předsedou představenstva - tuto
okolnost dovolatel nijak nezpochybňuje), a zástavkyně tak uzavřela zástavní
smlouvu s osobou blízkou svému členu dozorčí rady. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá závěr, podle něhož fyzické
osoby, které činí (mohou činit) jménem právnické osoby právní úkony, jsou – i z
hlediska ustanovení § 196a obch. zák. – osobami blízkými této právnické osobě
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo
2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136,
rozsudky ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 5189/2008, a ze dne 28. června
2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010, či usnesení ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29
Cdo 448/2011, jež jsou veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže,
dostupné na jeho webových stránkách). Závěr odvolacího soudu, podle něhož byl K. T. osobou blízkou společnosti TANARI
a. s., je tak zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, na
níž dovolací soud nemá důvodu ničeho měnit ani v projednávané věci. K platnému uzavření zástavní smlouvy bylo tak zapotřebí předchozího souhlasu
valné hromady zástavkyně podle § 196a odst. 1 obch. zák. Dovolatel souhlas
valné hromady zástavkyně s uzavřením zástavní smlouvy konstruuje z toho, že za
pozdější úpadkyni (jako dlužnici) spolupodepsal zástavní smlouvu její předseda
představenstva K. T., jenž tím projevil vůli úpadkyně a dále vůli společnosti
KTP Quantum, a. s. (ve které byl rovněž předsedou představenstva), tj. vůli
akcionářek tvořících valnou hromadu zástavkyně. Tato konstrukce ovšem odporuje závěru, který Nejvyšší soud formuloval a
odůvodnil v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn.
29 Cdo 4038/2009, podle
něhož učiní-li jménem společnosti s ručením omezeným projev vůle její jednatel,
nelze bez dalšího vycházet z toho, že tento projev vůle jednatel činil i jménem
jiné právnické osoby, jejímž je statutárním orgánem či jeho členem. S pouhou
vědomostí člena statutárního orgánu o tom, že smlouva byla vyhotovena (a
podepsána dalšími osobami), nelze spojovat důsledky v podobě projevu vůle
obchodní společnosti smlouvu uzavřít. Byť byl formulován pro poměry společnosti
s ručením omezeným, tento závěr se plně prosadí i v poměrech akciové
společnosti. Ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, není přiléhavý, neboť v uvedené věci svou vůli na listině
(která fakticky nahrazovala souhlas valné hromady ve smyslu § 196a odst. 1
obch. zák.) výslovně vyjádřily všechny osoby, které byly aktivně legitimovány k
podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§ 131, resp. §
183 obch. zák.). Tak tomu však v projednávané věci nebylo (i proto, že v případě akciových
společností je okruh oprávněných osob zpravidla širší), pročež se – na rozdíl
od situace ve věci sp. zn. 29 Cdo 1780/2008 – v projednávané věci nadále plně
uplatní závěr formulovaný již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, podle něhož
podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v ustanovení § 196a odst. 1
obch. zák. formulována proto, aby bylo zajištěno, že souhlas s transakcí bude
udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen
rozhodnutím nejvyššího orgánu akciové společnosti, jehož platnost je
přezkoumatelná soudem (§ 183 ve spojení s § 131 obch. zák.). V této souvislosti
nelze vůbec uvažovat o „formě“ souhlasu valné hromady, neboť zákon nezná různé
„formy“ rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti. Námitka, podle níž zástavní smlouva byla uzavřena za podmínek obvyklých v
obchodním styku, není pro posouzení důvodnosti dovolání v projednávané věci
rozhodná, neboť na tomto závěru rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Závěr, podle něhož je zástavní smlouva absolutně neplatná pro rozpor s § 196a
odst. 1 obch. zák., neboť jejímu uzavření nepředcházel souhlas valné hromady
zástavkyně, obstojí jako samostatný důvod neplatnosti této smlouvy (podmínky
formulované v § 196a odst. 1 obch. zák. musí být splněny kumulativně); zabývat
se tím, zda zástavní smlouva byla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním
styku, je proto v dané situaci nadbytečné. Nedůvodná je rovněž námitka, podle níž měla být platnost zástavní smlouvy
posouzena shodně jako v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 129/2005, a následně před Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 15 Cmo 239/2009, které je již pravomocně skončeno. O překážku věci rozsouzené
ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. nejde již proto, že okruh účastníků uvedeného
řízení (o určení pravosti pohledávky a práva na oddělené uspokojení věřitelky
České republiky – Ministerstva financí) a řízení v projednávané věci není
totožný a nadto výrok soudních rozhodnutí v něm vydaných není závazný pro
všechny účastníky řízení v projednávané věci (žalobkyni).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
odmítnuto, žalobkyni však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení § 432
odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního
zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před
účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí
dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění
účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění (srov. i
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu