29 Cdo 3768/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovaným 1) ESS REGIONAL CZECH s. r. o., se sídlem v Brně, Drobného 558/45a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29288479 a 2) ESSENS WORLD a. s., se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29288304, zastoupeným Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem, se sídlem v Brně – Trnité, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 434/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2013, č. j. 12 Cmo 140/2013-36, takto:
Dovolání se odmítá.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 11. prosince 2012, č. j. 7 Cm 434/2012-6, Městský soud v Praze uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 6.076.296,- Kč s 6% úrokem od 20. listopadu 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 20.254,32 Kč a náhradu nákladů řízení.
Usnesením ze dne 26. února 2013, č. j. 7 Cm 434/2012-29, soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – vydaný směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Dále rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 243.864,- Kč žalobkyni (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz se nezrušuje a řízení se nezastavuje (první výrok), část zaplaceného soudního poplatku se
žalobkyni nevrací (druhý výrok) a výrok o náhradě nákladů řízení se vypouští (třetí výrok).
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který shledal důvodnou námitku žalovaných, podle níž má být daná věc podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci – uzavřel, že v posuzovaném případě byla rozhodčí smlouva (rozhodčí doložka), pro niž zákon obligatorně vyžaduje písemnou formu (§ 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), sjednána (v bodu 6.1 smlouvy o zajištění blankosměnkou) jen mezi žalobkyní a výstavcem směnky (společností KOSMETIKA FM GROUP CZECH s. r. o.), nikoli již též mezi žalobkyní a žalovanými, které směnku podepsaly jen jako směnečné rukojmí. Opačný závěr se přitom podle přesvědčení odvolacího soudu nepodává ani z listiny označené jako „prohlášení avalisty“, kterou obě žalované dne 15. června 2012 podepsaly a v níž pouze uvedly, že jsou srozuměny s podmínkami (upravenými ve smlouvě o zajištění blankosměnkou), za nichž může žalobkyně směnku uplatnit.
Dovolání žalovaných proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolatelkami zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem [co do závěru, že mezi žalobkyní a žalovanými rozhodčí smlouva (rozhodčí doložka) ohledně sporu o zaplacení sporné směnky uzavřena nebyla], totiž zcela odpovídá závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3613/2009 a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 (jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 87), jakož i v usnesení ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3969/2013 (rozhodnutí jsou dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Naposledy zmiňované rozhodnutí přitom bylo přijato v typově shodné věci (v níž se žalobkyně domáhala zaplacení směnky avalované jiným směnečným dlužníkem, jehož námitka, že podle smlouvy účastníků věc měla být projednána v rozhodčím řízení, byla založena na obdobném skutkovém rámci jako v nyní projednávané věci), přičemž Nejvyšší soud v něm uzavřel, že byť je přílohou smlouvy o zajištění blankosměnkou i „prohlášení avalisty“, podle jehož obsahu je avalista srozuměn s tím, že žalobkyně může práva plynoucí ze smlouvy o zajištění blankosměnkou uplatnit za podmínek stanovených v této smlouvě, je zcela zjevné, že uvedené prohlášení je (jen) jednostranný právní úkon žalované (ve kterém navíc o rozhodčí doložce žádná zmínka není). Současně neměl pochyb o tom, že rozhodčí doložka sjednaná mezi žalobkyní a výstavcem směnky nezakládá pravomoc rozhodce (v poměrech dané věci stálého rozhodčího soudu) ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou směnečnou rukojmí (potud odkázal též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, uveřejněném pod číslem 2/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2014
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu