29 Cdo 38/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Objediňonnyj klub venčurnogo kapitala, s. r. o., se sídlem v Moskvě, Dubninskaja 44A, 127591, Ruská federace, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Ing. Stanislavu Kuželovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Médeia Bohemia, a. s., identifikační číslo osoby 25281071, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Voleským, advokátem, se sídlem v Praze 5, Staropramenná 3117/17, PSČ 150 00, 2) Vršovická 51, a. s., se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Vršovická 478/51, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25097806, 3) Jáchymov Property Management, a. s., se sídlem v Praze, Hvožďanská 2053/3, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 45359229, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, a 4) PENTA INVESTMENTS LIMITED, se sídlem v Limassolu, 28th October No. 319, Kanika Business Center, 2nd floor, Kyperská republika, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 41/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 15 Cmo 1/2012-480, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. července 2011, č. j. 40 Cm 41/2003-441, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní Médeia Bohemia, a. s., pohledávku ve výši 156.018.333,33 Kč s uspokojením ve II. třídě konkursních věřitelů (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
Jde přitom již o druhá rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé, když (v pořadí první) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 15 Cmo 308/2008-381, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
25. června 2008, č. j. 40 Cm 41/2003-341, byly k dovolání žalobkyně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010, č. j. 29 Cdo 2642/2010-410 (jenž je veřejnosti přístupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na jeho webových stránkách).
Proti usnesení odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny výroky II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému až čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal. Namítá-li dovolatelka bez bližšího upřesnění (s pouhým poukazem na svou argumentaci učiněnou v odůvodnění odvolání ze dne 7. října 2011), že smlouva o poskytování právní pomoci uzavřená dne 12. listopadu 1998 mezi Investiční a poštovní bankou, a. s., a advokátní kanceláří Doc. JUDr. A. G., CSc., JUDr.
V. N. a partneři není absolutně neplatná, neformuluje v tomto směru žádnou otázku zásadního právního významu, když přehlíží, že obecný odkaz na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat (v intencích § 241a odst. 1 o. s. ř.) za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
února 2011, sp. zn. 29 Cdo 3084/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3797/2012). Již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněném pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nebyla-li úplata za postoupení pohledávky postupníkem dosud uhrazena, může se postupník (je-li v úpadku, tak za trvání konkursu namísto něj i popírající konkursní věřitel, resp. správce konkursní podstaty) ubránit (účinně zpochybnit pravost pohledávky z titulu neuhrazeného zbytku úplaty za postoupení) námitkou ve smyslu § 527 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), aniž by musel tento majetkový nárok započíst proti nároku svého postupitele postupem dle § 98 o.
s. ř. Nejvyšší soud nemá důvodu odchylovat se od uvedeného závěru ani v projednávané věci, v níž konkursní věřitelé a správce konkursní podstaty obranu podle § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák.
obsahově uplatnili námitkou neexistence postoupené pohledávky (k tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 1744/2012). S ohledem na dovolatelkou nezpůsobile zpochybněný závěr odvolacího soudu o neexistenci postoupené pohledávky a na žalovanými uplatněnou obranu podle § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák. je proto dovolatelkou nastolená otázka platnosti následných smluv o postoupení (části) pohledávky (smluvní pokuty vzniklé na základě smlouvy o poskytování právní pomoci) pro projednávanou věc nerozhodná a na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z ní tudíž usuzovat nelze (ani případné přisvědčení názoru dovolatelky o platnosti těchto smluv by - pakliže zde není postoupené pohledávky - nebylo způsobilé přivodit dovolatelce úspěch v projednávané věci).
A konečně prostřednictvím zcela obecně vytýkané vady řízení, spočívající v údajném „nepřihlédnutí“ k (dovolatelkou blíže nespecifikovaným) důkazům, jež nezahrnuje žádnou otázku zásadního právního významu, přípustnost dovolání založit nelze, neboť u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko postupem podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelka nemá k dispozici dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému 1) vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného 1) za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31.
prosince 2012 – jejíž výše podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5 a § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu činí 2.100,- Kč, a z náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému 1) k tíži žalobkyně celkem 2.904,- Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.
května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývajícím žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.