29 Cdo 3919/2017-565
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce IG Capital s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Okružní 1144/19, PSČ
500 03, identifikační číslo osoby 25 94 93 65, zastoupené JUDr. Petrou
Huškovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Třešňová 521/44, PSČ 503 11,
proti žalovaným 1) J. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Luďkem
Voigtem, advokátem, se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, PSČ 273 05, 2) J. Č.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Leopoldem Trdým, advokátem, se
sídlem v Praze 8, náměstí Dr. Václava Holého 1056/15, PSČ 180 00, a 3) F. Š.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem, se sídlem
v Horoměřicích, Malá 967, PSČ 252 62, o zaplacení částky 816.979,14 Kč, vedené
u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, pod sp. zn. 54 C 64/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2017,
č. j. 21 Co 374/2016-524, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému J. H. na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 14.374,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným J. Č. nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému F. Š. na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 14.374,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. března 2017, č. j. 21 Co
374/2016-524, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 21. září 2015, č. j. 54 C 64/2012-431, jímž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl žalobu,
kterou se žalobce (IG Capital s. r. o.) domáhal vůči žalovaným [1) J. H., 2) J. Č. a 3) F. Š.], aby mu zaplatili společně a nerozdílně částku 816.979,14 Kč, s
tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost
ostatních žalovaných. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Společnost MonFrut s. r. o. (po změně obchodní firmy TH KREDIT s. r. o. ? dále jen „společnost T“) dodávala v období března až června 1999 zboží
společnosti J. (dále jen „společnost J“); cenu dodaného zboží v částce
828.281,60 Kč společnost J nezaplatila. 2) Žalovaní byli členy statutárního orgánu společnosti J. 3) Ing. Václav Ullrich, jako správce konkursní podstaty společnosti T
postoupil pohledávku společnosti T za společností J z titulu kupní ceny (za
zboží dle dodávek shora) ve výši 828.281,60 Kč (dále jen „pohledávka“)
společnosti INVESTMENT GROUP a. s., která pohledávku následně postoupila
žalobci. 4) Dne 5. února 1999 byl podán (věřitelský) návrh na konkurs společnosti
J. Usnesením ze dne 20. října 1999, č. j. 88 K 97/99-57, Krajský obchodní soud
v Praze (od 1. ledna 2001 Městský soud v Praze – dále jen „konkursní soud“)
prohlásil konkurs na majetek společnosti J. Usnesením ze dne 3. dubna 2003
konkursní soud připustil, aby z konkursního řízení „vystoupil“ věřitel
INVESTMENT GROUP a. s. a na jeho místo nastoupil“ žalobce; následně konkursní
soud usnesením ze dne 3. ledna 2011, č. j. 88 K 97/99-607, ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 1 Ko
12/2011-640, (mimo jiné) rozhodl, že pohledávka žalobce, zjištěná ve výši
828.281,60 Kč, bude uspokojena částkou 11.302,46 Kč (1,3645 %). 5) Žalobou došlou Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 26. června
2012 se žalobce domáhal (mimo jiné) vůči žalovaným náhrady škody ve výši
816.979,14 Kč, s tím, že žalovaní mu způsobili škodu v této výši porušením
povinnosti podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání (dále jen „ZKV“), když nepodali bez zbytečného odkladu návrh na
prohlášení konkursu na majetek společnosti J, která byla ve stavu úpadku již na
přelomu let 1998 a 1999, v důsledku čehož nebyla uhrazena pohledávka právního
předchůdce žalobce (společnosti T) z titulu úhrady ceny zboží dodaného
společnosti J v období od března do června 1999. Na tomto základě odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu
zamítl, maje za opodstatněnou žalovaným vznesenou námitku promlčení) – odkazuje
na ustanovení § 4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000) a na závěry
formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo
1220/2015, ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, a ze dne 30. června
2014, sp. zn.
29 Cdo 2735/2012, uveřejněných pod čísly 33/2008, 93/2012 a
103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“, „R
93/2012“ a „R 103/2014“) – zdůraznil, že podle tvrzení žalobce podmínky úpadku
společnosti J vznikly na přelomu let 1998 až 1999. Nepodala-li odpovědná osoba
ve lhůtě určené ustanovením § 4a odst. 1 ZKV návrh na konkurs, dostala se do
prodlení s plněním této povinnosti (vznikl protiprávní stav); toto prodlení
skončilo dnem, kdy byl návrh na konkurs podán (lhostejno, jakým subjektem k
tomu oprávněným – zde skupinou věřitelů úpadce) [v poměrech dané věci dnem 5. února 1999]. V situaci, kdy „žalobce sám tvrdil, že jeho pohledávka vznikla až poté, co byl
návrh na konkurs dlužníka podán, to znamená až poté, co prodlení odpovědných
osob a tedy i protiprávní stav skončil, již z tohoto důvodu nemohla žalobci
vzniknout škoda, která by byla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti
žalovaných. Pokud fakticky došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce (…),
nestalo se tak v důsledku porušení povinnosti žalovaných podle § 4a ZKV a
žalovaní proto za tento majetkový úbytek žalobce neodpovídají“. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud doplnil, že podmínkou vzniku
odpovědnosti podle ustanovení § 4a ZKV je porušení povinnosti podat návrh na
prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu (nikoli okamžitě). „Tuto
bezodkladnost je třeba chápat jako časový úsek postačující k sumarizaci
majetku, závazků a pohledávek dlužníka, k provedení mimořádné inventury apod.,
tedy k soustředění všech podkladů potřebných pro podání návrhu na konkurs“. V
projednávané věci žalobce tvrdil, že společnost J se ocitla v úpadku na přelomu
roku 1998 a 1999 a návrh na konkurs byl podán 5. února 1999. Vzhledem k rozsahu
majetku společnosti lze předpokládat, že „doba potřebná ke shora označeným
úkonům by nebyla kratší“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu.
Dovolatel je přesvědčen, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném
dokazování a ve zjištěném skutkovém stavu a odvolací soud se dopustil omylu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
V této souvislosti dovolatel akcentuje, že:
1) V poměrech dané věci jde o speciální úpravu odpovědnosti za škodu
podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 ZKV; ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „ obč. zák.“), se tak neuplatní ani subsidiárně.
2) Soud prvního stupně nesprávně posoudil (ne)důvodnost námitky
promlčení, a to ohledně jejího řádného uplatnění, počátku běhu promlčecí doby,
délky promlčecí doby a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy; odvolací soud
se ke shora uvedeným otázkám nevyjádřil vůbec.
3) Na (ne)splnění povinnosti žalovaných podat návrh na konkurs na
majetek společnosti J neměl vliv věřitelský návrh; v situaci, kdy se žalovaní k
věřitelskému návrhu na konkurs na majetek společnosti J ani nepřipojili
(nepřistoupili k věřitelskému návrhu), porušují povinnost nadále.
4) Soudy nižších stupňů se nezabývaly skutečnostmi, jež nasvědčují
úpadku společnosti J a vzniku povinnosti žalovaných podat návrh na konkurs.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch právního názoru, podle něhož mu v
příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaných podat bez zbytečného
odkladu návrh na konkurs na majetek společnosti J vznikla škoda, a požaduje,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl,
resp. aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný a třetí žalovaný považují rozhodnutí odvolacího soudu za věcně
správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázky vlivu věřitelského návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti
J na vznik (případné) odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou nepodáním
návrhu na konkurs na majetek označené společnosti, dosud v daných souvislostech
Nejvyšším soudem nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000), pokud je
právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel v úpadku (§ 1), je povinna bez
zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 1). Povinnost
podle odstavce 1 mají i osoby, které jsou oprávněny podat jménem dlužníka návrh
na zahájení soudního řízení, s výjimkou nuceného správce podle zvláštních
předpisů, a likvidátor právnické osoby, pokud právnická osoba v likvidaci je
předlužena (odstavec 2). Pokud osoby uvedené v odstavci 2 nesplní svou
povinnost podat návrh na prohlášení konkursu nebo nesplní-li tuto povinnost
alespoň některá z nich, odpovídají věřitelům společně a nerozdílně za škodu,
která tím věřitelům vznikne (odstavec 3). Zpětvzetí návrhu podaného podle
odstavce 1 nebo 2 není přípustné (odstavec 4).
Podle ustanovení § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo
prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na
závěrech, podle nichž:
1) Odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do
31. prosince 2007) za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na
presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit.
Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na
prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV (ve znění účinném do 31.
prosince 2007), se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na
úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou,
kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro
věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na
prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky
vznikly až v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném
do 31. prosince 2007) se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit
věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou
věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky.
Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v § 3 ZKV (ve znění
účinném do 31. prosince 2007) nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na
základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem)
osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením
vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek
majetku.
Srov. např. R 33/2008, R 103/2014, R 93/2012, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005.
2) Má-li být náhrada škody ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu, v
němž se pohledávka věřitele vůči jeho dlužníku stala nedobytnou v důsledku
porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka
podle zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007),
pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy
byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Od tohoto
dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku
dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka.
Srov. R 103/2014.
3) Povinnost podat návrh na prohlášení konkursu (§ 3 ZKV, ve znění účinném do
31. prosince 2007) respektive povinnost podat insolvenční návrh [§ 98 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], je
povinností trvající (nikoli jednorázovou).
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016.
Přitom závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení § 3 ZKV (ve
znění účinném do 31. prosince 2007) jsou uplatnitelné též při výkladu obsahově
srovnatelného ustanovení § 4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000).
Nejvyšší soud tak nemá důvod na nich cokoli měnit ani v podmínkách projednávané
věci, kdy podle tvrzení žalobce byla (měla být) společnost J ve stavu úpadku
již na přelomu let 1998 a 1999 a (případná) povinnost žalovaných podat návrh na
konkurs na majetek společnosti J vyplývala z ustanovení § 4a ZKV (ve znění
účinném do 30. dubna 2000).
Zbývá posoudit, zda i v situaci, kdy věřitelský návrh na prohlášení konkursu na
majetek společnosti J byl podán dne 5. února 1999, tj. v době, kdy měli být
žalovaní dle tvrzení žalobce v prodlení se splněním povinnosti podle ustanovení
§ 4a ZKV, a kdy pohledávka žalobce vznikla (až) v době po zahájení konkursního
řízení (zboží bylo dodáno v období od března do června 1999), jsou splněny
předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaných za škodu z titulu nedobytnosti
pohledávky žalobce za společností J.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že za stavu, kdy platí závěry
obsažené ve shora citovaném R 103/2014, je – s využitím argumentu a minori ad
maius – zjevné, že nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi (případným)
porušením povinnosti žalovaných podat návrh na konkurs na majetek společnosti J
a neuspokojením pohledávky za touto společností vzniklé až po podání
(věřitelského) návrhu na konkurs na majetek společnosti J. Přitom není právně
významné, zda návrh na konkurs podal některý z věřitelů nebo společnost J
(dlužník), respektive zda společnost J (ne)přistoupila k věřitelskému návrhu;
naopak rozhodující je skutečnost, že na základě takového návrhu byl (následně)
prohlášen konkurs na majetek společnosti J.
Jinými slovy, i kdyby byla společnost J „na přelomu let 1998 a 1999“ v úpadku a
žalovaní porušili povinnost podat návrh na konkurs na její majetek, počínaje
dnem podání věřitelského návrhu na konkurs by takové porušování povinnosti
žalovanými nemohlo mít za následek vznik škody (spočívající v neuspokojení
pohledávky za společností J vzniklé v době po podání návrhu na konkurs).
Potud je zjevně nepřijatelná (i) argumentace dovolatele, podle níž žalovaní
„nadále“ porušují povinnost podat návrh na konkurs společnosti J; zmíněný názor
pomíjí jednak případný zánik oprávnění žalovaných podat jménem společnosti J
návrh na zahájení soudního řízení, jednak okolnost, že usnesením ze dne 29.
února 2012, č. j. 88 K 97/99-666, které nabylo právní moci dne 5. dubna 2012,
konkursní soud již zrušil konkurs na majetek společnosti J po splnění
rozvrhového usnesení.
Konečně Nejvyšší soud neshledává právně významnou ani výhradu vztahující se k
(ne)důvodnosti námitky promlčení, když rozhodnutí odvolacího soudu na řešení
této otázky nespočívá. Po právu není ani výtka dovolatele, že se soudy nižších
stupňů nezabývaly skutečnostmi, jež nasvědčují úpadku společnosti J a vzniku
povinnosti žalovaných podat návrh na konkurs; z odůvodnění dovoláním napadeného
rozhodnutí naopak vyplývá, že odvolací soud vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou i
pro případ prokázání tvrzení žalobce o těchto skutečnostech.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, a z obsahu spisu se nepodávají
ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání zamítl [§
243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud
zamítl a žalobci vznikla povinnost hradit žalovaným účelně vynaložené náklady
řízení.
Ty v případě prvního žalovaného a třetího žalovaného sestávají z mimosoudní
odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání ze dne 6. září 2017, respektive ze dne 15. srpna 2017), která podle
ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní
hodnoty 816.979,14 Kč) 11.580,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů
ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem u každého z nich činí
14.374,80 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu