NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 4139/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v
právní věci žalobkyně TK GALVANOSERVIS s.r.o., se sídlem v Praze 10, V Chotejně
9/1307, PSČ 102 00, identifikační číslo 256 08 738, zastoupené Mgr. Petrem
Balabánem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 1, PSČ 120 00, proti
žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9, PSČ 110 00, o zaplacení částky
1,281.601,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
42 Cm 10/2004, o dovolání žalovaného proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze
dne 16. dubna 2009, č. j. 7 Cmo 436/2008-273, takto:
Dovolání se odmítá.
Rozsudkem ze dne 18. října 2007, č. j. 42 Cm 10/2004-168, uložil
Městský soud v Praze žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 655.786,45
Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 21. ledna 2004 do zaplacení (výrok
I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení další částky ve
výši 625.814,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 21. ledna 2004 do
zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze odmítl odvolání
žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), k
odvolání žalobkyně i žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. a části výroku II. ohledně částky 296.014,23 Kč s příslušenstvím a ve
zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti „prvnímu odstavci
bodu II., kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku I. a v
části výroku II. co do částky 296.014,23 Kč“, podal žalovaný dovolání, jež
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části druhého výroku
napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i
v zamítavém výroku (o zamítnutí žaloby v části, jíž se žalobkyně domáhala
zaplacení částky 296.014,23 Kč s příslušenstvím), je dovolání žalovaného
subjektivně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pak může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno
usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Námitka, podle níž právo na zaplacení částky 92.560,- Kč zaniklo v
důsledku marného uplynutí lhůty stanovené v § 65 odst. 3 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přičemž soud měl k zániku
práva přihlížet z úřední povinnosti, napadené rozhodnutí zásadně právně
významným nečiní. Je tomu tak proto, že odvolací soud (a shodně i soud prvního
stupně) uložily žalovanému povinnost zaplatit tuto částku nikoliv z titulu
nároků z porušení zákazu konkurence podle ustanovení § 65 odst. 2 obch. zák.,
ale z titulu bezdůvodného obohacení, získaného žalovaným na úkor žalobkyně tím,
že žalobkyně zaplatila třetí osobě za služby, poskytnuté žalovanému. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze dovozovat
ani z otázky, „zda lze platně uznat závazek vzniklý v důsledku porušení zákazu
konkurence, když právo na vydání prospěchu z daných obchodů zaniklo“. K důsledkům uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák.
pro prokazování existence (trvání) uznaného závazku se Nejvyšší soud
opakovaně vyjádřil např. v rozsudku uveřejněném pod číslem 101/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Cdo 180/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003,
pod číslem 113. V nich uzavřel, že uznání dluhu zakládá vyvratitelnou domněnku,
podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, a v řízení, v němž se
věřitel domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně
neexistence závazku na dlužníku. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že bylo na
žalovaném, aby tvrdil a prokazoval, že závazky k zaplacení částky 563.226,45 Kč
ke dni uznání neexistovaly v důsledku zániku jim odpovídajících pohledávek
žalobkyně. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že pohledávky, jež
žalovaný dne 15. srpna 2003 uznal, nebyly podle závěrů soudů nižších stupňů
představovány pouze nároky na vydání prospěchu podle § 65 odst. 2 obch. zák.,
ale taktéž nároky na náhradu škody, na které se preklusivní lhůta zakotvená v
ustanovení § 65 odst. 3 obch. zák. nevztahuje (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 1744/2008, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 8, ročník 2009, pod číslem 119). O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud prvního
stupně v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). V Brně 30. června 2010