29 Cdo 4456/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce TJ Sport Drnovice o. s., se sídlem v Drnovicích 704, PSČ 683 04,
identifikační číslo osoby 48838365, proti žalované JUDr. M. V., jako správkyni
konkursní podstaty úpadkyně FK Drnovice a. s., identifikační číslo osoby
60738774, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 63/2006, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2011, č. j.
6 Cmo 84/2010-240, takto:
Dovolání se zamítá.
Rozsudkem ze dne 14. června 2010, č. j. 15 Cm 63/2006-198, Krajský soud v Brně
zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku
rozhodnutí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (dále jen
„nemovitosti“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II. a III.]. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci změnil výrok I. rozsudku
soudu prvního stupně tak, že vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně budovu, jiná stavba, stojící na pozemku, zapsanou v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště Vyškov na LV pro katastrální území Drnovice u Vyškova (dále jen
„tribuna A“) [výrok první], a ve zbývajícím rozsahu zrušil výrok I. a výroky
II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení
[výrok druhý]. Soudy vyšly z toho, že:
1/ Nemovitosti byly ve vlastnictví žalobce, který byl též zapsán jako jejich
vlastník v katastru nemovitostí. 2/ Smlouvou uzavřenou dne 21. dubna 1994 žalobce (jako „pronajímatel“)
bezplatně pronajal celý sportovní areál (včetně nemovitostí) právní
předchůdkyni úpadkyně FC PETRA Drnovice, s. r. o. (jako „nájemkyni“) [dále též
jen „nájemní smlouva”]. Nájemkyně se současně zavázala celý areál udržovat a
zvelebovat. 3/ V letech 1994-1995 byly nemovitosti zrekonstruovány, a to na základě smluv o
dílo č. 1854 ze dne 15. listopadu 1994 a č. 1160 ze dne 24. května 1994;
objednatelem díla byla v obou případech právní předchůdkyně úpadkyně, která za
ně zaplatila též cenu v celkové výši 43,420.155,- Kč. 4/ Žalovaný nemovitosti sepsal do konkursní podstaty úpadkyně, maje za to, že
úpadkyně je jejich vlastníkem, neboť tyto byly zhotoveny na její náklady před
prohlášením konkursu na její majetek. Soud prvního stupně - vycházeje z provedených znaleckých posudků - uzavřel, že
v případě tribuny A (stejně tak tribun C a D) byla stavebními úpravami
vytvořena nová stavba, neboť došlo k tak velkým kvantitativním i kvalitativním
změnám předmětné nemovitosti, že již nejde o pouhou rekonstrukci. Jejím
vlastníkem se tak stala předchůdkyně úpadkyně, jakožto její stavitelka. Odvolací soud naproti tomu uvedl, že vlastnické právo k „přepracované“ stavbě
může osoba odlišná od vlastníka původní stavby nabýt pouze v případě, že
původní stavba zcela zanikla, nikoliv na základě jejího
„přepracování“ (zpracování), neboť to, co přirostlo k původní (neodstraněné)
stavbě, náleží vlastníku této původní stavby. Nadzemní stavba přitom zaniká a
přestává být věcí v právním slova smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí
obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném
odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě (základech)
původní stavby je v této souvislosti nerozhodný. V případě tribuny A jde o stavbu, která stojí na místě původní stavby, jež
nebyla zbourána. Přestavbou původní stavby (tribuny) tak dle odvolacího soudu
došlo k tomu, že to, co přirostlo k původní neodstraněné stavbě, náleží žalobci
jako vlastníku této původní stavby. Ing. Bc. R.
D., předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně, napadl první
výrok rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašuje přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2
o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v napadeném rozsahu
zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož tribuna A je ve
vlastnictví žalobce, neboť nikdy nezanikla jako věc v právním slova smyslu. Dle
jeho názoru bylo na místě analogicky aplikovat rozhodnutí týkající se
restitučních nároků (jak učinil soud prvního stupně), dle nichž je pro
posouzení otázky, zda jde o novou stavbu, rozhodné kritérium kvalitativních a
kvantitativních změn na stavbě. Ze závěrů revizního znaleckého posudku pak dle
dovolatele jednoznačně vyplývá, že v případě tribuny A došlo k tak zásadním
změnám co do kvality i kvantity, že je nutné ji považovat za novou stavbu. Dovolatel namítá, že žalobce jako pronajímatel dal souhlas s vybudováním tribun
tak, jak bylo následně realizováno, s tím, že tyto budou „po dobudování
převedeny za zůstatkovou hodnotu právnímu předchůdci úpadce“. Úmyslem smluvních
stran tak nebylo pouhé plnění závazku předchůdce úpadkyně zvelebovat areál. Dle dovolatele je závěr soudů, podle něhož žalobce je vlastníkem vybudovaných
tribun, taktéž v rozporu s dobrými mravy, neboť právní předchůdce úpadce
vynaložil značnou částku na výstavbu zázemí fotbalového areálu a celou dobu
dodržoval nájemní smlouvu a svůj závazek zvelebovat areál, a přesto není
součástí konkursní podstaty ani částka vynaložená na vybudování tribun, ani
nemovitosti. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. září 2012,
č. j. 39 K 8/2002-567, zprostil dosavadního správce konkursní podstaty úpadkyně
Ing. Bc. R. D. jeho funkce a ustanovil novou správkyní JUDr. M. V. Nejvyšší
soud proto zohlednil provedenou změnu v označení účastníků v záhlaví tohoto
rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.
V usnesení ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011, jež je veřejnosti,
stejně jako další rozhodnutí citovaná níže, dostupné na webových stránkách
tohoto soudu, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stavba
jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v
okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje
všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i
individuálně určené věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod pořadovým č.
C 5470). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již
jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února
2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008).
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud taktéž uvedl, že uvedené pravidlo se obdobně
uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a
přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí
obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném
odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech
- původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněný v
Souboru pod pořadovým č. C 280 a taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a dále např. Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 689).
V rozsudku ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, přitom Nejvyšší
soud uvedl, že nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom
logicky platí, že vše, co k ní k důsledku těchto úprav přiroste, a jinak
splňuje podmínky citovaného § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
(„přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, a
není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů
byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně
původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při
přístavbě, právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, na trvání její
existence coby věci v právním smyslu vliv nemá; stavba existuje kontinuálně,
byť posléze jako věc změněné povahy (k tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil
kupř. v rozsudcích ze dne 17. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31.
března 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne 26. června 1998, sp. zn. 2 Cdon
862/97, ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97, ze dne 28. února 2001,
sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99 a 20 Cdo
2679/99).
Jak plyne i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 764/2011, vlastnické
právo svědčící žalobci mohlo zaniknout buď absolutně - v důsledku zániku věci
(původní stavby), nebo relativně - tím, že věc (tribuna A) přešla do
vlastnictví jiné osoby (právní předchůdkyně úpadkyně).
Jelikož v projednávané věci není sporu o tom, že vlastnické právo žalobce k
tribuně A nezaniklo převodem, zabýval se odvolací soud správně tím, zda původní
tribuna v důsledku přestavby nezanikla jako věc v právním smyslu.
Okamžik zániku stavby jako věci v právním smyslu zákon nedefinuje; soud je tak
při jejím posouzení - respektuje výše uvedené závěry soudní praxe - povinen
přihlédnout ke všem okolnostem konkrétního případu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož přestavbou tribuny A původní stavba
nezanikla, a tudíž to, co k původní stavbě přirostlo, náleží žalobci jako
jejímu vlastníku, má oporu ve skutkových okolnostech zjištěných dokazováním
(včetně znaleckých posudků soudních znalců z oboru stavebnictví). Dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 tudíž není dán.
Taktéž právní posouzení otázky zániku tribuny A, jakožto věci v právním smyslu,
je správné, neboť plně respektuje výše uvedené závěry přijaté ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat ani
v projednávané věci.
Jelikož dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán a jelikož
Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání
podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu