U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně Frenn Trading B. V., se sídlem v Nizozemí, Aarle Rixtelseweg 14,
5707GL Helmond, registrační číslo 16039519, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem
Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, PSČ 110 00, proti
žalovanému Ing. J. F., zastoupenému JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se
sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, PSČ 120 00, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50
Cm 225/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
25. června 2009, č. j. 5 Cmo 91/2009-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16.
září 2008, č. j. 50 Cm 225/2004-103, jímž Krajský soud v Praze ponechal v
platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 12. února 2004, č. j. 65 Sm
8/2003-14, ve znění opravného usnesení ze dne 5. března 2008, č. j. 50 Cm
225/2004-84, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč
s 6% úrokem od 5. prosince 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.333,33
Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný se včas
vznesenými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem
neubránil.
Zdůrazňuje, že důkazní břemeno k včasným a odůvodněným námitkám leží výhradně
na žalovaném, přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalovaný
námitku „falza jeho podpisu na směnce“ neprokázal. Za opodstatněné přitom v
této souvislosti neměl výhrady žalovaného k postupu soudu prvního stupně, který
návrhu na znalecké zkoumání sporného podpisu nevyhověl, když důvodem, proč
ustanovený znalec nemohl vypracovat znalecký posudek, byl „naprostý nedostatek
součinnosti ze strany žalovaného“, který znalci neposkytl „srovnávací
materiály“, jež jsou „zcela nezbytným podkladem pro znalecké zkoumání“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje napadené rozhodnutí po právní stránce
za zásadně významné, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že a/ řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále předesílá, že je – v intencích ustanovení §
242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími důvody, přitom
tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale
především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech
spatřuje dovolatel jeho naplnění. V případě námitky nesprávného právního
posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud
není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání
zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních
otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem
posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na
správnost jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze
dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Námitky, jimiž dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že dovolatelem vytýkaná
vada řízení (spočívající v tom, že soudy nižších stupňů nevyhověly návrhu
žalovaného na vypracování znaleckého posudku k posouzení otázky pravosti jeho
podpisu na směnce), podmínku existence otázky zásadního právního významu
nezahrnuje (dovolatel ostatně ani nevymezuje, v čem by měl zásadní právní
význam tvrzené vady řízení spočívat). Přitom právní závěr odvolacího soudu, podle něhož důkazní břemeno ohledně
(ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce tíží žalovaného, zpochybněn dovoláním
nebyl (z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaný polemizuje se závěrem
odvolacího soudu, podle něhož neposkytl znalci z oboru písmoznalectví potřebnou
součinnost). Výhrady, podle kterých je neplatná jak směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v
dané věci domáhá, tak smlouva o vyplňovacím právu směnečném ze dne 8. srpna
1997 (v důsledku čehož zde „neexistoval žádný právní důvod“, na jehož základě
by mohl majitel na směnku doplnit chybějící údaje), stejně jako námitka, podle
níž není možné „zajistit ručitelem závazek třetích osob dlužníkovi akceptací
vlastní směnky“, pak nebyly obsaženy ve včas podaných námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu a nebylo k nim proto možné při rozhodování o tom,
zda bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, přihlížet (k tomu, že
směnečný platební rozkaz lze prověřit jen z pohledu včasných a odůvodněných
námitek srov. ustanovení § 175 odst. 1 a 3 o. s. ř. a v soudní praxi např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo
630/2007, a ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008, jež jsou
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 2007). S výše uvedeným bezprostředně souvisí i bezcennost námitek směřujících k obsahu
smlouvy o vyplňovacím právu směnečném (ze dne 8. srpna 1997) a k promlčení
nároku ze směnky pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Navíc na nesprávnost právního posouzení věci v tomto
směru dovolatel usuzuje na základě jiného než soudy nižších stupňů zjištěného
skutkového stavu; uplatňuje tak nepřípustně dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze. Konečně zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
neshledává ani co do řešení otázky (ne)správnosti vyplnění blankosměnky. Je
tomu tak již proto, že námitka vadného vyplnění blankosměnky (viz námitky na č. l. 25 – 27 spisu) je neurčitá (nedostatečně odůvodněná), když z ní není patrno,
v čem spočívá nesprávnost údajů směnečné sumy a data splatnosti (a jaké údaje
měly být v tomto směru do blankosměnky doplněny – schází tvrzení o správné výši
směnečné sumy a data splatnosti).
Jde-li o právo blankosměnku vyplnit, není
pochyb o tom, že takové právo přechází na nabyvatele blankosměnky bez dalšího
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 89/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni
podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. srpna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu