29 Cdo 4512/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Vilémem Fránkem, advokátem, se sídlem v Blansku, Masarykova 12, PSČ 678 01, proti žalovanému Ing. I. M., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 13, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 8/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2009, č. j. 7 Cmo 2/2009-302, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.668,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 42 Cm 8/2000-249, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 29. března 2000, č. j. 42 Sm 68/2000-7, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s 6% úrokem od 1. června 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 333,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. § 77 odst. 1, § 43 odst. 1 a § 48 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – uzavřel, že žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu netvrdil existenci žádného úkonu, v důsledku kterého by pohledávka (rozuměj pohledávka ze smlouvy o půjčce poskytnuté žalobcem společnosti ZAMAR Service I., s. r. o. dne 8. dubna 1999 ve výši 200.000,- Kč), k jejímuž zajištění směnka sloužila, (vskutku) zanikla.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 7 Cmo 2/2009-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – zdůraznil, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, sloužila k zajištění pohledávky žalobce za společností z titulu smlouvy o půjčce. Důkazní břemeno ohledně kauzální námitky, spočívající v tvrzení, podle něhož byla směnkou zajištěná pohledávka zaplacena, tížilo žalovaného, který se mohl ubránit povinnosti platit na směnku pouze tehdy, prokázal-li by, že dlužník (společnost) kauzální pohledávku zaplatil.
Důkazní břemeno v tomto směru žalovaný neunesl a správnost směnečného platebního rozkazu se mu tak zpochybnit nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení, zda „odvolací soud nezatížil řízení vadou, když neposkytl účastníku řízení poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.“ Podle názoru dovolatele totiž odvolací soud vyhodnotil jeho tvrzení, která byla v nalézacím řízení považována za nesporná, resp. za prokázaná, jinak než soud prvního stupně, a to aniž žalovanému poskytl poučení dle výše zmíněného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolatel namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přitom zdůrazňuje, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. V případě, kdy soud prvního stupně považuje určitá tvrzení žalovaného za prokázaná a odvolací soud stejná tvrzení a důkazy hodnotil opačným způsobem, měl by účastníka řízení o tom vyrozumět a poučit jej podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.; v opačném případě dochází k narušení základních zásad civilního procesu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak současně založeno na výkladu norem procesního práva a argumentace žalovaného o nesprávném použití správného právního předpisu je uplatnitelná v režimu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dále dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, který úhrady ze strany společnosti vůči žalobci nepovažoval za platby na v té době jedinou splatnou pohledávku žalobce za společností a naopak „akceptoval protiprávní započtení těchto úhrad žalobcem na dosud nesplatné pohledávky“. „I tato
skutečnost představuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a zakládá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním žalovaného nesouhlasí a považuje je za ryze účelové a spekulativní.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999 pod číslem 84, a následně se k němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2327/2007, popř. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tímto judikatorním závěrem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se žalovanému nedostalo poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., když takové posouzení (rozuměj posouzení, zda soudy nižších stupňů poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytly či nikoli) nepřináší odpověď na žádnou právní otázku, natož na otázku zásadního právního významu.
Konečně Nejvyšší soud doplňuje, že při úvaze o tom, zda v poměrech projednávané věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl přehlédnout, že ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nebylo tvrzeno, že by směnkou zajištěná pohledávka byla zaplacena, nýbrž pouze uvedeno, že půjčka ve výši 200.000,- Kč byla uhrazena tím, že byly odběrateli uhrazeny pohledávky vůči společnosti. Z takto formulovaného námitkového tvrzení ovšem na zaplacení směnkou zajištěné pohledávky usuzovat nelze.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 a § 18 odst. 1 činí 6.090,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 7.668,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu