29 Cdo 4512/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Vilémem Fránkem, advokátem, se
sídlem v Blansku, Masarykova 12, PSČ 678 01, proti žalovanému Ing. I. M.,
zastoupenému JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 13,
PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 8/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2009, č. j. 7 Cmo
2/2009-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 7.668,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 42 Cm
8/2000-249, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze
dne 29. března 2000, č. j. 42 Sm 68/2000-7, jímž uložil žalovanému zaplatit
žalobci částku 100.000,- Kč s 6% úrokem od 1. června 1999 do zaplacení,
směnečnou odměnu 333,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 175 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. § 77
odst. 1, § 43 odst. 1 a § 48 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný
zákon“) – uzavřel, že žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu netvrdil existenci žádného úkonu, v důsledku kterého by
pohledávka (rozuměj pohledávka ze smlouvy o půjčce poskytnuté žalobcem
společnosti ZAMAR Service I., s. r. o. dne 8. dubna 1999 ve výši 200.000,- Kč),
k jejímuž zajištění směnka sloužila, (vskutku) zanikla.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. března 2009,
č. j. 7 Cmo 2/2009-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – zdůraznil, že směnka, o jejíž
úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, sloužila k zajištění
pohledávky žalobce za společností z titulu smlouvy o půjčce. Důkazní břemeno
ohledně kauzální námitky, spočívající v tvrzení, podle něhož byla směnkou
zajištěná pohledávka zaplacena, tížilo žalovaného, který se mohl ubránit
povinnosti platit na směnku pouze tehdy, prokázal-li by, že dlužník
(společnost) kauzální pohledávku zaplatil. Důkazní břemeno v tomto směru
žalovaný neunesl a správnost směnečného platebního rozkazu se mu tak zpochybnit
nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřuje zásadní právní
význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení, zda „odvolací soud nezatížil
řízení vadou, když neposkytl účastníku řízení poučení podle ustanovení § 118a
odst. 3 o. s. ř.“ Podle názoru dovolatele totiž odvolací soud vyhodnotil jeho
tvrzení, která byla v nalézacím řízení považována za nesporná, resp. za
prokázaná, jinak než soud prvního stupně, a to aniž žalovanému poskytl poučení
dle výše zmíněného ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatel namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Přitom zdůrazňuje, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z
tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. V případě,
kdy soud prvního stupně považuje určitá tvrzení žalovaného za prokázaná a
odvolací soud stejná tvrzení a důkazy hodnotil opačným způsobem, měl by
účastníka řízení o tom vyrozumět a poučit jej podle ustanovení § 118a odst. 3
o. s. ř.; v opačném případě dochází k narušení základních zásad civilního
procesu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak současně založeno na výkladu norem
procesního práva a argumentace žalovaného o nesprávném použití správného
právního předpisu je uplatnitelná v režimu dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dále dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, který úhrady ze
strany společnosti vůči žalobci nepovažoval za platby na v té době jedinou
splatnou pohledávku žalobce za společností a naopak „akceptoval protiprávní
započtení těchto úhrad žalobcem na dosud nesplatné pohledávky“. „I tato
skutečnost představuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a
zakládá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním žalovaného nesouhlasí a považuje je za ryze účelové a
spekulativní.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jež
je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, Nejvyšší soud učinil již v
rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 8, ročník 1999 pod číslem 84, a následně se k němu
opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, ze dne 28.
května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo
2327/2007, popř. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). S tímto judikatorním závěrem je rozhodnutí
odvolacího soudu v souladu.
Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat
ani z pohledu výhrady, podle níž se žalovanému nedostalo poučení podle
ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., když takové posouzení (rozuměj posouzení,
zda soudy nižších stupňů poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.
poskytly či nikoli) nepřináší odpověď na žádnou právní otázku, natož na otázku
zásadního právního významu.
Konečně Nejvyšší soud doplňuje, že při úvaze o tom, zda v poměrech projednávané
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., nemohl přehlédnout, že ve včasných námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu nebylo tvrzeno, že by směnkou zajištěná
pohledávka byla zaplacena, nýbrž pouze uvedeno, že půjčka ve výši 200.000,- Kč
byla uhrazena tím, že byly odběrateli uhrazeny pohledávky vůči společnosti. Z
takto formulovaného námitkového tvrzení ovšem na zaplacení směnkou zajištěné
pohledávky usuzovat nelze.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady
dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za
řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 a §
18 odst. 1 činí 6.090,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň
z přidané hodnoty činí 7.668,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu