29 Cdo 4515/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce ALBET stavební, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Radotíně, Vrážská
144/12, PSČ 153 00, identifikační číslo osoby 27139891, zastoupeného JUDr.
Jiřím Kovandou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, PSČ 110 00, proti
žalovanému Ing. M. Š., jako insolvenčnímu správci dlužníka CBPS s. r. o.,
zastoupenému JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem, se sídlem v Českých
Budějovicích, Dukelská 669/64, PSČ 370 01, o určení pravosti pohledávky, vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 Cm 1797/2008, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CBPS s. r. o., se sídlem v Českých
Budějovicích, Žižkova 309/12, PSČ 371 22, identifikační číslo osoby 14502992,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS
2880/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.
října 2010, č. j. 13 Cmo 163/2010-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 28 Cm 1797/2008-88, Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se
žalobce (ALBET stavební, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu
správci dlužníka CBPS s. r. o.) určení pravosti pohledávky přihlášené do
insolvenčního řízení dlužníka ve výši 9.934.004,20 Kč (bod I. výroku) a rozhodl
o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 5. srpna 2008, č. j. KSCB 28 INS 2880/2008-A-8, zjistil
úpadek dlužníka a následně usnesením ze dne 9. října 2008, č. j. KSCB 28 INS
2880/2008-B-17, povolil jako způsob jeho řešení reorganizaci.
2/ Žalobce jako věřitel evidovaný pod č. P29 přihlásil dne 13. srpna 2008 do
insolvenčního řízení nezajištěnou pohledávku v celkové výši 9.934.004,20 Kč.
3/ Při přezkumném jednání konaném 24. listopadu 2008 tuto pohledávku dlužník
částečně popřel do výše 3.364.237,20 Kč.
Insolvenční soud s poukazem na ustanovení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 200 a
§ 336 odst. 2 zákona č. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona) zdůraznil, že popření pohledávky dlužníkem má v
reorganizaci tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Proto
je nutné, aby věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena pouze
dlužníkem, uplatnili své právo žalobou na určení jak proti insolvenčnímu
správci (podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona), tak i proti popírajícímu
dlužníkovi (s ohledem na § 336 odst. 2 insolvenčního zákona).
V dané věci však žaloba směřovala toliko proti insolvenčnímu správci, který ve
věci není (sám) pasivně věcně legitimován.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí insolvenčního
soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok).
Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že zástupce žalobce byl při přezkumném
jednání (spolu s ostatními přítomnými účastníky) poučen podle § 197 a § 198
insolvenčního zákona „s důrazem na to“, že v případě, že nevykonatelnou
pohledávku popře dlužník, je třeba žalobu podat nejen vůči insolvenčnímu
správci, nýbrž i proti dlužníkovi.
V rovině právního posouzení věci odvolací soud uvedl, že „z povahy věci“ se
podává, že žalobu na určení pravosti pohledávky je třeba podat vždy proti tomu,
kdo pohledávku popřel. Přiznává-li právní úprava popření pohledávky dlužníkem
při řešení jeho úpadku reorganizací shodné účinky jako popření insolvenčním
správcem, přičemž ten pohledávku nepopřel, pak „je zcela logické“, že věřitel
popřené pohledávky se musí bránit jen popírajícímu dlužníkovi, jemuž svědčí
dispoziční oprávnění (nakládat s majetkovou podstatou).
Odvolací soud konstatoval, že přestože byl žalobce poučen o tom, že žalobu je
povinen podat jak proti insolvenčnímu správci, tak dlužníkovi, tímto poučením
nedoznal žádné újmy, neboť žaloval pouze insolvenčního správce; uvedené závěry
se tak nedotýkají věcné správnosti rozsudku insolvenčního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za otázku zásadního
právního významu zkoumání pasivního účastenství v případě incidenční žaloby
podané v případě, že pohledávku v reorganizaci popře pouze dlužník, a navrhuje,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení.
Posuzováno podle obsahu dovolání, dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné
právní posouzení věci. Tvrdí, že má-li dle § 202 odst. 2 insolvenčního zákona
popření pohledávky dlužníkem v reorganizaci tytéž účinky jako popření
pohledávky insolvenčním správcem, pak je z § 198 odst. 1 a § 16 insolvenčního
zákona zřejmé, že pasivně legitimovaným při podání žaloby je vždy insolvenční
správce; účastenství dlužníka naproti tomu není v insolvenčním zákoně nikde
explicitně stanoveno. Dovolatel má za to, že bylo-li by úmyslem zákonodárce
upravit okruh účastníků řízení na straně žalované pro případy jako je tento
zkoumaný, pak by explicitně stanovil, že v případě popření dlužníkem „v
reorganizačním řízení“ je žalovaným jednak insolvenční správce a jednak
popírající dlužník. Takové ustanovení však insolvenční zákon neobsahuje a
extenzivní výklad insolvenčního soudu podle dovolatele nemůže obstát. Závěr odvolacího soudu, že v dané věci je pasivně legitimován pouze dlužník,
pak dovolatel označuje za překvapivý a v rozporu s ustanovením § 16
insolvenčního zákona. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se
podává z bodu 7., článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., a to pro řešení otázky dovoláním otevřené; jde o problematiku
dovolacím soudem dosud neřešenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. S přihlédnutím k datu konání přezkumného jednání jsou na danou věc uplatnitelná
níže uvedená ustanovení insolvenční zákona ve znění účinném do 30. března 2011,
tj. před novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. Podle ustanovení § 16 insolvenčního zákona účastníky řízení v incidenčních
sporech jsou žalobce a žalovaný, není-li dále stanoveno jinak (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, je buď žalobcem nebo žalovaným v incidenčním
sporu insolvenční správce (odstavec 2). Vedlejší účastenství v incidenčních
sporech je přípustné (odstavec 3). Podle ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník a insolvenční
správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek;
jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce
zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při
přezkumném jednání změnit.
Podle ustanovení § 198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky,
která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na
určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však
neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve
stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se
nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě
zjištěna ve výši nebo v pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V
žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené
pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil
nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se
žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku
nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova
závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1
najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k
zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod
popření podle § 199 (odstavec 3). Podle ustanovení § 200 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, nemá
popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je,
že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v
rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem. Podle ustanovení § 336 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak,
platí o přezkoumání přihlášených pohledávek v reorganizaci obdobně § 190 až 202
(odstavec 1). Popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci tytéž účinky jako
popření pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku
při přezkumném jednání, které se konalo dříve, než nastaly účinky povolení
reorganizace, nastávají účinky tohoto popření v reorganizaci dnem, kdy nastaly
účinky povolení reorganizace; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k
podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky (odstavec 2). Nejvyšší soud nejprve předesílá, že výkladem ustanovení § 192 odst. 1, § 198 a
§ 200 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011, se již zabýval
v níže označeném rozsudku v souvislosti s popěrným úkonem dlužníka v oddlužení
(§ 410 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Podle ustanovení § 410 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, platí
o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně §
190 až 202 (odstavec 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má
za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky
insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném
jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto
popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek
běhu lhůty k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky
(odstavec 2). V rozsudku ze dne 31.
července 2012, sen. zn. 29 ICdo 1/2011 (který je
veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud
zformuloval (při výkladu insolvenčního zákona ve stejném rozhodném znění)
závěr, podle něhož popře-li za trvání účinků schválení oddlužení nebo při
přezkumném jednání, které se konalo před (následným) schválením oddlužení,
dlužník pohledávku nezajištěného věřitele, musí podle insolvenčního zákona
věřitel popřené pohledávky podat žalobu o určení její pravosti nejen proti
insolvenčnímu správci, ale i proti popírajícímu dlužníku. Vyšel přitom z toho, že má-li mít popření pohledávky nezajištěného věřitele
dlužníkem za trvání účinků schválení oddlužení nebo při přezkumném jednání,
které se konalo před (následným) schválením oddlužení, vskutku stejné účinky
jako popření pohledávky insolvenčním správcem, nelze ustanovení § 16 odst. 1 a
2, § 192 odst. 1 a § 198 odst. 1 vykládat izolovaně, bez vazby na ustanovení §
410 odst. 2 insolvenčního zákona. Insolvenční správce je účastníkem
incidenčního sporu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak (§ 16 odst. 2
insolvenčního zákona) vždy, a to bez ohledu na skutečnost, zda pohledávku
popřel (v poměrech předvídaných ustanovením § 410 odst. 2 insolvenčního zákona)
jen dlužník. Současně zdůraznil, že nelze přehlédnout, že insolvenční správce i
dlužník mohou popřít pohledávku každý z jiných důvodů a žádnému z nich nelze
upřít právo „hájit své popření“ právě v incidenčním sporu zahájeném žalobou
věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena. Byť insolvenční zákon v
případě popření pohledávky dlužníkem výslovně pasivní legitimaci dlužníka
(vedle insolvenčního správce) v incidenčním sporu neupravuje, lze ji dovodit
právě z účelu sledovaného ustanovením § 410 insolvenčního zákona, které popření
dlužníka přiznává stejné účinky jako popření insolvenčního správce a které v
mezích daného ustanovení přiznává dlužníku právo aktivně ovlivnit, jaké
pohledávky a v jaké výši budou v rámci oddlužení uspokojovány. Nejvyšší soud v označeném rozsudku dále poznamenal, že opačný názor, podle
něhož by i v případě popření pohledávky dlužníkem ve smyslu § 410 odst. 2
insolvenčního zákona nebyla v řízení o určení popřené pohledávky (resp. její
výše) dána (i) pasivní legitimace dlužníka, by přitom omezoval právo
popírajícího dlužníka (jen) „na holé popření“, bez možnosti aktivní „obhajoby“
takového popření v incidenčním sporu a tím v podstatě činil popěrné právo
dlužníka „bezzubým“ a zcela závislým na následném chování insolvenčního správce
v incidenčním řízení, a v konečném důsledku by tak popřel samotný smysl
ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona. Ustanovení § 410 odst. 1 a 2 a § 336 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v
rozhodném znění jsou formulována prakticky totožně, z čehož lze dovodit úmysl
zákonodárce, aby popření pohledávek dlužníkem v případě sanačních forem řešení
úpadku dlužníka (při oddlužení a reorganizaci) vyvolalo shodné účinky. Lze
tudíž uzavřít, že závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn.
29
ICdo 1/2011 pro případy, kdy dlužník za trvání účinků schválení oddlužení popře
pohledávku nezajištěného věřitele, obdobně platí i pro situace, kdy dlužník
popře pohledávku nezajištěného věřitele při reorganizaci. Jestliže dlužník popřel nezajištěnou nevykonatelnou pohledávku věřitele poté,
co nastaly účinky povolení reorganizace, bylo na věřiteli popřené pohledávky,
aby podal žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky nejen
proti insolvenčnímu správci (který je dle § 16 odst. 2 insolvenčního zákona
účastníkem incidenčního sporu vždy, i když pohledávku při přezkumném jednání
sám nepopřel), ale i proti popírajícímu dlužníku. V posuzované věci se (podle
skutkového zjištění odvolacího soudu) dostalo dovolateli při přezkumném jednání
v dotčeném ohledu i náležitého poučení, jímž se však neřídil. Byť je právní posouzení věci odvolacím soudem zčásti nesprávné, když v
napadeném rozsudku na rozdíl od insolvenčního soudu chybně dovozuje, že v
posuzované věci není pasivně legitimovaným insolvenční správce, ale (pouze)
dlužník, je rozhodnutí odvolacího soudu přesto věcně správné. Podstatné totiž
je, že dovolatel žalobu nepodal (též) proti popírajícímu dlužníkovi (dlužník a
insolvenční správce mají v takovém incidenčním sporu postavení nerozlučných
společníků v rozepři). Proto je závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní
věcné legitimace v konečném důsledku správný. Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a
žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu