29 Cdo 4648/2018-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M., advokátky, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D., narozeného XY, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ M. C., narozenému XY, bytem v XY, 2/ H. C., narozené XY, bytem v XY, 3/ V. H., narozené XY, bytem v XY, 4/ M. H., narozenému XY, bytem v XY, 5/ Z. H., narozené XY, bytem v XY, 6/ J. K., narozené XY, bytem v XY, 7/ J. L., narozenému XY, bytem v XY, 8/ J. L., narozenému XY, bytem v XY, 9/ A. M., narozené XY, bytem v XY, 10/ A. N., narozenému XY, bytem v XY, 11/ J. N., narozenému XY, bytem v XY, 12/ P. N., narozenému XY, bytem v XY, 13/ P. P., narozenému XY, bytem v XY, 14/ A. P., narozené XY, bytem v XY, 15/ H. S., narozené XY, bytem v XY, 16/ O. Š., narozené XY, bytem v XY, 17/ V. V., narozenému XY, bytem v XY, 18/ A. V., narozené XY, bytem v XY, 19/ T. V., narozenému XY, bytem v XY, 20/ M. V., narozené XY, bytem v XY, 21/ J. V., narozenému XY, bytem v XY, 22/ J. Z., narozenému XY, bytem v XY, 23/ D. Z., narozené XY, bytem v XY, 24/ M. K., narozené XY, bytem v XY, žalovaní 1/, 3/, 9/, 11/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ zastoupeni JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, PSČ 400 01, žalovaní 2/, 4/, 5/, 6/, 7/, 8/, 10/, 12/, 16/ a 21/ zastoupeni JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, PSČ 400 01, žalovaná 14/ zastoupena Mgr. Andreou Málkovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, PSČ 400 01, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 406/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2018, č. j. 9 Co 249/2017-243,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1/, 3/, 9/, 11/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 3 028,72 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 14/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2/, 4/, 5/, 6/, 7/, 8/, 10/, 12/, 16/ a 21/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
jen „nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. až XXV. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a „protože existují důvody, proč by měl dovolací soud právní otázku v této věci posoudit jinak, než v případech, o kterých dosud rozhodoval“. Dovolatelka tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl a vyhověl žalobě v plném rozsahu.
Konkrétně má dovolatelka za to, že se v projednávané věci neuplatní judikatorní závěry Nejvyššího soudu (dle rozsudků ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2002, pod číslem 143, ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012) o tom, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení, že vlastnická práva k nemovitostem náleží úpadci. Podle dovolatelky totiž jde o případ „diametrálně skutkově odlišný“.
Současně má za to, že odvolacím soudem prosazovaný výklad, podle něhož má dovolatelka jako správkyně konkursní podstaty nemovitosti opakovaně sepsat do konkursní podstaty, je v rozporu se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněném pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Specifika daného případu shledává v absolutně neplatném zpeněžení sporných nemovitostí v minulosti, v jejich opětovném soupisu a ve skutečnosti, že jí bylo konkursním soudem uloženo podat určovací žaloby.
Poukazuje i na to, že odvolací soud již její názor ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení potvrdil v jiných řízeních. Konečně namítá, že v případě opětovného soupisu by se konkursní soud stal „soudcem ve vlastní věci“.
Žalovaný 11/ ve vyjádření ze dne 5. prosince 2018 a žalovaní 1/, 3/, 9/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ ve vyjádření ze dne 28. listopadu 2018 shodně navrhují dovolání odmítnout, neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu Rovněž žalovaná 14/ ve vyjádření ze dne 7. prosince 2018 navrhuje dovolání odmítnout, neboť má za to, že není od počátku ve věci pasivně legitimována a zároveň se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů o absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. K dovolání proti nákladovým výrokům. Dovolání proti prvnímu výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a proti druhému, třetímu, čtvrtému a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, je podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., i ve zbytku odmítl, a to podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (na níž nemá důvodu ničeho měnit ani v poměrech projednávané věci), podle které správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti. Má-li správce za to, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, sepíše ji do soupisu konkursní podstaty. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209, sp. zn. 29 Odo 34/2003, ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 24. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 101/2018. Viz již i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000, sp. zn. 20 Co 334/2000, uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud stejně jako v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 101/2018 (na který v podrobnostech odkazuje, neboť byl vydán ve skutkově obdobné věci týkající se téže dovolatelky a téhož úpadce) neshledává skutkové poměry projednávané věci natolik specifickými, aby výjimečně odůvodňovaly přijetí závěru o existenci naléhavého právního zájmu dovolatelky na určení, že úpadce je vlastníkem sporných nemovitostí. K námitce rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 220/04, lze jen poznamenat, že v tomto rozhodnutí Ústavní soud neřešil otázku naléhavého právního zájmu a nadto pouze zvažoval „spornost“ oprávnění správce konkursní podstaty opětovně sepsat (dříve zpeněžený) majetek s přihlédnutím k tamním skutkovým poměrům a v jiných souvislostech. Pro úplnost lze dodat, že možné pochyby o tom, zda v případě vedení excindačního sporu by příslušný soudce nebyl podjatý, což je patrně smyslem námitky dovolatelky, podle níž by se „konkursní soud stal soudcem ve své vlastní věci“, jsou – jak výstižně poznamenal již odvolací soud – řešitelné cestou rozvrhu práce či prostřednictvím procesní úpravy pamatující na případy vyloučení konkrétního soudce z projednání a rozhodnutí věci (§ 14 a násl. o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k žalovaným 1/, 3/, 9/, 11/, 13/, 14/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ je odůvodněn § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaných 1/, 3/, 9/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ ze dne 28. listopadu 2018, obsahově shodné vyjádření k dovolání žalovaného 11/ ze dne 5. prosince 2018 a vyjádření k dovolání žalované 14/ ze dne 7. prosince 2018) dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat. Za tarifní hodnotu se v rozhodované věci považuje částka 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu, a v případě žalovaných zastoupených společně jedním advokátem, kdy je tato odměna snížená o 20 % dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, pak odměna ve výši 2 480 Kč. Dále náklady žalovaných sestávají z náhrady hotových výdajů advokáta ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu a rovněž z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. U žalovaných zastoupených stejným zástupcem náleží vždy toliko jediná náhrada paušálních výdajů za jeden společný úkon (dělená v poměru podle počtu takto zastoupených osob; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). U žalovaných 1/, 3/, 9/, 11/, 13/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 22/, 23/ a 24/ jde celkem o částku 3 028,72 Kč pro každého z nich a u žalované 14/ o částku 4 114 Kč. Ve vztahu k ostatním žalovaným je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn skutečností, že jim žádné náklady v průběhu dovolacího řízení dle obsahu spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 1. 2020
Mgr. Milan Polášek předseda senátu