29 Cdo 4800/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce společnosti Horizont marketing - finance - logistika, s. r. o., se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 71000, identifikační číslo osoby 25 89 47 49, zastoupeného Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská č. 18, PSČ 710 00, proti žalovaným společnosti 1) LIGNUM PRODUKT, spol. s r. o., se sídlem v Hodoníně 1, Bratislavská 8, PSČ 69501, identifikační číslo osoby 60 72 33 01, 2) JUDr. I. A., a 3) Ing. P. Š., zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečným platebním rozkazům, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 183/2003, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2005, č. j. 4 Cmo 290/2004-228, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud ve výrocích I. a III., kterými soud prvního stupně rozhodl, že směnečné platební rozkazy ze dne 1. července 2003, č. j. 3 Sm 207/2003-27 a ze dne 23. června 2003, č. j. 3 Sm 208/2003-29, se ponechávají i proti druhému a třetímu žalovaným v plném rozsahu v platnosti, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2003, č. j. 3 Cm 183/2003-55.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelem předestřená otázka výkladu ustanovení čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), pokud jde o možnost směnečného rukojmího uplatňovat kauzální námitky vůči směnečnému platebnímu rozkazu, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Nejvyšší soud totiž již v rozhodnutích ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85, ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003 uveřejněném v témže časopise č. 5, ročník 2004, pod číslem 94 a ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a jež ostatně bez dalšího vyplývá z ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona, podle kterého směnečný rukojmí nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta (popřípadě výstavce), nýbrž může uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi.
Pokud pak dovolatel namítá, že předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala otázkami kauzálních námitek směnečných rukojmí „nemají charakter judikatury, neboť nebyla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, takže zatím nelze hovořit o vyřešení právních otázek, na něž se tato rozhodnutí vztahují“, Nejvyšší soud k tomu podotýká, že tato námitka správná není, neboť vyřešení otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. není vázáno na publikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nýbrž na to, zda již předestřená otázka byla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nehledě ani na to, že jak shora uvedeno, závěr, že směnečný rukojmí nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta plyne bez dalšího z ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona,
K doplnění dovolání ze dne 20. února 2006, doručenému Nejvyššímu soudu dne 22. února 2006 přitom Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 této vyhlášky (advokátka žalobkyně učinila v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži třetího žalovaného částku 12.360,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 2. března 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu