Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
T. L, zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G.
Masaryka 346, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) MASO UZENINY PÍSEK, a. s., se
sídlem v Praze 4, Novodvorská 1062/12, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 26
41 97 93, zastoupenému Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Jungmannova 31/23, PSČ 110 00, 2) MASO UZENINY POLIČKA, a. s., se sídlem v
Kamenci u Poličky 300, PSČ 572 01, identifikační číslo osoby 25 94 54 91 a 3)
Č. M., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o zaplacení částky 64.000.000,- Kč s
příslušenstvím a o vzájemné žalobě prvního žalovaného o zaplacení částky
11.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
13 Cm 86/2003, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 10. května 2016, č. j. 5 Cmo 457/2009-689, ve znění usnesení ze dne 15.
června 2016, č. j. 5 Cmo 457/2009-694, o přípustnosti vedlejšího účastenství M.
M., zastoupeného zmocněncem J. K., takto:
I. Vstup M. M. do řízení jako vedlejšího účastníka se nepřipouští.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016, č. j. 5 Cmo
457/2009-689, ve znění usnesení ze dne 15. června 2016, č. j. 5 Cmo
457/2009-694, se ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje.
III. Jinak se dovolání žalovaných odmítá.
Rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, Městský soud v Praze
uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku
64,000.000,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok
I.), zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení částky 11.000.000,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a žalovaným uložil zaplatit
žalobci na náhradu nákladů řízení částku 630.125,- Kč (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, domáhajíce se jeho zrušení a
vrácení věci soudu prvního stupně.
Podáním doručeným soudu prvního stupně 15. června 2006 (č. l. 126 a násl.) vzal
žalobce, zastoupený M. M. (dále jen „M. M.“) na základě plné moci ze dne 14.
května 2006 (viz č. l. 131 až 134), žalobu v celém rozsahu zpět, s tím, že
důvodem pro zpětvzetí žaloby je uzavření dohody o narovnání ze dne 5. června
2006 (č. l. 128 až 130). Dohodu o narovnání přitom uzavřeli žalobce (jako
oprávněný) a první žalovaná (jako povinná), přičemž jménem první žalované
dohodu podepsal Čestmír Motejzík (jako předseda představenstva) a za žalobce M.
M. na základě plné moci (ze dne 14. května 2006). Podle dohody o narovnání měla
první žalovaná zaplatit žalobci 25.000.000,- Kč, a to na „nově založený
bankovní účet, k němuž mají podpisové oprávnění společně M. M. a Č. M.“, s tím
že zmíněnou platbou bude zcela uspokojena pohledávka ze smlouvy, včetně nároku
vůči ručitelům a žalobce nebude požadovat ani žádné další plnění přiznané
rozsudkem soudu prvního stupně.
Téhož dne (15. června 2006) vzala první žalovaná (s odkazem na dohodu o
narovnání) zpět vzájemný návrh na úhradu částky 11.000.000,- Kč s
příslušenstvím.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137,
zrušil svůj rozsudek ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, a řízení o
zaplacení částky 64.000.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na
zaplacení částky 11.000.000,- Kč s příslušenstvím zastavil a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, namítaje, že M. M. k uzavření
dohody o narovnání ani ke zpětvzetí žaloby v dané věci nezmocnil; jeho právním
zástupcem je i nadále JUDr. Drahomír Šachta, advokát, který ho zastupoval v
průběhu řízení před soudem prvního stupně.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. září 2013, č. j. 5 Cmo 457/2009-604,
ve znění usnesení ze dne 23. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 457/2009-631, potvrdil
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č. j. 13 Cm
86/2003-137 (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (druhý až
čtvrtý výrok) a o nákladech státu (pátý výrok). Nejvyšší soud k dovolání žalobce usnesením ze dne 17. prosince 2015, č. j. 29
Cdo 1593/2014-678, výše zmíněné usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom mimo jiné uzavřel, že M. M. nemohl zastupovat žalobce pro rozpor s jeho
zájmy (a to z důvodů, které vyšly v řízení najevo již v době před vydáním
usnesení, jímž soud prvního stupně zrušil svůj rozsudek ze dne 4. dubna 2006,
č. j. 13 Cm 86/2003-109, a řízení ve věci zastavil), pročež nemohl (jako
zástupce žalobce) ani účinně vzít zpět žalobu. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2016, č. j. 5 Cmo
457/2009-689, ve znění usnesení ze dne 15. června 2016, č. j. 5 Cmo
457/2009-694, usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. června 2006, č. j. 13 Cm
86/2003-137, změnil tak, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006,
č. j. 13 Cm 86/2003-109, se nezrušuje a řízení o zaplacení částky 64.000.000,-
Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 11.000.000,- Kč se
nezastavuje (výrok I.) a rozhodl o nákladech „odvolacího a dovolacího“ řízení
(výrok II.)
Proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání,
které mají za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zpochybňujíce správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o závěr ohledně rozporu mezi
zájmy zástupce a zastoupeného (rozuměj žalobce a M. M.), včetně výroku o
náhradě nákladů řízení, když rozhodnutí odvolacího soudu (podle názoru
dovolatelů) není ve výkladu ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku a § 32 odst. 2 o. s. ř. (ani ve výroku o náhradě nákladů
řízení) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v dovolání
(respektive jde v tomto směru o otázku dosud Nejvyšším soudem beze zbytku
nevyřešenou), a požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, včetně toho, aby o dovolání
rozhodovalo „občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu především z
důvodu, aby došlo ke sjednocení judikatury ohledně rozporu vzájemného zástupce
a zastoupeného“. Dovolatelé podrobně shrnují dosavadní průběh řízení, snáší argumenty proti
závěru odvolacího soudu (a Nejvyššího soudu, jak byl obsažen v předchozím
kasačním usnesení) a poukazují na dobrou víru třetích osob (žalovaných) ohledně
(platného) zastoupení žalobce osobou M. M. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení zdůrazňují, že rozhodnutí
odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, přičemž v dané fázi
řízení není zřejmé, zda bude žalobce v řízení „nakonec“ úspěšný. Jsou rovněž
přesvědčeni o tom, že v poměrech dané věci jsou naplněny důvody pro aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř. Podáním ze dne 10. dubna 2017 M. M. navrhl, aby soud „připustil přistoupení
jeho osoby do řízení jako dalšího účastníka na straně žalovaných“. Následným podáním ze dne 12. června 2017 M. M.
podal návrh na rozhodnutí „o
přípustnosti vedlejšího účastníka“, s tím, že „má právní zájem na určitém
výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníků řízení, k
němuž přistupuje“. První žalovaný (dopisem ze dne 21. července 2017) a druhý a třetí žalovaní
(dopisem ze dne 21. července 2017) nesouhlasili se vstupem M. M. jako
vedlejšího účastníka na jejich straně. Žalobce (dopisem ze dne 3. srpna 2017)
rovněž vyslovil nesouhlas s vedlejším účastenstvím M. M., a to „ať na straně
žalobce či na straně žalovaného“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud v prvé řadě nepřipustil vstup M. M. jako vedlejšího účastníka do
řízení, když s takovým postupem nesouhlasil ani žalobce, ani žalovaní. K tomu srov. ustanovení § 93 odst. 2 o. s. ř., ve spojení se závěry
formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29
ICdo 9/2013, uveřejněném pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (včetně judikatury zmíněné v důvodech označeného usnesení), podle
nichž vedlejší účastenství nelze založit a udržet proti vůli účastníka, který
má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. V dané fázi řízení se přitom nezabýval návrhem M. M. na přistoupení do řízení
na straně žalovaných, když ustanovení § 92 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro dovolací řízení neplatí (srov. ustanovení § 243b o. s. ř.). Dovolání žalovaných v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku usnesení
odvolacího soudu, Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že jde-li o řešení otázky rozporu zájmů mezi žalobcem a M.
M., odpovídá právní posouzení věci odvolacím soudem v plném rozsahu závaznému
právnímu názoru vyslovenému v předchozím (kasačním) usnesení Nejvyššího soudu.
O tom, že nejde o názor (jen) jednoho tříčlenného senátu Nejvyššího soudu,
svědčí skutečnost, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, č. j.
29 Cdo 1593/2014-678, bylo (po schválení občanskoprávním a obchodním kolegiem
Nejvyššího soudu) uveřejněno pod číslem 44/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. K jeho závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil (v obecné poloze co
do jeho východisek) např. v důvodech usnesení ze dne 1. února 2017, sp. zn. 20
Cdo 90/2017.
Na zmíněných závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě
argumentace obsažené v dovolání; vzhledem k rozdílným skutkovým okolnostem
současně neshledává opodstatněným poukaz dovolatele na závěry obsažené v
rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo
1574/2006 a ze dne 29. března 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010.
V části, ve které dovolání směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jde-li o řešení otázky dovolateli otevřené, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu
beze zbytku nevyřešené.
Podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení
rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady
nákladů řízení podle § 147 a § 148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu
řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.
Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje
soud z úřední povinnosti, přičemž výrok o náhradě nákladů řízení musí obsahovat
každé rozhodnutí soudu, jímž se u něj v řízení končí. Rozhodnutím, jímž se
končí řízení u odvolacího nebo dovolacího soudu, se rozumí jen takové
rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci; výjimku tvoří případ tzv. separace
nákladů řízení podle ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.; v těchto
případech může o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodnout již v
průběhu řízení, a to zpravidla, jakmile tyto náklady vzniknou.
V poměrech projednávané věci je zjevné, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení (ve věci) končí, když dosud
nebylo soudy nižších stupňů rozhodnuto o odvolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cmo 86/2003-109; o tom,
že odvolací soud o náhradě nákladů řízení nerozhodoval ve smyslu ustanovení §
147 o. s. ř., respektive § 148 odst. 2 o. s. ř. rovněž pochybnosti nejsou.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není ve výroku o náhradě nákladů řízení
správné, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s.
ř. zrušil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je
zřejmé z obsahu spisu – ani rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím,
kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné
pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně 29. listopadu 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu