29 Cdo 4857/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti žalovanému J. P.,
zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, o zaplacení částky 80.042,-Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 95/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 14. června 2007, č. j. 26 Co 312/2007-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.577,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho advokáta.
Rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 9 C 95/2006-35, Okresní soud v Táboře
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému (bývalému správci
konkursní podstaty úpadce J. Š. – otce žalobce) zaplacení částky 80.042,-Kč s
příslušenstvím.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v
záhlaví označením rozsudkem mimo jiné potvrdil rozsudek okresního soudu v
zamítavém výroku ve věci samé.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že vynaložil-li
žalobce v jiném soudním řízení náklady (na zastoupení advokátem), mohl se
jejich náhrady (vůči jinému účastníkovi řízení) domoci jen na základě
rozhodnutí soudu vydaného v takovém řízení v souvislosti s rozhodováním o věci
samé. Jedná se o procesní nárok, který nelze – pro absenci základních
předpokladů odpovědnosti za škodu – považovat za nárok na náhradu škody a
vymáhat jej samostatnou žalobou. V posuzovaném případě byla navíc žalobci (ve
věci projednávané Krajským soudem v Českých
Budějovicích pod sp.
zn. 13 Cm 344/2000) náhrada nákladů řízení již přiznána, přičemž jde – se
zřetelem k tomu, že žalovaný v uvedeném řízení vystupoval jako správce
konkursní podstaty úpadce – o pohledávku, jíž je možné uspokojit pouze z
konkursní podstaty úpadce; o závazek žalovaného „jakožto fyzické osoby“, který
by bylo možné vůči němu „exekučně vymáhat“, jít nemůže.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 30. června 2009 (srov. bod 12. přechodných ustanovení obsažených v čl. II.,
části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony)
[dále jen „o. s. ř.“].
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jehož správnost
byla dovoláním zpochybněna, odpovídá ustálené rozhodovací praxi soudů.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007
(uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, č. 7, ročník 2008, pod pořadovým
číslem 92) – vycházeje z ustanovení § 151 o. s. ř. – formuloval a
odůvodnil závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ v
procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které
má v tomto směru konstitutivní povahu. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v
usnesení ze dne 30. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007 (jež je veřejnosti k
dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu), v němž dále doplnil, že
posouzení pohledávky (rozuměj pohledávky na náhradu nákladů řízení) jako
náhrady škody je vyloučeno již tím, že představuje náklad vynaložený přímo při
bránění práva v nalézacím řízení, nehledě k tomu, že zahájení řízení, tj.
podání žaloby nemůže být protiprávním úkonem.
O tom, že nárok na náhradu nákladů řízení může vzniknout pouze na základě
pravomocného rozhodnutí soudu (tedy jinými slovy o procesní povaze tohoto
nároku) ostatně nepochybuje nejen soudní praxe (vedle výše zmiňovaných
rozhodnutí srov. např. také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXVII. stanoviska), ale ani právní
teorie (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. Í. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v judikatuře se již také ustálil
výklad, podle kterého pohledávka na náhradě nákladů řízení, která byla
druhé straně sporu přiznána vůči správci konkursní podstaty v době po
prohlášení konkursu, je pohledávkou za podstatou (§ 31 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), přičemž – nedošlo-li k uspokojení takové
pohledávky v průběhu konkursního řízení – přechází po zrušení konkursu
povinnost plnit (nejde-li o plnění, za něž správce nese – jako v případě
pořádkových pokut uloženích mu dle § 53 odst. 1 o. s. ř. – vlastní majetkovou
odpovědnost) na dlužníka – dříve úpadce (k tomu srov. např. rozhodnutí
uveřejněná pod čísly 27/2004 a 2/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
nebo již zmiňovaný bod XXXVII. stanoviska).
Důvod připustit dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto
Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže
bít dovolání přípustné.
Jelikož dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby
žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 6.577,50 Kč,
sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež
podle § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 5.227,50 Kč, náhrady hotových výdajů dle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a z náhrady za 19% daň z
přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.050,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu