U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatelky České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00,
identifikační číslo osoby 69797111, za účasti Družstva spoluvlastníků domu v
Praze 4, Božetická 3398, družstva, se sídlem v Praze 4, Božetická 3398, PSČ 143
00, identifikační číslo osoby 62410873, zastoupeného JUDr. Vlastimilou
Kaufmannovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, PSČ 140 00,
o určení členství v družstvu a práva nájmu družstevního bytu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 171/2012, o dovolání Družstva
spoluvlastníků domu v Praze 4, Božetická 3398/4, družstva, proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 386/2013-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání Družstva
spoluvlastníků domu v Praze 4, Božetická 3398, družstva (dále jen „družstvo“),
potvrdil usnesení ze dne 29. dubna 2013, č. j. 74 Cm 171/2012-25, kterým
Městský soud v Praze určil, že navrhovatelka je členkou družstva a nájemkyní ve
výroku specifikovaného bytu a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), rozhodl
o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a nařídil soudu prvního stupně, aby
doplnil své rozhodnutí výrokem o poplatkové povinnosti družstva z návrhu na
zahájení řízení (třetí výrok). Soud prvního stupně doplnil své rozhodnutí usnesením ze dne 4. srpna 2014, č. j. 74 Cm 171/2012-61. Dovolání družstva proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; tou částí prvního
výroku usnesení odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. usnesení soudu
prvního stupně o nákladech řízení, a druhým a třetím výrokem usnesení
odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a o poplatkové povinnosti se
dovolací soud proto nezabýval. Závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatelka má naléhavý právní zájem ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení svého členství v družstvu, je v souladu
s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že tvrdí-li navrhovatel, že je
členem družstva, má za situace, kdy s ním družstvo jako se svým členem nejedná,
naléhavý právní zájem na určení svého členství v družstvu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3614/2012, jež je
veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá
po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách, a judikaturu v něm citovanou). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006,
uveřejněného pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1737/2013, se
podává závěr, podle něhož členství v družstvu může zaniknout jen způsobem
stanoveným zákonem (srov. i § 229 až § 232 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku). Dovolání tudíž nemůže činit přípustným otázka možnosti
konkludentního zániku členství „uznáním“, že navrhovatelka není členkou
družstva a nájemkyní družstevního bytu, učiněným prostřednictvím „vrácení
bytu“ (a to tím spíše, předala-li navrhovatelka byt zpět družstvu na základě
pravomocného soudního rozhodnutí vydaného v řízení o vyklizení bytu, jak se
podává z obsahu spisu). Namítá-li dovolatel nově, že předmětný byt byl v roce 2007 přidělen jinému
členovi družstva, a proto „nemůže docházet zpětně k postihu třetích osob
soudními rozhodnutími“, nelze přehlédnout, že tuto výhradu poprvé uplatňuje až
v dovolacím řízení. V dovolání však nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy
(§ 241a odst. 6 o. s.
ř.); uvedené tvrzení je tudíž nepřípustnou novotou a
dovolací soud se jím nemohl zabývat. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne i závěr, podle něhož se
právnická osoba může stát členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu
(srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo
3038/2011, a judikaturu v něm uvedenou). Stejně tak se z ní podává, že na stát,
jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§ 462 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“), byl-li zůstavitel (výlučným) členem
bytového družstva, přechází členský podíl zůstavitele v bytovém družstvu a
nájem družstevního bytu [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) Nejvyššího soudu ze dne 9. února
2011, sp. zn. 31 Cdo 316/2008, uveřejněný pod číslem 92/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2011“), či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, uveřejněné pod číslem 9/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2011“)]. Jak dále vyplývá z R 92/2011, na uvedených závěrech ničeho nemění ani to, že
stát se nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v
něm nabýt převodem (§ 30 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), neboť zde nabytí
majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť)
veškerý zůstavitelův majetek. Opírá-li dovolatel svůj opačný názor o nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna
2001, sp. zn. II. ÚS 118/2000, přehlíží, že závěry učiněné v citovaném
rozhodnutí se týkaly právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu, účinné do
31. prosince 1991 (opět viz R 9/2011 a shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3810/2014), a ve vztahu k právu nájmu bytu je má
za nepřiléhavé i Ústavní soud (za mnohá rozhodnutí srov. např. důvody usnesení
Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 715/12, jež je veřejnosti
přístupné na webových stránkách Ústavního soudu). Z již zmíněného usnesení sp. zn. 29 Cdo 1737/2013 se dále podává, že na tom, že
dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 obč. zák.), nemůže
ničeho změnit ani případné ujednání stanov bytového družstva omezující okruh
jeho členů pouze na fyzické osoby. Je tomu tak proto, že ujednáním stanov
družstva nelze vyloučit aplikaci kogentních ustanovení zákona, příp. učinit
kogentní ustanovení zákona obsoletním. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
s tímto závěrem v souladu. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neřešil, že stát bude s družstevním
bytem obchodovat, a že se nezabýval otázkami, „zda bude stát povinen platit
nájemné z bytu a úhrady za služby a z jakých zdrojů“, „zda stát bude mít
povinnost byt řádně užívat k bydlení, nemá-li potřebu bydlení“, „zda státu může
být nájem bytu vypovězen, např. z důvodů neplacení nájemného, neužívání bytu k
bydlení, nebo z důvodů dvou či více bytů, resp. s následným výkonem rozhodnutí
vyklizení bytu“, přehlíží, že uvedené skutečnosti nejsou pro rozhodnutí v
projednávané věci nikterak rozhodné.
Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani námitka, podle níž odvolací soud
pochybil, když nezohlednil, že v roce 2007, kdy navrhovatelka družstevní byt
předala zpět družstvu, zastávala soudní praxe názor, že stát nemůže být členem
bytového družstva a nájemcem bytu, a má tak v případě odúmrti nárok toliko na
vypořádací podíl. Judikatura Nejvyššího soudu slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení
zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe
vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým
odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (k sjednocující roli
rozhodnutí velkého senátu srov. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů); názor, že dovolatel má být chráněn, protože
patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, ze
dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, či ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008, či opět usnesení sp. zn. 29 Cdo 1737/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu