29 Cdo 5065/2016-318
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 10, se sídlem v Praze 10,
Slovinská 597/10, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 48030627, zastoupeného
JUDr. Danielem Uličným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, PSČ 120
00, proti žalované M. S., zastoupené JUDr. Vlastou Wege Killianovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1868/20, PSČ 120 00, o vyklizení
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 29/2014, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince
2015, č. j. 21 Co 379/2015-257, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. června
2016, č. j. 21 Co 379/2015-300, a ze dne 19. září 2016, č. j. 21 Co
379/2015-309, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015, č. j. 21 Co
379/2015-257, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. června 2016, č. j. 21 Co
379/2015-300, a ze dne 19. září 2016, č. j. 21 Co 379/2015-309, se ruší a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 1. dubna 2014, č. j. 11 C
29/2014-37, uložil žalované povinnost vyklidit ve výroku blíže specifikovaný
byt žalobce a vyklizený jej žalobci předat do 6 měsíců od právní moci rozsudku
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaná užívala byt ve vlastnictví žalobce (dále též jen „družstvo“) o
velikosti 1+1 s příslušenstvím, sestávající z kuchyně, pokoje, předsíně, WC a
koupelny, nacházející se ve 2. patře domu K. v P. – S. (dále jen „byt“), na
základě dohody o výměně bytů ze dne 28. ledna 1991. 2) Dne 10. května 1993 se žalovaná stala členkou družstva. 3) Představenstvo družstva rozhodlo dne 28. dubna 2010 o vyloučení žalované z
družstva (dále jen „rozhodnutí představenstva“ či „rozhodnutí o vyloučení“). 4) Dopisem ze dne 10. května 2010 (podepsaným prokuristkou družstva D. K.)
družstvo oznámilo žalované její vyloučení. Předmětná písemnost byla žalované
uložena u poskytovatele poštovních služeb do 26. května 2010 a poté byla
vrácena zpět družstvu jako nevyzvednutá. 5) Žalovaná nepodala proti rozhodnutí představenstva odvolání k členské schůzi
družstva. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je
důvodná, neboť žalovaná v současnosti užívá byt bez právního důvodu. Jelikož
nepodala v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě „návrh na určení neplatnosti
vyloučení člena družstva“ (rozuměj - v poměrech projednávané věci - odvolání
proti rozhodnutí představenstva k členské schůzi), zaniklo jak její členství v
družstvu, tak i nájem družstevního bytu. K argumentaci žalované soud prvního stupně uvedl, že podle § 231 odst. 4 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), musí být
vyloučení z družstva dotčenému členu písemně oznámeno. Žalovaná se tedy nemůže
žalobě ubránit tvrzením, že dopis ze dne 10. května 2010 neobsahoval rozhodnutí
o jejím vyloučení, ale jen oznámení vyloučení. Námitkou žalované, podle níž
oznámení nepodepsal statutární orgán družstva, se soud prvního stupně
nezabýval, neboť podle něj vybočuje z mezí přezkumu projednávané věci; v řízení
o vyklizení družstevního bytu totiž soud nemůže přezkoumávat platnost vyloučení
z družstva. K odvolání žalované Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud - poté, kdy s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil,
že v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu lze přezkoumávat jen to,
zda byl proces vyloučení člena družstva řádně ukončen, nikoli platnost
vyloučení z družstva - uzavřel, že oznámilo-li družstvo žalované její vyloučení
přípisem ze dne 10. května 2010, který neobsahoval „samotné rozhodnutí o
vyloučení“, přičemž družstvo netvrdilo ani neprokazovalo, že by rozhodnutí
představenstva doručilo žalované jiným způsobem, znemožnilo tím žalované
postupovat podle § 231 odst. 4 obch. zák. a podat odvolání k členské schůzi.
Oznámení obsažené v nadepsaném přípisu není rozhodnutím o vyloučení, jelikož
představenstvo o vyloučení žalované rozhodlo již 28. dubna 2010; nadto není
podepsáno dvěma členy představenstva, jak vyžaduje § 243 odst. 3 obch. zák. Podle odvolacího soudu podalo družstvo za popsané situace žalobu předčasně,
„protože rozhodnutí o vyloučení žalované nenabylo právní moci, resp. neproběhla
marně lhůta k uplatnění práva“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „podané žalobě zcela
vyhoví“, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku, která v jeho
rozhodování dosud nebyla vyřešena.
Uvedené předpoklady přípustnosti dovolání splňuje podle dovolatele otázka, zda
je „k účinku“ vyloučení člena z družstva nutné, aby bylo členovi kromě
písemného oznámení o jeho vyloučení doručeno též „samotné rozhodnutí o
vyloučení“.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v projednávané
věci nenastaly vůči žalované účinky vyloučení a nepočala jí běžet lhůta
stanovená § 231 odst. 4 obch. zák., neboť jí nebylo doručeno rozhodnutí o
vyloučení, ale jen oznámení vyloučení. V listině obsahující oznámení o
vyloučení, jež se prokazatelně dostala do sféry dispozice žalované, bylo
rozhodnutí představenstva o jejím vyloučení jasně a zřetelně popsáno, včetně
podrobně uvedených důvodů vyloučení. Toto oznámení bylo řádně podepsáno
prokuristkou dovolatele. Postavení žalované by nijak nezlepšilo, kdyby vedle
oznámení o vyloučení obdržela další listinu označenou jako „rozhodnutí o
vyloučení“ obsahující stejné informace. Povinnost (toliko) písemně oznámit
vyloučení dotčenému členu družstva (nikoli zasílat mu rozhodnutí
představenstva) plyne přímo ze znění § 231 odst. 4 obch. zák. a podle
dovolatele o ní svědčí i způsob, jakým zákonodárce upravil počátek běhu
prekluzivní lhůty k podání odvolání k členské schůzi.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 29. září 2017), podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm, se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k posouzení otázky, zda je
družstvo povinno zasílat vyloučenému členu písemné vyhotovení rozhodnutí
představenstva o jeho vyloučení, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena.
Dovolání je i důvodné.
S ohledem na datum přijetí rozhodnutí představenstva o vyloučení žalované z
družstva je pro projednávanou věc rozhodné následující ustanovení obchodního
zákoníku ve znění účinném k 28. dubnu 2010, tj. naposledy ve znění zákona č.
420/2009 Sb., jež následně- až do zrušení obchodního zákoníku k 31. prosinci
2013 - nedoznalo žádných změn (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku).
Podle § 231 odst. 4 obch. zák. člen (družstva) může být vyloučen, jestliže
opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých
důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li
pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu
nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno,
rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o
vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na
odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět
o rozhodnutí o vyloučení, zaniká.
Podle výslovné dikce § 231 odst. 4 obch. zák. je družstvo povinno vyloučení
členu písemně oznámit; obsahové náležitosti tohoto oznámení zákon nestanoví.
Nejvyšší soud k tomu v usnesení ze dne 22. října 2014, sp. zn. 29 Cdo
1155/2013, dovodil, že písemné oznámení o rozhodnutí představenstva o vyloučení
z družstva musí obsahovat alespoň identifikaci vylučovaného člena, výrok o
vyloučení z družstva (formulovaný určitým a srozumitelným způsobem), stručnou
specifikaci skutku, pro který byl člen vyloučen (v takovém rozsahu, aby nebyl
zaměnitelný s jiným), a poučení o právu podat odvolání k členské schůzi.
V usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2693/2008, pak Nejvyšší soud
uzavřel, že písemné oznámení o vyloučení z družstva (dle § 231 odst. 4 věty
třetí obch. zák.) není projevem vůle družstva směřujícím k zániku členství v
družstvu, ale pouhým sdělením o rozhodnutí představenstva (jakožto jiné právní
skutečnosti), s nímž zákon (ve spojení s dalšími skutečnostmi) zánik členství v
družstvu spojuje. Není tedy právním úkonem družstva, jenž by musel být podepsán
alespoň dvěma členy představenstva (§ 243 odst. 3 věta druhá obch. zák.).
Z toho vyplývá, že obchodní zákoník (na rozdíl od § 621 zákona č. 90/2012 Sb.,
o obchodních společnostech a družstvech) neukládá družstvu povinnost zaslat
vyloučenému členu rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení a tuto povinnost
nedovodila ani judikatura, vymezující náležitosti a účinky oznámení o vyloučení
člena z družstva. Účelem písemného oznámení o vyloučení z družstva je podat
členovi informaci o jeho vyloučení z družstva; písemné oznámení tak může mít
například podobu dopisu.
Právě řečené nikterak nevylučuje, aby družstvo zaslalo vyloučenému členovi
samotné rozhodnutí o vyloučení (i tím bude popsaný účel naplněn). Ke splnění
povinnosti družstva však postačí, zašle-li členu písemné oznámení o tom, že
představenstvo o jeho vyloučení rozhodlo.
Přitom platí, že v řízení o vyklizení bytu je soud oprávněn přezkoumat pouze
to, zda bylo rozhodnutí o vyloučení členu písemně oznámeno (doručeno) [viz
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo
2799/2011]; není oprávněn posuzovat, zda mělo oznámení vyloučení všechny
obsahové náležitosti vymezené výše citovanou judikaturou. To přísluší jen soudu
rozhodujícímu v řízení podle § 231 odst. 5 obch. zák. (o prohlášení rozhodnutí
členské schůze o vyloučení člena z družstva za neplatné) [srov. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 806/2016].
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalované dosud nepočala běžet (a neuběhla)
prekluzivní lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o jejím
vyloučení k členské schůzi družstva, neboť jí toto rozhodnutí nebylo doručeno,
a proces jejího vyloučení tak nebyl ukončen, tudíž není správný.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí
spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§
243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu