29 Cdo 5273/2017-564
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce K. + K. G. C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného
JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3,
PSČ 702 00, proti žalovaným 1) R. B., narozenému XY, bytem XY a 2) Z. Z.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou MBA, advokátem, se
sídlem ve Frýdku - Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, o námitkách druhého
žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 294/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2016, č. j. 7 Cmo 173/2016-396, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2016, č. j. 7 Cmo
173/2016-396, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. ledna 2014, č. j. 3 Cm
294/2012-165, zrušil ve vztahu ke druhému žalovanému (Z. Z.) směnečný platební
rozkaz ze dne 23. října 2012, č. j. 3 Cm 294/2012-35, jímž původně uložil oběma
žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 237.000,- EUR s
6% úrokem z prodlení z částky 44.800,- EUR od 27. února 2010 do zaplacení, s 6%
úrokem z částky 44.800,- EUR od 11. března 2010 do zaplacení, s 6% úrokem z
částky 112.000,- EUR od 12. května 2010 do zaplacení a s 6% úrokem z částky
35.400,- EUR od 12. května 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 789,99
EUR a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
žalobcem a druhým žalovaným a o náhradě nákladů řízení státu (výroky II. a
III.). Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – zdůraznil,
že dle znaleckého posudku JUDr. Jiřího Straky, soudního znalce z oboru
písmoznalectví, zpracovaného dne 4. října 2013 (dále jen „znalecký posudek“),
sporné podpisy druhého žalovaného na směnkách (jde o směnky vlastní vystavené
prvním žalovaným ve prospěch žalobce /a avalované druhým žalovaným/: a/ dne 26. února 2009 na částku 44.800,- EUR, splatnou 26. února 2010, b/ dne 10. března
2009 na částku 44.800,- EUR, splatnou 10. března 2010, c/ dne 11. května 2009
na částku 35.400,- EUR, splatnou 11. května 2010, a dne 11. května 2009, na
částku 112.000,- EUR, splatnou 11. května 2010) [dále jen „sporné směnky“]
„nejsou jeho pravými spontánními podpisy, tedy za běžných podmínek vyhotovenými
podpisy, a nemohou být ani jeho vlastní podpisy bezděčné, tedy neúmyslně
míněné“. „Je pravděpodobnější, že sporné podpisy nejsou ani pravé, záměrně
komolené projevy druhého žalovaného, než že by to takové zkomoleniny byly a
celkově nejsou k dispozici takové znaky, které by záměrné komolení vlastních
podpisů dovolily prokázat“. Dále „při hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti“ dospěl k
závěru, podle něhož žalobce důkazní břemeno o pravosti podpisu druhého
žalovaného na sporných směnkách neunesl. „Na straně jedné stojí odborný
znalecký posudek s téměř jednoznačným kategorickým závěrem (pravděpodobnostní
závěr se týká pouze možnosti záměrného komolení podpisů), na straně druhé stojí
výpovědi účastníků“ (rozuměj V. S. a P. K., jako statutárních orgánů žalobce),
které „jsou pouze podpůrnými důkazními prostředky za situace, kdy dokazovanou
skutečnost nelze prokázat jinak“. „Při hodnocení důkazů rovněž nebylo možno
nepřihlédnout k nestandardnímu způsobu podepisování směnek (vždy, tj. ve
čtyřech případech na oddělených místech za situace, kdy se údajní dlužníci
nikdy nesetkali a nikdy směnky společně nepodepisovali)“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 8. listopadu 2016,
č. j. 7 Cmo 173/2016-375, ve znění usnesení ze dne 14. prosince 2016, č. j. 7
Cmo 173/2016-384, v reakci na částečné zpětvzetí žaloby, rozhodl tak, že:
„Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Cm 294/2012-165 ze dne 24. ledna
2014 se ve výroku I., pokud jím byl zrušen směnečný platební rozkaz Krajského
soudu v Ostravě č. j. 3 Cm 294/2012-35 ze dne 23. října 2012 ohledně směnečné
sumy 156.800 EUR, a směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 3
Cm 294/2012-35 ze dne 23. října 2012 ve vztahu k žalovanému 2) ohledně směnečné
sumy 156.800 EUR, se zrušují a v tomto rozsahu se řízení zastavuje“. Následně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. prosince 2016, č. j. 7
Cmo 173/2016-396, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. „ohledně“
směnečné sumy 80.200,- EUR s 6% úrokem z částky 44.800,- EUR od 27. února 2010
do zaplacení, s 6% úrokem z částky 44.800,- EUR od 11.
března 2010 do
zaplacení, s 6% úrokem z částky 112.000,- EUR od 12. května 2010 do zaplacení a
s 6% úrokem z částky 35.400,- EUR od 12. května 2010 do zaplacení, směnečné
odměny ve výši 789,99 EUR a nákladů řízení ve výši 448.710,- Kč, jakož i ve
výroku o povinnosti žalobce zaplatit náklady řízení státu (první výrok). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na závěry formulované v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003
(uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175)
– nepřihlížel k důkazním návrhům uplatněným žalobcem v průběhu odvolacího
řízení k prokázání pravosti podpisu druhého žalovaného na sporných směnkách
[výslechem svědka P. S., odborným vyjádřením M. B. ze dne 20. února 2016 a
listinami ze spisu Exekutorského úřadu pro Prahu 6, č. j. 91 EXE 11636/2011,
konkretizovanými v odvolání (dohodami o zajištění závazků ze dne 28. června
2010, 8. října 2010, 30. září 2010 a 27. prosince 2010, podepsanými druhým
žalovaným, a to – podle názoru žalobce ? „podpisem shodným jako na sporných
směnkách“)], když podle jeho názoru „byly uplatněny v rozporu“ s označeným
ustanovením. Nešlo totiž o důkazy, které nastaly nebo vznikly po vyhlášení
rozhodnutí soudu prvního stupně; jestliže „tu skutečnosti a důkazy byly
(existovaly) již v době řízení před soudem prvního stupně, byť je účastník
neoznačil, protože se o nich dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí“, mohly
založit (jen) důvod pro žalobu na obnovu řízení. Dále se odvolací soud ztotožnil s výsledkem hodnocení provedených důkazů soudem
prvního stupně, které měl za souladné s ustanovením § 132 o. s. ř., včetně
závěru o neunesení důkazního břemene o pravosti podpisů druhého žalovaného na
sporných směnkách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř. namítaje, že závisí na vyřešení otázky dosud v
rozhodování dovolacího soudu nezodpovězené, týkající se „aplikace ustanovení §
205a o. s. ř.“
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanoveními § 205 odst. 2
písm. b), c), d) a g) o. s. ř., ve spojení s ustanoveními § 205a odst. 1 písm.
b) a c) o. s. ř., „nepřipustil důkazy řádně dovolatelem označené a nepřihlédl
při svém rozhodování k důkazům a skutkovým tvrzením, které dovolatel řádně
označil ve svých podáních“; v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. vyhodnotil
rovněž „právní sílu důkazu znaleckým posudkem“.
Přitom závěr znaleckého posudku – pokračuje dovolatel ? byl „učiněn znalcem
nezaviněně chybně“, když se tak stalo „na základě podkladů, které úmyslně
deformoval druhý žalovaný“. Setrvává na stanovisku, podle něhož „mělo v řízení
před Vrchním soudem v Olomouci dojít k revizi závěru znaleckého posudku“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 205a o. s. ř.,
dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných souvislostech beze zbytku
nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo
usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají
podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo
obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro
nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že
odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl
řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání)
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v poměrech projednávané věci, kdy
žalobce označil nové „důkazy“ (zejména listiny, jež měly sloužit jako „další“
srovnávací podklad pro znalce z oboru písmoznalectví), které nebyly uplatněny
před soudem prvního stupně (z důvodu, že o nich nevěděl, byť k okamžiku
vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně již existovaly), až v odvolání, by
mohlo jít o přípustné „důkazy“ jen tehdy, měla-li by jimi být zpochybněna
věrohodnost znaleckého posudku; o jiný z případů uvedených v ustanovení § 205a
o. s. ř. zjevně nejde.
Jde-li o výklad pojmu „zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků“, je
judikatura Nejvyššího soudu založena na závěru, podle něhož se jím v první řadě
rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací
závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný
(a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že
je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu),
popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z
hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění
věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech,
které ? kdyby byly prokázány ? mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již
známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z
nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti.
Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li
tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky
(tedy "křivě"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o
zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení
skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn
jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného
hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž
účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění
skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na
základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup
neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K tomu srov. např. důvody již odvolacím soudem zmíněného rozsudku sp. zn. 21
Cdo 818/2003, k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku
ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněném pod číslem
95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsudku ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014, dále Nejvyšší soud
dovodil, že při posuzování pravosti podpisu na soukromé listině je pouze na
uvážení soudu, které listiny připustí coby srovnávací podklad určený pro
znalce, jenž má za úkol na základě příslušných odborných metod posoudit pravost
podpisu fyzické osoby na příslušné listině a o posouzení těchto skutečností
podat znalecký posudek. Přistoupí-li soud k případné redukci takového
srovnávacího podkladu, případně až po vypracování písemného znaleckého posudku
požádá, aby znalec uvedený posudek doplnil, je jeho povinností tento svůj
postup odpovídajícím způsobem odůvodnit v písemném vyhotovení posléze vydaného
rozsudku. Sama okolnost, že po předložení příslušných listin, jež mají
obsahovat pravý podpis osoby a mají tudíž tvořit pro znalce podklad pro
následné znalecké zkoumání sporného podpisu na listině, protistrana zpochybní
pravost podpisů předmětné osoby v listinách tvořících srovnávací podklad, ještě
není důvodem, aby soud bez dalšího takové listiny vyloučil ze znalecké
verifikace tím, že znalci dá pokyn, aby k těmto listinám nepřihlížel. Není to
totiž soudní znalec, kdo rozsuzuje věc, nýbrž soud, jenž musí v každém
procesním stadiu důsledně postupovat v souladu s procesními pravidly, a jehož
povinností je rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu věci, který je
výsledkem úsudku soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou
pravdivé, tj. které z nich bude (na základě hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.
s. ř.) soudce považovat za prokázané zprávami získanými provedením jednotlivých
důkazů.
Ze shora uvedeného plyne, že žalobcem (nově) předložené listiny neměly být
(samy o sobě) důkazy, jimiž by měl být zjištěn skutkový stav jinak, nýbrž šlo o
další srovnávací materiál určený pro znalce a využitelný k posouzení pravosti
podpisu žalovaného na sporných směnkách (tj. k potvrzení či úpravě
pravděpodobnostního závěru znaleckého posudku ve vztahu k případnému záměrnému
komolení podpisu na sporných směnkách). Jinými slovy, šlo o listiny, jimž
žalobce zpochybňoval (posuzováno z hlediska kvality srovnávacího materiálu,
který měl znalec původně k dispozici) věrohodnost znaleckého posudku. Konečně
nelze přehlédnout, že samotnými srovnávacími materiály (zde listinami s
podpisy fyzické osoby) soud zpravidla neprovádí dokazování (výjimka může být
dána např. tehdy, zpochybňuje-li žalovaný pravost svého podpisu na některé z
listin, které mají sloužit znalci jako srovnávací materiál).
Jelikož právní posouzení věci [závěr o nepřípustnosti „důkazů“ navržených
žalobcem (§ 205a o. s. ř.)], na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není
správný, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího
soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu