29 Cdo 5290/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně a/ R. K. a žalobce b/ MUDr. P. S., obou zastoupených Mgr. Petrem
Jindřichovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, PSČ 110 00, proti
žalované společnosti Biocel Paskov a. s., se sídlem v Paskově, Zahradní 762,
PSČ 739 21, identifikační číslo osoby 26420317, zastoupené JUDr. Markem Noskem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, PSČ 110 00, o uložení povinnosti
učinit veřejný návrh smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30
Cm 96/1999, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 23. června 2009, č. j. 8 Cmo 283/2008-336, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2009, č. j. 8 Cmo
283/2008-336, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání
žalobců rozsudek ze dne 20. prosince 2007, č. j. 30 Cm 96/1999-279, kterým
Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost do 30
dnů ode dne právní moci rozsudku učinit veřejný návrh smlouvy s náležitostmi
podle ustanovení § 183b odst. 1, 5 a 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.), ve znění účinném do 31. března 1998, o
koupi zaknihovaných akcií na majitele ISIN CZ0005005850 o jmenovité hodnotě 185
Kč, vydaných společností Jihočeské papírny, a. s., Větřní (nyní VET Assets a. s.), se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 19, PSČ 110 00, identifikační číslo
osoby 00012297 (dále jen „společnost JP“), a to za kupní cenu ve výši 419,47 Kč
za každou akcii (dále též jen „veřejný návrh“). Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne
6. března 2001, č. j. 30 Cm 96/99-49, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu,
aby byla společnost Biocel Paskov a. s. povinna učinit veřejný návrh smlouvy
podle ustanovení § 183b obch. zák., Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. července 2003, č. j. 8 Cmo 329/2001-94, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel především z toho, že:
1) Žalobkyně a/ se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 22. října 1999
domáhala uložení povinnosti žalované učinit veřejný návrh. Tvrdila, že žalovaná
získala dne 15. prosince 1997 akcie společnosti JP představující 49,87% podíl
na jejím základním jmění. Investiční a poštovní banka, a. s. (dále jen „banka“)
získala dne 4. února 1998 akcie společnosti JP představující 13% podíl na jejím
základním jmění, přičemž žalovaná a banka jednaly ve shodě a vznikla jim tak
povinnost učinit veřejný návrh. 2) Ke dni 4. února 1998 nebyl žádný ze žalobců akcionářem společnosti JP. 3) Žalobkyně a/ nabyla akcie společnosti JP až po uvedeném dni, ke dni 3. září
1999 vlastnila 1.534 akcií společnosti JP, z nichž většinu posléze prodala a ke
dni 21. dubna 2004 vlastnila již pouze dvě akcie. 4) Dne 21. ledna 2005 prodala žalobkyně a/ jednu akcii MUDr. S. Soud prvního
stupně usnesením ze dne 17. února 2005 připustil, aby MUDr. S. vstoupil do
řízení jako další účastník na straně žalobkyně. Na takto ustaveném základě odvolací soud – cituje ustanovení § 183b odst. 1
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), ve znění
účinném do 31. března 1998 – uzavřel, že „odkupové“ povinnosti podle označeného
ustanovení odpovídá právo ostatních akcionářů, aby vůči nim osoba, jež získala
rozhodující podíl v cílové společnosti, učinila veřejný návrh. „Právě a pouze
tito akcionáři jsou nositeli práva odpovídajícího této povinnosti (učinit
veřejný návrh), a pokud je toto právo porušeno, jen tito akcionáři jsou věcně
legitimováni domáhat se ochrany tohoto práva u soudu“. Uvedený závěr pak
odpovídá i účelu ustanovení § 183b obch. zák., jež slouží ochraně menšinových
akcionářů. Nebyl-li žádný ze žalobců akcionářem společnosti JP v době, kdy
žalované měla vzniknout „odkupová“ povinnost, nesvědčí mu ani aktivní
legitimace v tomto sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítají, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení (uplatňujíce tak dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhují, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v posouzení, zda právo
domáhat se splnění povinnosti podle ustanovení § 183b obch. zák., ve znění
účinném do 31. března 1998, svědčí toliko akcionářům vlastnícím akcie v době
vzniku „odkupové“ povinnosti či zda toto právo přechází spolu s akcií. Dovolatelé snášejí argumenty na podporu závěru, podle něhož uvedené právo
přechází spolu s akcií i na osoby, jež akcie nabyly po vzniku „odkupové“
povinnosti, zdůrazňujíce, že omezení tohoto práva pouze na akcionáře držící
akcie v době vzniku povinnosti učinit povinný veřejný návrh by zákonodárce
výslovně uvedl, jako to činí např. v ustanovení § 220a odst. 6 obch. zák., ve
znění účinném ve stejné době. Právo ostatních akcionářů, odpovídající
povinnosti učinit veřejný návrh na odkoupení jejich akcií, je spojeno s akcií,
a tudíž přechází i na další nabyvatele akcií. Toto právo musí svědčit „každému
aktuálnímu vlastníku až do konce závaznosti učiněného veřejného návrhu smlouvy
o koupi akcií“. Uvedený výklad odpovídá podle názoru dovolatelů i účelu ustanovení § 183b obch. zák., v rozhodném znění, jímž je ochrana menšinových akcionářů, resp. zabezpečení jejich práva na „fair exit“ akceptací povinně učiněného návrhu
smlouvy o koupi akcií cílové společnosti. Názor odvolacího soudu zvýhodňuje podle přesvědčení dovolatelů „povinného
majoritního akcionáře“, neboť nemají-li ostatní „původní“ akcionáři zájem čekat
na učinění veřejného návrhu, popř. se jeho učinění domáhat soudně, a přitom by
chtěli se svými akciemi disponovat, „zbavovali by sebe i nového nabyvatele
akcií možnosti využít toto právo na „fair exit“ (tj. právo akceptovat povinný
veřejný návrh a vystoupit tak ze společnosti). Výklad zaujatý odvolacím soudem ve svém důsledku nepřiměřeně omezuje menšinové
akcionáře „v situaci prodlení ovládajících osob veřejný návrh učinit“. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k posouzení otázky dovoláním otevřené. S ohledem k době, v níž měla žalované vzniknout povinnost učinit veřejný návrh,
je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný zejména výklad ustanovení § 183b
obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. března 1998 (tj. naposledy ve znění
zákona č. 142/1996 Sb.). Podle § 183b odst. 1 obch.
zák., v rozhodném znění, pokud jsou akcie
společnosti veřejně obchodovatelné, je akcionář, který získá buď sám, nebo
společně s jinými osobami jednáním ve shodě (§ 66b) podíl na veřejně
obchodovatelných akciích, s nimiž je spojeno hlasovací právo (dále jen "podíl
na veřejně obchodovatelných akciích"), v rozsahu jedné poloviny, a dále v
rozsahu dvou třetin nebo tří čtvrtin součtu jmenovité hodnoty všech akcií
společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, anebo tento podíl překročí,
povinen učinit veřejný návrh smlouvy o koupi ostatních veřejně obchodovatelných
akcií této společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, do 60 dnů ode dne,
který následuje po dnu, v němž akcionář kdykoliv tento podíl získá nebo
překročí. Pro účely tohoto ustanovení se prioritní akcie, u nichž stanovy
vylučují hlasovací právo, považují za akcie, s nimiž není spojeno hlasovací
právo, a to i v případech, kdy podle zákona toto hlasovací právo dočasně
nabývají. Právní úprava povinného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií (dále též jen
„povinný veřejný návrh“) společnosti, jejíž akcie jsou veřejně obchodovatelné
(resp. registrované, nyní kótované), byla do obchodního zákoníku začleněna
zákonem č. 142/1996 Sb. s účinností od 30. května 1996. Jejím účelem je zabezpečit v nezbytné míře ochranu menšinových akcionářů cílové
společnosti za situace, kdy dochází k jejímu ovládnutí (a nastává tedy stav,
kdy osoba či osoby, které společnost ovládly, mohou prosadit bez ohledu na vůli
ostatních akcionářů zásadní změny v poměrech společnosti), resp. kdy dochází v
důsledku zvýšení podílu ovládající osoby (ovládajících osob) k získání (zákonem
definované) kvalifikované většiny touto osobou (těmito osobami) a tím i k
dalšímu snížení vlivu ostatních akcionářů na řízení společnosti. Institut
povinného veřejného návrhu zajišťuje za této situace menšinovým akcionářům
možnost ukončit svojí účast ve společnosti, aniž by tím byli majetkově
poškozeni (jak ostatně správně uvádějí i dovolatelé; dále srov. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 342/2001, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 113). Akcionář, který získá rozhodný (zákonem definovaný) podíl na veřejně
obchodovatelných akciích, je povinen učinit veřejný návrh do 60 dnů ode dne
následujícího po dni, v němž tento podíl získá nebo překročí. Jestliže svojí
povinnost nesplní, mohou se oprávnění akcionáři domáhat jejího splnění u soudu
(§ 161 odst. 3 o. s. ř.; srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 101/2008, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 137). Právní úprava povinnosti učinit veřejný návrh tudíž směřuje především k ochraně
těch menšinových akcionářů, kteří vlastní akcie společnosti v době vzniku
povinnosti učinit veřejný návrh (tedy v době, kdy určitá osoba nabude rozhodný
podíl), popř. jejich universálním právním nástupcům. Právě jim totiž zákon
zakotvením této povinnosti poskytuje ochranu v podobě zajištění práva na
ukončení účasti ve společnosti za odpovídající (přiměřené) protiplnění, tj.
tak, aby nedošlo k poškození jejich majetkových práv (v situaci, kdy cena akcií
na trhu, popř. jejich likvidita, může v důsledku ovládnutí cílové společnosti
či zvýšení podílu ovládající osoby /ovládajících osob/ výrazně poklesnout). Nicméně nelze vyloučit, aby akcionář ukončil svojí účast ve společnosti sice
poté, kdy jiný akcionář nabude rozhodný podíl zakládající vznik povinnosti
učinit veřejný návrh, avšak ještě předtím, než povinnému akcionáři uplyne lhůta
k jeho učinění. Současně platí, že neučiní-li do uplynutí lhůty povinný
akcionář veřejný návrh, porušuje svojí zákonnou povinnost vůči těm akcionářům,
kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro učinění povinného
veřejného návrhu (a to bez ohledu na to, zda je nabyli před vznikem této
povinnosti nebo až poté). Právě tito akcionáři se tudíž mohou domáhat vůči
povinnému akcionáři jak náhrady škody způsobené porušením této zákonné
povinnosti, tak i splnění uvedené zákonné povinnosti formou žaloby o uložení
povinnosti učinit veřejný návrh. Naopak akcionář, který svojí účast ve
společnosti ukončil před uplynutím lhůty k učinění veřejného návrhu, tato práva
nemá, neboť v době, kdy byl vlastníkem akcií (tj. před jejich převodem na třetí
osobu), vůči němu povinný akcionář svojí povinnost neporušoval. Jinými slovy, aktivní věcná legitimace k žalobě o uložení povinnosti učinit
veřejný návrh smlouvy o koupi akcií svědčí těm akcionářům, kteří byli vlastníky
akcií k poslednímu dni lhůty pro učinění povinného veřejného návrhu (a to bez
ohledu na to, zda je nabyli před vznikem této povinnosti nebo až poté). Uplyne-li povinnému akcionáři lhůta k učinění veřejného návrhu, mohou se
ostatní akcionáři domáhat buď splnění této povinnosti, a/nebo náhrady škody
způsobené jejím porušením. Nicméně i poté mohou akcie společnosti převézt např. na veřejném trhu na jiné osoby, a ukončit tak svoji účast ve společnosti. Učiní-
li tak, jejich právo na ukončení účasti ve společnosti bude realizováno, byť
nikoliv akceptací povinného veřejného návrhu. Z tohoto důvodu na nabyvatele
akcií, kteří akcie nabyli po uplynutí lhůty k učinění veřejného návrhu, právo
domáhat se vůči povinnému akcionáři (splněním povinnosti učinit veřejný návrh)
ukončení své účasti v cílové společnosti nepřechází. Právo na náhradu škody
způsobené porušením povinnosti učinit veřejný návrh (ve lhůtě stanovené
zákonem) zůstává akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni této
lhůty, zachováno. Uvedený závěr odpovídá výše popsanému účelu ustanovení § 183b obch. zák., v
rozhodném znění. Osoby, které dobrovolně nabyly akcie cílové společnosti již v
době, kdy povinné osobě (osobám) uplynula lhůta ke splnění povinnosti učinit
veřejný návrh, nabývají účast v cílové společnosti za již konstituovaného
stavu, kdy jiný akcionář drží ve společnosti rozhodný (zákonem definovaný)
podíl a ostatním akcionářům již vzniklo právo na ukončení jejich účasti ve
společnosti formou akceptace povinného veřejného návrhu. Jestliže jim tento
stav byl znám, popř.
měl a mohl být znám, kdyby při nabývání akcií jednaly s
náležitou péčí, není věcného důvodu, aby jim bylo umožněno se následně (tedy
poté, kdy tento stav dobrovolně akceptovaly a nabyly účast ve společnosti)
domáhat ukončení své účasti v cílové společnosti návrhem na splnění povinnosti
učinit veřejný návrh o koupi akcií. Nejvyšší soud proto uzavírá, že osobám, které nabyly akcie cílové společnosti
až poté, kdy akcionáři, jenž získal rozhodný (zákonem definovaný) podíl na
veřejně obchodovatelných akciích, již uplynula lhůta ke splnění povinnosti
učinit veřejný návrh podle ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák., ve znění
účinném do 31. března 1998, právo domáhat se splnění této povinnosti postupem
podle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. zásadně nesvědčí. Výjimku z tohoto závěru představuje situace, kdy nabyvateli akcií cílové
společnosti nemohlo být ani při vynaložení náležité péče, kterou lze od osoby
nabývající akcie očekávat, v době uzavření smlouvy známo, že již došlo ke
skutečnostem zakládajícím vznik povinnosti jiného akcionáře (jiných akcionářů)
učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií (a uplynutí lhůty k jejímu splnění). U takového nabyvatele totiž nelze dovodit, že dobrovolně akceptoval stav ve
společnosti nastolený, a – s ohledem na výše vyložený účel ustanovení § 183b
obch. zák. – je na místě mu poskytnout stejnou ochranu jako ostatním
akcionářům, kteří vlastnili akcie cílové společnosti v době vzniku povinnosti
učinit veřejný návrh. Závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců je tudíž
předčasný. Odvolací soud totiž nezkoumal, zda žalobci nenabyli akcie v době do
uplynutí 60denní lhůty k učinění veřejného návrhu, vycházeje z názoru, že
rozhodným pro posouzení jejich věcné legitimace je, zda byli akcionáři
společnosti JP ke dni, kdy žalovaná (společně s bankou) měla získat rozhodný
podíl na veřejně obchodovatelných akciích. Současně se odvolací soud již
nezabýval tím, zda žalobci v době, kdy akcie společnosti JP nabyli, věděli či
vědět měli a mohli (při vynaložení náležité péče), že žalovaná nabyla (resp. dle jejich tvrzení měla nabýt) společně s bankou rozhodný podíl na akciích
společnosti JP a že jim již marně uplynula lhůta k učinění veřejného návrhu. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věty první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.