29 Cdo 5308/2017-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce P. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem
Lichnovským, advokátem, se sídlem v Prostějově, Palackého 151/10, PSČ 796 01,
proti žalované K. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Milošem
Znojemským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, PSČ 500
03, o zaplacení částky 560.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 93/2015, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 12 Cmo
169/2016-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 13.164,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 3. února 2016, č. j. 39 Cm 93/2015-75, Krajský soud v Hradci
Králové uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 560.000 Kč s 6%
úrokem z částek a za dobu specifikovanou ve výroku rozhodnutí, směnečnou odměnu
ve výši 1.866 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud – poté, co zopakoval provedené dokazování – přitakal soudu
prvního stupně v závěru, podle kterého práva ze směnky, jejíhož zaplacení se
žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou M. K. dne 24. března 2009, znějící na částku 600.000 Kč, splatnou 31. srpna 2009, za jejíž
zaplacení převzala žalovaná směnečné rukojemství – dále jen „sporná směnka“),
nejsou promlčena. Přitom zdůraznil, že žalovaná dluh ze směnky písemně uznala v dohodě o
splátkovém kalendáři uzavřené mezi účastníky dne 8. dubna 2014 (dále též jen
„dohoda o splátkovém kalendáři“), podle ustanovení § 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), proto v
posuzovaném případě začala žalobci běžet nová, a to desetiletá promlčecí doba. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil své právo u soudu dne 12. května 2015, je
zřejmé, že k promlčení práv ze sporné směnky dosud nemohlo dojít. V této
souvislosti též dodal, že jakkoli k uznání dluhu došlo až po nabytí účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), je třeba
otázku promlčení práv ze sporné směnky (vzniklých 24. března 2009) posuzovat
podle dosavadních právních předpisů (viz § 3036 o. z.). Za neopodstatněné měl pak odvolací soud rovněž výhrady, jež žalovaná vznášela k
platnosti uzavřené dohody o splátkovém kalendáři. Tuto dohodu žalovaná uzavřela
po doručení výzvy, kterou jí dne 13. března 2014 elektronickou cestou (spolu s
návrhem splátkového kalendáře) zaslal zástupce žalobce a v níž bylo uvedeno, že
v případě uzavření navrhované dohody a řádného splácení dlužné částky nebude
žalobce vymáhat své nároky soudní cestou. Ve výzvě zástupce žalobce dále uvádí,
že jde o poslední možnost, jak „řešit celou věc smírně a předejít soudnímu
řízení a případné exekuci“. Žalovaná je současně „upozorněna“, že pokud žalobce
neobdrží ve lhůtě 10 dnů žalovanou podepsaný návrh dohody o splátkovém
kalendáři, „bude celá věc řešena pořadem práva, což … ve svém důsledku bude
znamenat navýšení uvedené částky o náklady řízení a povinnost zaplatit částku
jednorázově“. Jestliže tak žalovaná neučiní (dobrovolně nezaplatí), bude dlužná
částka „vymáhána Exekutorským úřadem v Přerově soudním exekutorem JUDr. Vránou“. Tato výzva neobsahuje podle názoru odvolacího soudu žádné nepravdivé či
zavádějící údaje, které by byly způsobilé vyvolat u žalované omyl (§ 49a obč. zák.) týkající se jakékoli skutečnosti rozhodné pro uzavření navrhované dohody
o splátkovém kalendáři (včetně v něm obsaženého uznání dluhu).
Žalované byla
poskytnuta dostatečná lhůta pro přijetí návrhu, v jejímž průběhu mohla vyhledat
právní pomoc a zvážit svůj další postup. Nebylo také povinností žalobce, aby
před uzavřením dohody informoval žalovanou o skutečnosti, že ve vztahu k právům
ze sporné směnky již uplynula promlčecí doba. Uplynutím promlčecí doby dluh
nezaniká (nadále trvá jako tzv. naturální obligace) a dlužník jej může i nadále
splnit dobrovolně. V okolnostech, za nichž byla dohoda o splátkovém kalendáři uzavřena, nelze
podle odvolacího soudu spatřovat ani působení bezprávné výhrůžky (psychického
donucení). Bezprávnou výhrůžkou totiž nemůže být případ, kdy někdo hrozí
druhému něčím, co má právo udělat. Jestliže tedy žalobce v situaci, kdy
žalovaná byla dlouhodobě v prodlení se splněním svého závazku, upozornil
žalovanou, že má v úmyslu řešit věc soudní cestou a v případě dobrovolného
nesplnění soudem uložené povinnosti též v exekučním řízení, což bude mít za
následek zvýšení dlužné částky o náklady spojené s těmito řízeními, šlo jen o
výčet práv žalobce a obecně známou informaci o tom, že s jejich uplatněním jsou
spojeny náklady. O nesvobodné jednání (jak namítala žalovaná), jež by mělo ve
smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. za následek neplatnost učiněného
právního úkonu, tedy zjevně nešlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že
Nejvyšší soud doposud v daných souvislostech neřešil otázku, „zda lstivé
jednání věřitele ohledně již promlčeného dluhu má za následek neplatnost dohody
o uznání závazku a o splácení dle ustanovení § 583 a § 588 o. z.“
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nelze v
okolnostech uzavření dohody o splátkovém kalendáři spatřovat důvod její
neplatnosti. Lstivost jednání žalobce podle dovolatelky plyne z toho, že ve
výzvě k podpisu dohody o splátkách ze dne 13. března 2014 není uvedeno, že bude
podána žaloba k příslušnému soudu, ale je výslovně „hovořeno o podání návrhu na
exekuci, kdy je uvedena osoba exekutora JUDr. Vrány, Exekutorský úřad Přerov,
který je z více mediálně známých kauz nechvalně znám i laické veřejnosti“.
Podle dovolatelky „odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 583 nového
občanského zákoníku“, když je nepochybné, že „právní zástupce žalobce, tedy
osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, lstivým způsobem naformuloval svá
sdělení žalované takovým způsobem, že vytvořil dojem, že podpis dohody o
splátkovém kalendáři je v zájmu žalované; zde byla zneužita skutečnost, že
žalovaná má nízké právní povědomí“. Protože takové jednání nemůže požívat
právní ochrany, nelze k dohodě o splátkovém kalendáři přihlížet a naopak je
nutné dospět k závěru, že žalobou uplatněný nárok je promlčen.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně
zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod
2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší
soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze s
účinností od 1. ledna 2013 podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a nikoli již pro
tzv. skutkový dovolací důvod uplatnitelný pro dovolací řízení omezeně před 1.
lednem 2013 na základě tehdejšího znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze,
zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst.
1 o. s. ř. správné, pak dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel; srov. shodně
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 19/2006“), a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 10/2014“). To je třeba mít na paměti i při zkoumání
přípustnosti dovolání.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (co do
závěru o platnosti dohody o splátkovém kalendáři a v ní obsaženého uznání dluhu
ze sporné směnky), argumentujíc ohledně „lstivosti“ žalobcova jednání obsahem
výzvy jeho zástupce ze dne 13. března 2014, v níž podle dovolatelky „není
uvedeno, že bude podána žaloba k příslušnému soudu, ale je výslovně hovořeno o
podání návrhu na exekuci“, pak zjevně svou polemiku s právním posouzením věci
odvolacím soudem zakládá na skutkových závěrech, na kterých rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá a které pro potřebu svých odlišných právních závěrů
v dovolání (v rozporu s R 19/2006 a s R 10/2014) sama formuluje. Odvolací soud
totiž naopak (v souladu s obsahem elektronického podání zástupce žalobce ze dne
13. března 2014) vyšel z toho, že žádné zavádějící informace (údaje) v
předmětné výzvě obsaženy nejsou, když žalobce, resp. jeho zástupce ve výzvě
pouze upozornil žalovanou, že má v úmyslu řešit věc soudní cestou a v případě
dobrovolného nesplnění soudem uložené povinnosti též v exekučním řízení, což
bude mít za následek zvýšení dlužné částky o náklady spojené s těmito řízeními.
Dovolací argumentace založená na výkladu ustanovení § 583 a § 588 o. z. nemá
právní význam též proto, že se zcela míjí s důvody, na nichž odvolací soud své
rozhodnutí založil. Odvolací soud totiž vysvětlil, že jakkoli v poměrech dané
věci došlo k uznání dluhu až po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, je třeba otázku promlčení práv ze sporné směnky posuzovat
(s ohledem na dobu jejich vzniku) v souladu s ustanovením § 3036 o. z. podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku). Potud je ostatně napadené rozhodnutí souladné též se závěrem
formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. března 2019, sp. zn. 21 Cdo
292/2018.
Samotné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pak
odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Nedostatkem svobody vůle je postiženo také jednání učiněné na základě
psychického donucení (nátlaku). Aby výhrůžka způsobila neplatnost právního
úkonu, musí především jít o výhrůžku bezprávnou (protiprávní), tj. musí jí být
vynucováno něco, co jí být vynucováno nesmí; výhrůžka může spočívat v tom, že
je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice
oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému
právnímu úkonu (např. že oznámí adresátův trestný čin, neučiní-li tento
příslušný právní úkon). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím
bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového
druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u
toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být
bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje nebo osobám
jemu blízkým (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince
1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2,
ročník 1999, pod číslem 12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009,
sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11,
ročníku 2009, pod číslem 157 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo
3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn
hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o
bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem
neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem (srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005).
2/ Z ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. nevyplývá, že by nebylo možno uznat již
promlčený dluh. Uznání promlčeného dluhu není v tomto ohledu ani vázáno na
vědomost dlužníka o tom, že dluh je promlčen. Jinak řečeno, uznání dluhu založí
podle ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. běh nové desetileté promlčecí doby bez
ohledu na to, zda žalovaný věděl o promlčení dluhu. K tomu srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1968, sp. zn. 3 Cz 6/68, uveřejněné pod
číslem 51/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se
Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo
934/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2007, pod
číslem 171.
Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že v poměrech
projednávané věci nelze v obsahu elektronického podání zástupce žalobce ze dne
13. března 2014, jež předcházelo samotnému uzavření dohody o splátkovém
kalendáři (včetně uznání dluhu dovolatelky ze sporné směnky), bez dalšího
spatřovat ani bezprávnou výhrůžku (psychické donucení), která by ovlivnila
svobodnou vůli dovolatelky při podpisu předmětné dohody (uznání dluhu), ani
„lstivé“, nemravné či omyl vyvolávající jednání, jež by mohlo mít za následek
neplatnost uzavřené dohody (uznání dluhu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
vznikla jí tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě
sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. října 2017), která podle ustanovení § 7
bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června
2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době sepisu vyjádření k dovolání, činí
částku 10.580 Kč; spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst.
3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty ve výši 2.284,80 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí náhrada
nákladů dovolacího řízení celkem 13.164,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu