21 Cdo 292/2018-120
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně I. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Barborou
Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vídeňská č. 188/119d, proti žalovanému
P. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se
sídlem v Praze, Sokolovská č. 5/49, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy
zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C
182/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 5. října 2017, č. j. 20 Co 182/2017-95, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
6. 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Barbory
Sedlákové, advokátky se sídlem v Brně, Vídeňská č. 188/119d.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 28. 7. 2016
domáhala, aby bylo určeno, že „zástavní právo zřízené na pozemku st. par. č. XY
zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. e. XY rodinná rekreace
a pozemku par. č. XY zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro
katastrální území XY, obec XY, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k
nemovitostem ze dne 19. 2. 2013, tu není“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že
dne 19. 2. 2013 byla mezi ní a žalovaným uzavřena smlouva o zřízení zástavního
práva k nemovitostem za účelem zajištění pohledávky ve výši 2.400.000 Kč s
příslušenstvím podle smlouvy o půjčce z téhož dne, že zajištěná pohledávka byla
splatná do 30. 4. 2013, že žalovaný své právo u soudu neuplatnil, a že
promlčecí lhůta k uplatnění zajištěné pohledávky tak uplynula dne 1. 5. 2016 a
tímto dnem se též promlčelo zástavní právo.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 15 C
182/2016-62, žalobě v plném rozsahu vyhověl a zavázal žalovaného k zaplacení
náhrady nákladů řízení žalobkyni ve výši 31.578,37 Kč, „k rukám jejího právního
zástupce“. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel pan L. D. coby
zástavci na straně jedné a žalovaný coby zástavní věřitel na straně druhé
uzavřeli dne 19. 2. 2013 smlouvu o zřízení zástavního práva k pozemkům st. par. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. e. XY rodinná
rekreace a pozemku par. č. XY, zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY
pro katastrální území XY, obec XY. Zástavní právo bylo zřízeno k zajištění
pohledávky žalovaného podle smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky zástavní
smlouvy dne 19. 2. 2013 s tím, že zajištěná pohledávka byla splatná ke dni 30. 4. 2013. Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky
vkladu ke dni 20. 2. 2013. Dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní
zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.] na požadovaném určení (vycházeje z názoru, ke
kterému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo
2185/2009) a zabýval se dále promlčením „předmětného“ zástavního práva. Vycházeje z ustanovení § 101 obč. zák. a zjištění o splatnosti zajišťované
půjčky dovodil, že „zástavní právo mohlo být poprvé uplatněno dne 1. 5. 2013“. Neuznal námitku žalovaného, že došlo k „přetržení této promlčecí doby“, neboť
podle žalovaného mělo jednak dojít k uznání dluhu oběma dlužníky přímo ve
smlouvě o půjčce a jednak mělo „dojít k uznání dle § 2054 odst. 2 o. z. tím, že
žalobkyně na dluh dne 18. 11. 2015 částečně plnila“. K prve uvedenému důvodu
vyhodnotil sporné ujednání ve smlouvě o půjčce ze dne 19. 2. 2013 tak, že z
tohoto ujednání plyne, že „…již před uzavřením této smlouvy o půjčce měl
žalovaný vůči žalobkyni a jejímu manželovi existující pohledávku založenou na
tom, že jim půjčil peníze v celkové výši 2.400.000 Kč. O této pohledávce se
pak… deklaruje, že je nepromlčená a mezi účastníky smlouvy nesporná. Peněžní
prostředky měly být podle nového závazkového smluvního vztahu založeného touto
smlouvou vráceny do 30. 4. 2013. Dluh odpovídající této nové pohledávce …uznán
nebyl a ani (nedošlo k uznání práva)…“. Dále soud prvního stupně vyloučil i
možnost aplikace „ustanovení § 2054 odst. 2 o. z.“. Dovodil, že „právní poměr
ze smlouvy o půjčce ze dne 19. 2. 2013 se na základě § 3028 odst. 3 o. z. řídí
zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem… Zároveň platí, že uznáním dluhu
není založen nový právní poměr, ale je utvrzen poměr již existující. Uznání
dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené před 31. 12. 2013 se proto i v případě, že
je učiněno až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., bude řídit zákonem č. 40/1964
Sb. … a ten možnost uznat dluh částečným plněním nezná…“. Pokračoval, že
„...zákonodárce před 1. 1. 2014 vycházel v případě občanskoprávních vztahů z
východiska potřeby zvýšené ochrany jejich účastníků. Proto možnost uznat dluh
částečným plněním, která je spojena s vyšším rizikem pro dlužníka, do úpravy
zák. č. 40/1964 Sb.
nepřevzal…“ a „… bylo by v rozporu s principem legitimního
očekávání a ochrany nabytých práv, pokud by dlužník byl o tuto občanskoprávní
ochranu po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. připraven a kdy by částečné plnění
na jeho závazky vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. bylo náhle způsobilé
významným způsobem oslabit jeho právní postavení vůči věřiteli…“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 10.
2017, č. j. 20 Co 182/2017-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal
žalovaného k zaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyni ve výši 9.988,55 Kč, „k
rukám advokátky žalobkyně“. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
zcela přisvědčil i jeho právním závěrům a uvedl, že „…pro stručnost zcela
odkazuje i na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož zřetelně plyne, proč bylo
v žalobě vyhověno…“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Důvod pro podání
dovolání spatřoval v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, s tím,
že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky „zda částečné
plnění věřiteli po 1. 1. 2014 z titulu smlouvy o půjčce uzavřené do 31. 12.
2013 má účinky uznání dluhu, a tedy mj. účinky přetržení promlčecí doby“.
Vytýká dále odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť v
rozporu s ustálenou judikaturou vůbec nereagoval na námitky, jimiž byla v
odvolání oproti řízení před soudem prvního stupně argumentace rozšířena a nijak
se s nimi nevypořádal. Namítá též nesprávné právní posouzení otázky zániku
zástavního práva z důvodu promlčení. „Je sice seznámen s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2158/2009“, avšak má za to, že s
„ohledem na změny v občanském a katastrálním právu již toto rozhodnutí
neobstojí“. Poukazuje na ustanovení § 1359 a § 3073 věta druhá o. z., a nově
upravenou „možnost dohody podle § 1359 o. z. ve spojení s § 3073 věty druhé o.
z., podle níž si mohou strany zástavněprávního vztahu domluvit i způsob
zpeněžení zástavy věřitelem z volné ruky či jiným vhodným způsobem, a to i
tehdy, vzniklo-li zástavní právo dle zákona č. 40/1964 Sb.“, jakož i na
ustanovení § 11 písm. d) katastrálního zákona a dovozuje, že „žalobní petit měl
správně znít na určení promlčení zástavního práva“. Podle takového rozsudku by
potom žalobkyně měla možnost vložit do katastru nemovitostí promlčení
zástavního práva, na jiném určení tak nemůže být dán naléhavý právní zájem. Za
nesprávné hlavně považuje posouzení otázky, zda částečné plnění věřiteli po 1.
1. 2014 z titulu smlouvy o půjčce uzavřené do 31. 12. 2013 má účinky uznání
dluhu, a tedy mj. účinky přetržení promlčecí doby, a dovozuje, že ustanovení §
3028 odst. 3 o. z. nedopadá na případy uznání dluhu, neboť „uznání dluhu je
samostatné právní jednání, jehož platnost není závislá na existenci uznávaného
dluhu“, a odkazuje na závěry učiněné v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2981/2014, a ze dne 9. 2. 2014, sp. zn. 32 Odo
543/2014. Ve světle těchto rozhodnutí, dále rozvádí, že „právní názor, podle
něhož je uznání dluhu platné tehdy, neexistuje-li uznávaný dluh a právní názor,
podle něhož se na posouzení platnosti uznání dluhu použije právo, kterým se
řídí uznávaný dluh, nejsou logicky slučitelné.“ Neztotožňuje se ani s těmi
závěry, které soud prvního stupně publikoval ve vztahu k úvaze o „legitimním
očekávání“, a poukazuje na to, že, i s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, výklad ustanovení § 6 o. z. je
zcela opačný. Navrhuje buď změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude
zamítnuta, „in eventum“ zrušení jak napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak i
rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření poukazuje na to, že jde o opakování argumentace
použité do odvolacího řízení, tuto argumentaci odmítá a navrhuje zamítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Projednávanou věc je třeba dílem posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy do doby než nabyl
účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a
dílem podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. z.“).
Namítá-li dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu nesplňuje požadavky řádného
odůvodnění a je nepřezkoumatelný, je nutno uvést, že vytýkaná vada řízení
(nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu) nezahrnuje žádnou otázku
hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené
rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost dovolací soud připomíná, že k otázce, za jakých
okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
publikovaném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde
bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či
není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků
řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí
odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na
újmu uplatnění práv dovolatele. V daném případě tomu tak zjevně není. Byť je
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nadmíru stručné a odkazuje na odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně „se vším všudy“, nelze rozhodnutí považovat za
nepřezkoumatelné s ohledem na úroveň odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, který se jasně a srozumitelně vypořádal se všemi pro rozhodnutí
významnými skutečnostmi, zcela jasně a srozumitelně odůvodnil, proč má za to,
že aplikace ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. není na souzený případ možná, a měl-
li odvolací soud za to, že argumentace žalovaného proti právnímu hodnocení není
s to závěry soudu prvního stupně zvrátit, je odkaz na jeho rozhodnutí zcela
postačující (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. III.
ÚS 2434/14, a rozhodnutí tam uvedená).
Namítá-li dovolatel nesprávné právní posouzení otázky zániku zástavního práva z
důvodu promlčení ve vztahu na nově upravenou „možnost dohody podle § 1359 o. z.
ve spojení s § 3073 věty druhé o. z., podle níž si mohou strany
zástavněprávního vztahu domluvit i způsob zpeněžení zástavy věřitelem z volné
ruky či jiným vhodným způsobem, a to i tehdy, vzniklo-li zástavní právo dle
zákona č. 40/1964 Sb.“, pak přehlíží, že na řešení těchto otázek rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí. Dovolatel totiž konstruuje vlastní skutkový stav,
který nebyl ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím, s ohledem na
absenci skutkových tvrzení, zjištěn (dohoda zástavce a zástavního věřitele dle
§ 3073 věta druhá o. z. a dohoda týchž dle § 1359 odst. 1 o. z.), a proto
nemůže rozhodnutí odvolacího soudu záviset na aplikaci citovaných ustanovení;
soulad řešení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v
napadených rozhodnutích s judikaturou dovolacího soudu potom vyplývá ze
samotným dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne
21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, který byl uveřejněn pod č. 108/2011 v
časopise Soudní judikatura). Od uvedeného rozhodnutí není třeba se odklánět ani
při řešení tohoto případu, neboť s ohledem na ustanovení § 3073 větu první o.
z. je nutno i zánik zástavního práva řešit podle dosavadních předpisů, tedy
podle obč. zák., a přesně takový případ uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu
řeší.
Namítá-li dovolatel, že oba soudy nesprávně vyřešily otázku, „zda částečné
plnění věřiteli po 1. 1. 2014 z titulu smlouvy o půjčce uzavřené do 31. 12.
2013 má účinky uznání dluhu, a tedy mj. účinky přetržení promlčecí doby“,
otevírá tak otázku možnosti aplikace ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. při
posouzení otázky promlčení nároku, vzniklého podle právního jednání před 1. 1.
2014, což je otázka doposud Nejvyšším soudem neřešená a dovolání je tak podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není důvodné.
Podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se
jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv
uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními
předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou
řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle ustanovení § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do
svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která
se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí
účinnosti tohoto zákona.
Podle ustanovení § 3073 věty první o. z. práva ze zajištění závazku vzniklá
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná,
se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů.
Podle ustanovení § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za
deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i
dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené
doby.
Podle ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné
plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním
dlužník uznal i zbytek dluhu.
Podle ustanovení § 110 odst. 2 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným
rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy
mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do
důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li
však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této
lhůty.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva se
nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové
právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení
vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č.
95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Promlčecí doba zástavního práva
je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne,
kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, § 101 obč.
zák.). Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo
jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí
plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo
zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset
let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění,
od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Promlčení
zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a
dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze
smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006,
který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Poměřeno ke stávající skutkové situaci, kdy ze zjištění soudů vyplynulo
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy mohlo být žalovaným poprvé
uplatněno dne 1. 5. 2013, tříletá promlčecí doba, dle zjištění soudů marně,
uplynula dne 1. 5. 2016 (§ 101 obč. zák., § 3036 o. z.).
Protože však ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. platí, že
zástavní právo nemůže být promlčeno dříve, než zajištěná pohledávka, je třeba
se zabývat otázkou promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5259/2016).
Opětovně, dle zjištění soudů, zástavním právem zajištěná pohledávka (z titulu
půjčky dle § 657 a násl. obč. zák.) byla splatná ke dni 30. 4. 2013, tříletá
promlčecí doba tak skončila dne 1. 5. 2016 (§ 101 obč. zák., § 3036 o. z.) a k
tomuto dni tedy naposledy mohlo být právo uplatněno, což se nestalo.
Z uvedeného přehledu je tedy zcela zjevné, že pro správné vyřešení otázky
promlčení zástavního práva je zcela kruciální otázkou posouzení významu tvrzení
žalovaného, že žalobkyně dne 18. 11. 2015 (tedy ještě v době, kdy pohledávka
promlčena nebyla – srov. § 2054 odst. 3 o. z.) učinila úkon částečného splnění
zajištěné pohledávky, a zda při řešení této otázky lze vycházet z ustanovení §
2054 odst. 2 o. z., jak dovozuje dovolatel.
Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků,
které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti obč. zák., řeší
ustanovení § 3036 o. z., nikoliv ustanovení § 3028 o. z., jehož aplikace se ve
své argumentaci dovolává žalovaný. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá
(a to ze spojení „..až do svého zakončení…“), že podle dosavadních předpisů
(tedy podle obč. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek
běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh
(typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle
nichž se určuje její konec.
Judikatura je zajedno v tom, že s písemným uznáním práva co do důvodu a výše
je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1
obč. zák.. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá
běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto
doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode
dne, kdy k uznání práva došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v
uznávacím prohlášení uvedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 84/2008, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008,
či naposledy usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 795/2017).
Je zřejmé, že důsledkem přerušení (přetržení) běhu promlčecí doby je, že
původní promlčecí doba skončila a začala běžet promlčecí doba nová, neodvislá
od promlčecí doby původní, na rozdíl od důsledku stavení promlčecí doby, kdy po
odpadnutí překážky, znamenající, že promlčecí doba neběží, pokračuje běh
původní promlčecí doby až do jejího konce. Jinak řečeno, tam, kde ze zákona
vyplývá, že dochází k přetržení běhu promlčecí doby, znamená to, že zároveň
tímto okamžikem dochází i k ukončení jejího běhu, tedy k ukončení běhu původní
(„staré“) promlčecí doby a počíná běžet promlčecí doba nová, stanovená
neodvisle na promlčecí době původní. Z hlediska ustanovení § 3036 o. z.
(protože jde o okolnosti vážící se ke konci běhu promlčecí doby) pak uvedené je
nutno posoudit podle dosavadních předpisů, tedy v tomto případě podle obč.
zák.; aplikace ustanovení § 639 o. z., eo ipso § 2054 odst. 2 o. z., je
vyloučena. Uvedený závěr, byť nepřímo, připouští i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4409/2016. Je tak zřejmé, že tvrzení
žalovaného o částečném plnění žalobkyně na zajištěný dluh je bez právního
významu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni
náklady potřebné k uplatňování práva. K nákladům řízení náleží i odměna za
zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění
stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu
oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (§ 137 odst. 2 o. s. ř.). Výše této odměny byla stanovena na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §
22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláškou Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), a poté na základě zmocnění
obsaženého v ustanovení § 374a písm. c) o. s. ř. vyhláškou Ministerstva
spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
řízení v občanském soudním řízení- dále též jen „přísudková vyhláška“. Nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl vyhlášen ve
Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková vyhláška dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od 7. 5. 2013)
zrušena; nová vyhláška, která by v souladu s uvedeným nálezem stanovila
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v
rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním předpisem, nebyla na základě
zákonného zmocnění uvedeného v ustanovení § 374a písm. c) o. s. ř. dosud
vydána. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však nebylo
jakkoli dotčeno ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení
vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny
podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť v
posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §
147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci
neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny
advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom
nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. určil paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu
volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž
základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní
přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při
úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky
č.
484/2000 Sb., a to tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke
zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají (srov. též nález
Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, případně odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem
projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby
poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být založena na objektivních a
rozumných důvodech a mezi touto výší (peněžní částkou) a právními službami musí
existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí být v nepoměru nejen k
povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek
náhrad přisouzených v obdobných typových sporech. Lze uzavřít, že v tomto
případě okolnostem shora uvedeným odpovídá pro dovolací řízení celková odměna
ve výši 5.000 Kč (lze přijmout způsob výpočtu odměny stanovený v ustanoveních §
8 a § 18 odst. 1 přísudkové vyhlášky), dále jednou paušální náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016,
sp. zn. 21 Cdo 1452/2015) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113 Kč
(§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), celkem 6.413 Kč.
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413 Kč
zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v řízení zastupovala (§ 149 odst. 1
o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu