33 Cdo 795/2017-166
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Milanou Hrušákovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, proti žalované A. N., zastoupené Mgr. Eliškou
Noveskou, advokátkou se sídlem v Brně, Běhounská 2/22, o 103.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 C 38/2013, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016,
č.j. 18 Co 221/2015-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne
31. 3. 2015, č. j. 230 C 38/2013-85, kterým Městský soud v Brně uložil žalované
zaplatit žalobkyni 103.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a na
nákladech řízení 16.150 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s tím, jak věc právně posoudil soud prvního stupně,
a uzavřel, že smlouvou o půjčce (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./,
dále jen „obč. zák.“) byl založen závazkový právní vztah, na jehož základě
žalobkyně přenechala žalované celkem 600.000 Kč, žalovaná dluh co do důvodu a
výše písemně uznala, zavázala se jej uhradit (§ 558 obč. zák.) a částečně dluh
splatila (497.000 Kč). Žalovaná uznala právo svobodně (nikoliv pod pohrůžkou
násilí), tedy uznání dluhu je platný právní úkon (§ 37 odst. 1 obč. zák); v
řízení pak netvrdila, že nevěděla o tom, že v době uznání byl dluh promlčen. V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná
namítá, že s uznáním dluhu nelze spojovat účinky uvedené v § 110 odst. 1 obč. zák., neboť z jeho obsahu – v němž absentuje jakákoliv zmínka o tom, že o
promlčení ví a přesto dluh uznává – vyplývá, že jde (jen) o jednostranný právní
úkon podle § 558 obč. zák.; odvolací soud se pak měl zabývat tím, zda dluh v
době, kdy jej uznala, nebyl promlčen. Dále zpochybnila věcnou legitimaci
účastníků; má za to, že příjemcem peněžních prostředků byl J. H., a že ona v
žádném právním vztahu s žalobkyní nebyla. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o.s.ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239
o.s.ř.). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem
prvního stupně a vyšel – zejména – z toho, že v listině z 26. 7. 2006 žalovaná
(dlužnice) uznala, že žalobkyni dluží 600.000 Kč, tj. částku, kterou jí
poskytla prostřednictvím J. H. na přestavbu nemovitosti (domu na pozemku v
katastrálním území B.), a že dluh věřitelce uhradí nejpozději do tří měsíců po
prodeji svého domu. Dne 25. 10. 2012 žalovaná ze svého bankovního účtu
poukázala na bankovní účet žalobkyně 497.000 Kč. K institutům uznání práva a uznání dluhu (§ 110 odst. 1, věta druhá, §
558 obč. zák.).
S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut
přetržení promlčecí doby. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí
doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí
doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li
v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný,
hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí
předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) musí splňovat
náležitosti předepsané v § 110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí
být především učiněno v písemné formě a musí se týkat jak jeho důvodu, tak
jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti. Uznání
dluhu podle § 558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je
založení (vyvratitelné) právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím
se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat
vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na
dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak,
aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na
dlužníka. K platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou
formou, vyjádřil v něm příslib zaplatit dluh a uvedl důvod a jeho výši, tedy
uznal dluh co do důvodu a výše (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011, a
ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1702/2015). Ze shora uvedeného vyplývá nesprávnost námitky, že uznání dluhu – bez
ohledu na to, zda žalovaná o promlčení věděla či nikoliv – nezaložilo běh
desetileté promlčecí doby podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. Vědomost o
promlčení uznaného dluhu má vliv jen na vznik vyvratitelné právní domněnky, že
dluh v době uznání trval (§ 558 obč. zák.); písemně lze totiž s účinky
uvedenými v § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. (bez dalšího) uznat dluh,
který je promlčen. I kdyby důkazní břemeno ohledně existence dluhu v době
uznání nepřešlo na žalovanou (protože právo bylo promlčeno a dlužnice o tom
nevěděla), bylo v řízení před soudy obou stupňů provedenými důkazy zjištěno, že
žalobkyně půjčila žalované peněžní prostředky na rekonstrukci jejího domu; za
této situace se odvolací soud nemusel zabývat okolnostmi týkajícími se
promlčení práva v době, kdy žalovaná podepsala uznávací prohlášení. K věcné legitimaci účastníka řízení. Rozhodovací praxe soudů i komentářová odborná literatura jsou zajedno v
tom, že věcná legitimace představuje stav plynoucí z hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000, a Drápal, Bureš,
Občanský soudní řád I, Komentář, C. H. Beck, 1. Vydání 2009, str. 584).
Ve
sporném civilním řízení je věcně legitimován ten účastník řízení, který je
podle hmotného práva nositelem tvrzeného oprávnění (aktivní věcná legitimace)
nebo jemu odpovídající tvrzené povinnosti (pasivní věcná legitimace). Věcná
legitimace není předpokladem účastenství, ani podmínkou řízení (jak se mylně
domnívá žalovaná), ale nachází svůj výraz v rozhodnutí soudu o věci samé (je
předmětem dokazování). Jestliže posouzení, zda je dána věcná legitimace
účastníka, se odvíjí od rozhodných skutkových okolností, k nimž soud dospívá
hodnocením provedených důkazů, jsou námitky, že příjemcem peněžních prostředků
byl J. H. a že žalovaná žádné peníze od žalobkyně nepřevzala, bezcenné. Platí,
že pro dovolací soud je závazný skutkový stav, na kterém odvolací soud založil
meritorní rozhodnutí, a že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř.,
Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech
řízení; ve vztahu k nim však žádnou argumentaci nevznesla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f
odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání považuje dovolací soud
rozhodnutí o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za
nadbytečné.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu