33 Cdo 1702/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Medkem, advokátem se
sídlem ve Frýdku - Místku, U Staré pošty 744, proti žalované Mgr. A. M.,
zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské
Ostravě, Čs. Legií 1719/5, o 697.500,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku -
Místku pod sp. zn. 17 C 57/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2014, č.j. 8 Co 851/2014-267, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 8 Co
851/2014-267, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 26. 6. 2014,
č.j. 17 C 57/2012-231, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku -
Místku k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č.j. 17 C
57/2012-231, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení
697.500,- Kč, a uložil mu zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované
118.398,50 Kč a státu 3.403,- Kč.
Rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, č.j. 8 Co 851/2014-267, Krajský soud v
Ostravě ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrdil a změnil je v nákladovém výroku tak, že žalobci uložil
zaplatit žalované 123.398,50 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že právní
předchůdce žalované (S. K.) dluh ve výši 2.000.000,- Kč neuznal (listina z 23.
10. 2002 není uznáním dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./,
dále jen „obč. zák.“), takže tříletá promlčecí doba začala běžet okamžikem, kdy
žalobce mohl nejdříve o splnění požádat, tj. dnem následujícím po vzniku
právního vztahu půjčky. Protože promlčecí doba marně uplynula a žalovaná
promlčení namítla, je žalobcovo právo promlčeno a žalobě nelze vyhovět.
Účastnicí smlouvy o půjčce z 25. 9. 2003 v postavení dlužnice byla J. K. (matka
žalobce); žalovaná proto není – pokud jde o dluh ve výši 790.000,- Kč – věcně
legitimována.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž namítá, že
listina z 23. 10. 2002 vyhovuje náležitostem institutu uznání práva z hlediska
§ 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.; obsahuje totiž důvod dluhu a jeho výši,
což pro důsledky předvídané tímto ustanovením (běh desetileté promlčecí doby
ode dne následujícího po sepsání listiny) postačuje. Dále – oproti soudům obou
stupňů – prosazuje, že dluh J. K. ve výši 790.000,- Kč byl závazkem spadajícím
do společného jmění manželů, takže neodmítnutím dědictví po S. K. „přešel tento
závazek poměrně na žalovanou“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s napadeným rozhodnutím a navrhla dovolání
odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení
písemného uznání práva a jeho následků), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od – níže uvedené – konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§
237, § 239 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud – převzav skutkový stav zjištěný v řízení před soudem
prvního stupně – vyšel z toho, že žalobce předal 23. 10. 2002 v hotovosti
částku 2.000.000,- Kč S. K., kterou tento použil na koupi nemovitostí v dražbě.
Tentýž den S. K. podepsal listinu „Potvrzení o převzetí finanční hotovosti,
uznání dluhu“, v níž je uvedeno: „Já, níže podepsaný S. K. … stvrzuji svým
podpisem, že jsem si od Ing. M. K. … zapůjčil částku 2.000.000,- Kč, slovy dva
miliony korun českých, za účelem nákupu nemovitostí v k. ú. N. J. – D. p. …“.
Splatnost dluhu nebyla sjednána. Okresní soud ve Frýdku - Místku ve věci
dědictví po S. K., zemřelém 3. 1. 2011, usnesením ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 47
D 42/2011, schválil – mimo jiné – dohodu o vypořádání dědictví, kterou uzavřeli
pozůstalá manželka J. K. a žalovaná (dcera zůstavitele). Žalovaná jako právní
nástupkyně S. K., která dědictví neodmítla, vznesla námitku promlčení
majetkového práva uplatněného žalobou. Dne 25. 9. 2003 předal žalobce na koupi
nemovitosti v katastrálním území M. částku 790.000,- Kč J. K. (matce), která se
zavázala uhradit žalobci dluh do 25. 9. 2013.
1) K promlčení práva na splnění dluhu z půjčky.
Podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák., bylo-li právo dlužníkem
písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k
uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba
od uplynutí této lhůty.
Podle § 558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh
určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U
promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo
dluh uznal, o jeho promlčení.
Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi
věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po
uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích vysvětlil, že uznání práva
podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. není totožné s institutem uznání
dluhu podle § 558 obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn.
33 Odo 133/2005, na který odkazuje i odvolací soud).
S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut
přetržení promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. Platné
uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí
doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí
doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo
uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena.
Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke
své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a
násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1, větě
druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40
odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše.
Uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož
podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím
se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat
vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na
dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak,
aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na
dlužníka. K platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných
náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon
dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplatit dluh a uvedl
důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše.
Z výše uvedeného vyplývá, že vyjádření příslibu dluh zaplatit je
esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. Pokud
písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a
absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu
pouze přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.;
vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nenastane
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004,
ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo
4182/2011, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012).
Ve vztahu k institutu přetržení promlčecí doby a běhu nové desetileté
promlčecí doby Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo
3849/2010, uvedl, že „prohlásil-li dlužník písemně, že mu věřitel půjčil
konkrétní finanční částku, pak takové prohlášení je uznáním práva co do důvodu
a výše, neboť tím dlužník potvrzuje, že si je vědom existence závazkového
právního vztahu, v němž vystupuje jako strana zavázaná“. Tak tomu bylo i v
projednávaném případě, kdy z listiny datované 23. 10. 2002 (a podepsané S. K.)
se podává důvod práva (půjčka) i výše dluhu (2.000.000,- Kč); okolnost, že
slova „uznání dluhu“ jsou obsažena (jen) v nadpisu, aniž by v dalším textu bylo
(znovu) uvedeno, že dlužník dluh uznává, nediskvalifikuje písemnost coby platné
uznání práva, stejně jako zjištění, že strojový text listiny psal žalobce.
2) K nedostatku věcné legitimace žalované.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož nejde o dluh zůstavitele (S. K.),
za který odpovídá žalovaná, jestliže dlužnicí v závazkovém právním vztahu
půjčky byla J. K., je souladný s tím, co Nejvyšší soud dovodil v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 9. 2007, sp.
zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
3/2008 pod č. 24. Splnění závazku byť náležejícího do společného jmění manželů,
avšak sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci
po druhém z těchto manželů; z toho logicky vyplývá, že splnění takového závazku
nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci ani po právním nástupci manžela, který
závazek nesjednal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn.
33 Cdo 3839/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo
823/2013).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení otázky promlčení majetkového
práva v rozsahu odpovědnosti žalované za dluhy zůstavitele (§ 470 obč. zák.) v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního
stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá,
o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu