33 Cdo 3849/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve
Svitavách, Pod Věží 3, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Markem
Landsmannem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o
zaplacení 94.506,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách
pod sp. zn. 5 C 90/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18. května 2010, č. j. 22 Co
64/2010-239, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18.
května 2010, č. j. 22 Co 64/2010-239, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek
Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 5 C 90/2008-188,
tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení
51.217,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 15. 2. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75%
úrokem z prodlení od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, s 9,25% úrokem z prodlení od
1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2009 do 31. 12.
2009 a za dobu od 1. 1. 2010 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši,
která v každém jednotlivém kalendářním měsíci trvání prodlení odpovídá v
procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB
vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního
pololetí, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ruší a věc
se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočce v Pardubicích
k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 12. listopadu 2009, č. j. 5 C 90/2008-188, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni 51.217,- Kč s podrobně specifikovaným úrokem z prodlení
(výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 43.289,- Kč s blíže specifikovaným úrokem
z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel z toho,
že žalobkyně žalovanému půjčila 200.000,- Kč. S přihlédnutím k obsahu listiny
ze dne 18. 2. 1998 nazvané „uznání dluhu“, kterou považoval na základě blíže
rozvedené právní argumentace za platné uznání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně
žalovanému neuvěřil, že uznávací prohlášení bylo z jeho strany podmíněno tím,
že v dědickém řízení po jejich matce M. K. zemřelé dne 22. 5. 1994 dojde k
uzavření dědické dohody, podle které získá do svého vlastnictví pozemek, na
kterém bude stavět. Z textu uznání ze dne 18. 2. 1998 se podává, že z částky,
kterou žalovaný dluží žalobkyni, se bude financovat pořízení náhrobku včetně
prací na hřbitově v L. a správa a údržba restituovaného majetku, jakož i
náklady s tím vzniklé do vypořádání dědictví po matce. Protože žalovaný uhradil
cenu opravy náhrobku podle faktury ze dne 2. 11. 2009 ve výši 136.000,- Kč,
byla od žalobkyní požadované částky 94.506,- Kč odpočtena částka 34.000,- Kč,
představující její čtvrtinový podíl na těchto nákladech. Dále byly odečteny
náklady na správu a údržbu restituovaného majetku za období ode dne uznání
dluhu, tj. 18. 2. 1998 do právní moci usnesení o vypořádání dědictví (3. 12. 1999) sestávající z náhrady za daň z nemovitosti ve výši 866,- Kč, zaplacenou
strýcem Bohumilem Zítkem, za daň z nemovitosti ve výši 58,25 Kč, zaplacenou
žalovaným v roce 1999, z nákladů na zhotovení plynového topení v poměrné části
podílu žalobkyně ve výši 8.364,75 Kč, tj. celkem bylo odečteno 43.289,- Kč. Zbývající žalovaným uplatňované náklady soud prvního stupně nezohlednil, neboť
nešlo o náklady specifikované v uznání dluhu nebo šlo o náklady vynaložené mimo
období od 18. 2. 1998 do 3. 12. 1999. Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací
soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 22 Co 64/2010-239, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
ohledně částky 43.289,- Kč s úrokem z prodlení, změnil jej ve vyhovujícím
výroku tak, že žalobu o zaplacení 51.217,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování listinných
důkazů se k námitce promlčení vznesené žalovaným nejprve zabýval tím, zda
„uznání dluhu“ ze dne 18. 2. 1998 splňuje náležitosti kvalifikovaného uznání
dluhu ve smyslu § 558 obč. zák., popř. prostého uznání dluhu podle § 110 odst. 1 obč. zák. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, a ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, dovodil,
že uvedená listina není uznáním dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. pro absenci
příslibu žalovaného dluh zaplatit. Nesplňuje ovšem ani požadavky podle § 110
odst. 1 věty druhé obč.
zák. Odvolací soud připustil, že v uznání je sice
uveden důvod dluhu i jeho výše, avšak k uznání nedošlo bezvýhradně. Obsahuje
podmínky o způsobu nakládání s uznávanou částkou a podle závěrečné části textu
obsaženého v této listině se uznání odsouvá do budoucna. Uzavřel, že se
zřetelem k výhradám, které jsou obsaženy v textu listiny označené jako „uznání
dluhu“, nelze tedy tento právní úkon považovat za platné uznání dluhu s účinky
uvedenými v § 110 odst. 1 obč. zák. Jestliže žalovaný námitku promlčení vznesl, nezbylo než žalobu zamítnout, neboť
právo žalobkyně na zaplacení zbývající sporné částky je promlčeno.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Není
srozuměna se závěrem odvolacího soudu o promlčení jejího práva na zaplacení
sporné částky, neboť je založen na nesprávném zjištění obsahu listiny z 18. 2. 1998 nazvané „uznání dluhu“. Jestliže je listina v záhlaví označena jako
„uznání dluhu“ a v prvém odstavci žalovaný potvrzuje, že si od žalobkyně půjčil
částku 94.506,- Kč, má dovolatelka zato, že jde o uznání dluhu s důsledky
vyplývajícími z § 110 odst. 1 obč. zák. Následující pasáže téže listiny na tom
nemohou nic změnit. Druhý a třetí odstavec dotčené listiny nezpochybňují uznání
dluhu a nepředstavují výhrady vůči jeho důvodu a výši, které by měly za
následek neplatnost uznání. Připouští, že listina neobsahuje příslib žalovaného
zaplatit zde uvedený dluh, což brání tomu, aby uznání bylo možno přiznat účinky
podle § 558 obč. zák., nikoli aby je bylo možno považovat za uznání dluhu podle
§ 110 odst. 1 obč. zák. Při výkladu obsahu uvedené listiny podle § 35 odst. 2
obč. zák. neměl odvolací soud pominout okolnosti, za nichž byla vyhotovena,
neboť potvrzují úmysl žalovaného dluh z titulu půjčky uznat za svůj vlastní. Žalovaný si byl vědom právních důsledků spojených s uznáním dluhu, o čemž
svědčí jeho vyjádření k žalobě ze dne 5. 5. 2008. Překážku platnosti uznávacího
prohlášení nepředstavuje text, v němž se uvádí, že žalovaný „dluh uznává po
projednání dědictví po naší matce M. K., ode dne zapsání nových vlastníků do
evidence nemovitostí na příslušných katastrálních úřadech.“ Lze ho hodnotit
jako odkládací podmínku, která se naplnila projednáním dědictví a zápisem
nových vlastnických vztahů v katastru nemovitostí. K otázce vědomosti
žalovaného, že uznává promlčený dluh, dovolatelka zopakovala závěry konstantní
judikatury (R 51/68). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září
2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, prosazuje názor, že sporná listina založila běh
nové desetileté promlčecí doby a dovozuje, že závěr odvolacího soudu o
promlčení jejího práva je nesprávný. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle žalovaného je dovolání nepřípustné, popř. nedůvodné. Přestože žalobkyně ohlašuje, že její dovolání směřuje proti všem výrokům
rozsudku odvolacího soudu, obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) brojí pouze proti
měnícímu výroku ve věci samé. Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), je důvodné. Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., případně
jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně obsahově vymezila. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší
soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů
vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní
práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura
pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně
z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá
ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro
účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení
věci. Citované závěry mutatis mutandis dopadají i na jednostranné právní úkony,
a lze je vztáhnout bez dalšího na posouzení obsahu listiny ze dne 18. 2. 1998. Z pohledu shora uvedené judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se
odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrada žalobkyně ke způsobu, jakým
odvolací soud vyložil obsah uvedené listiny nikoli jako nesouhlas s právním
posouzením věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a
odst. 3 o. s. ř., byť se dovolává nesprávného použití § 35 odst. 2 obč. zák. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§
238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka
ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty
námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a
které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním
zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna
2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Skutkový závěr, že uznání dluhu žalovaným obsahuje výhrady, odvolací soud
čerpal z listiny ze dne 18. 2. 1998.
Z ní se podává, že po záhlaví označeném
jako „Uznání dluhu“, následuje text „já, podepsaný J. K., jsem si půjčil od své
sestry M. B., částku 94.506,- Kč a od své sestry M. S., 164.006,- Kč. Další
odstavec pak hovoří o tom, že „z těchto částek se bude financovat ? pro každou
z jmenovaných pořízení náhrobku včetně prací na hřbitově v L., správa a údržba
restituovaného majetku a náklady s tím vzniklé do vypořádání dědictví po matce
M. K. Závěrečný (třetí) odstavec tvoří věta „tento dluh uznávám po projednání
dědictví po naší matce M. K., ode dne zapsání nových vlastníků do evidence
nemovitostí na příslušných katastrálních úřadech.“ Následuje podpis žalovaného
a ověřovací doložka notáře JUDr. S. D. Pro posouzení obsahu projevu vůle je rozhodující zjištění, co bylo skutečně
projeveno. Projev vůle musí být vykládán podle interpretačních pravidel
určených ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák., a to i tehdy, obsahuje-li zákonný
termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 7/1999). Podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. je třeba
právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; vznikne-li pochybnost o obsahu
právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu objasnit skutečný záměr
účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad právního úkonu může směřovat jen k
objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno
měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Podle označení uvedené listiny (uznání dluhu) a její první části,
identifikující osobu, která projevuje vůli (já, podepsaný J. K.), se zřetelem
ke sdělení, že tato osoba si půjčila od žalobkyně částku 94.506,- Kč, nelze než
dospět k závěru, že obsahuje projev vůle žalovaného spočívající v uznání
existujícího dluhu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce. Takovým projevem vůle
totiž žalovaný potvrzuje, že si je vědom existence závazkového právního vztahu,
v němž vystupuje jako strana povinná. Druhý odstavec ve vztahu k nejprve učiněnému uznání, není výhradou (podmínkou)
vážící uznání na existenci dalších skutečností, nýbrž je informací o tom, jakým
způsobem bude žalovaný půjčku „započítávat“ na v budoucnu vzniklé náklady
spojené se zhotovením náhrobku v Leštině a se správou a údržbou blíže
neurčených nemovitostí. Ani třetí odstavec není zpochybněním dluhu co do důvodu a výše, nýbrž ho lze
mít buď za neobratné vyjádření snahy žalovaného odložit účinnost uznávacího
prohlášení na dobu po skončení dědického řízení po M. K. nebo za zkomolený
příslib uhrazení dluhu po projednání dědictví a po zapsání nových vlastníků do
evidence nemovitostí.
Co je však podstatné, že z uvedeného textu nelze
dovozovat vůli žalovaného podmínit uznání dluhu co do důvodu a výše uznávané
částky dalšími skutečnostmi (např. že by žalovaný uznával částku jen pro
případ, že se prokáže existence darovací smlouvy mezi žalobkyní a otcem
účastníků do výše sporné půjčky apod.), popř., že by uznání dluhu bylo činěno
jen pro případ, že „dojde k projednání dědictví po M. K., a ode dne zapsání
nových vlastníků do evidence nemovitostí na příslušných katastrálních úřadech.“
Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud při formulování
skutkového závěru, že uznání obsahuje výhrady, vzal v úvahu skutečnosti, které
z označené listiny, potažmo provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Skutkový stav, který byl
podkladem pro napadené rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím
soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že její právo
na zaplacení sporné částky je promlčeno. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení věci odvolacím soudem je založeno na závěru, že listina ze dne
18. 2. 1998 není platným uznáním práva co do důvodu a výše, a právo žalobkyně
na zaplacení sporné částky se tudíž promlčelo v obecné tříleté promlčecí době. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí
doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Podle § 110 odst. 1 věty druhé před středníkem obč. zák. bylo-li právo
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo. Se závěrem odvolacího soudu, že listinou ze dne 18. 2. 1998 nedošlo ve smyslu §
110 odst. 1 věty druhé před středníkem obč. zák. k založení běhu nové
desetileté promlčecí doby, nelze souhlasit. Písemným uznáním práva co do důvodu a výše je pak spojen institut přetržení
promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008). Platné uznání
práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v
důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby
počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal,
resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání
práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své
platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a
násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1, větě
druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40
odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí
splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše musí být dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán; jinak řečeno, důvod a výše uznaného práva musí
být i pro třetí osoby poznatelné z listiny. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je
esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. Pokud
písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a
absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu
pouze přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.;
vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nenastane. Protože se z listiny ze dne 18. 2. 1998, kterou vyhotovil žalovaný, obsahově
podává, že žalovaný uznal, že si půjčil od žalobkyně částku 94.506,- Kč,
splňuje toto prohlášení znaky uznání práva podle § 110 odst. 1 obč. zák. Platnosti uznání práva není na překážku, že text prohlášeníobsahuje o informaci
adresátům uznání, že z půjčené částky bude žalovaný odpočítávat poměrně náklady
na blíže popsané investice. Ve vztahu k odstavci třetímu nutno uzavřít, že jde
o prohlášení neurčité, vzbuzující pochybnost o tom, co jím chtěl žalovaný
vlastně vyjádřit. V této části je tudíž prohlášení neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Protože z důvodů shora uvedených tato část právního úkonu není
nerozlučně spjata s uznáním dluhu obsaženým v odstavci prvém listiny, ji lze
oddělit od zbývající části právního úkonu (§ 41 obč. zák.), neboť z jeho obsahu
ani z okolností, za nichž k uznání došlo nevyplývá, že tuto část nelze oddělit
od ostatního obsahu. Jelikož není správný závěr odvolacího soudu, že uznání ze dne 18. 2. 1998
obsahuje výhrady, které mají za následek jeho neplatnost, nemůže - se zřetelem
ke shora podanému výkladu - obstát právní závěr odvolacího soudu, že právo
žalobkyně na zaplacení sporné částky je promlčeno. Byla-li smlouva o půjčce
uzavřena blíže neurčeného dne v roce 1993, uznával žalovaný dne 18. 2. 1998
promlčené právo. Jeho nevědomost o tom, že právo je promlčeno však (na rozdíl
od výslovného požadavku v případě uznání dluhu podle § 558 obč. zák.) není
relevantní. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 27. února 1968, sp. zn. 3 Cz 6/68,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968, vyslovil
závěr, že z ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. nevyplývá, že by nebylo možno
uznat již promlčený dluh, tedy jinak řečeno, že uznání promlčeného dluhu není v
tomto ohledu vázáno na vědomost dlužníka o tom, že dluh je promlčen. Na tento
závěr navázala i současná odborná literatura a v souladu s ním judikuje
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti (srovnej např. odůvodnění rozsudků
ze dne 14. září 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, ze dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, a ze dne 28. února 2007, sp. zn. 33 Odo 155/2007). Uznání
práva tak založilo právní účinek podle § 110 odst. 1 obč. zák., tedy běh nové
desetileté promlčecí doby. Jelikož tato nová promlčecí doba před podáním žaloby
neuplynula (k platnému uznání práva došlo dne 18. 2. 1998 a žaloba o zaplacení
byla podána dne 15. 2.
2008), odvolací soud dospěl chybně k závěru, že námitka
promlčení byla žalovaným uplatněna opodstatněně. Lze uzavřít, že se žalobkyni podařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích
důvodů zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud jej proto v
dovoláním dotčené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu