32 Cdo 2981/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v
Jihlavě, Majakovského 1517/10, proti žalované KLIKA - BP, a. s., se sídlem v
Jihlavě, 8. března 4812/2a, identifikační číslo osoby 25555316, zastoupené
JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, o
zaplacení částky 750 603 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 25 ECm 32/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 18. 3. 2014, č. j. 8 Cmo 394/2013-280, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2014, č. j. 8 Cmo 394/2013-280,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení zahájeném 21. 7. 2011 se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky
750 603 Kč jako doplatku provize ze smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi
právní předchůdkyní žalobce - společností MALUR s. r. o. (dále jen „společnost
Malur“) a žalovanou, v níž se společnost Malur zavázala vyvíjet pro žalovanou
činnost vedoucí k uzavření smlouvy o dílo na „akci City Tower Praha“ za
dohodnutou provizi 1 500 000 Kč, kterou po splnění svého závazku vyúčtovala
žalované ve výši 1 500 603 Kč fakturou č. 011/2007 ze dne 8. 8. 2007, splatnou
22. 8. 2007. Žalovaná zaplatila na tuto fakturu 13. 9. 2007 částku 750 000 Kč,
čímž měla podle ustanovení § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník (dále jen „obch. zák.“) uznat zbytek dluhu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 7. 2013, č. j. 25 ECm 32/2011-214,
uložil žalované zaplatit žalobci částku 750 603 Kč s příslušenstvím (výrok I.)
a 132 236,30 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že společnost Malur jako zprostředkovatel a
žalovaná jako zájemce uzavřely 1. 1. 2006 smlouvu o zprostředkování (dále též
jen „smlouva o zprostředkování“) podle ustanovení § 642 obch. zák., v níž se
zprostředkovatel zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl
příležitost uzavřít a uskutečnit smlouvu s třetí osobou na dodávku výrobků a
služeb v oblasti požární bezpečnosti staveb a dodávek hydroizolačních prací. V
době účinnosti smlouvy o zprostředkování společnost Malur zprostředkovala pro
žalovanou uzavření smlouvy o dílo se společností Metrostav a. s. V této smlouvě
se žalovaná zavázala provést dodávku a montáž protipožárních opatření všech
nosných konstrukcí na budově „City Tower“ (dále jen „smlouva o dílo“). Cena
zprostředkované zakázky činila 49 900 000 Kč. Smlouva o dílo byla uzavřena
nejpozději 17. 1. 2007. Společnost Malur závazek ze smlouvy o zprostředkování
splnila, když žalovaná v důsledku její činnosti zakázku získala, a vznikl jí
nárok na provizi. Provizi ve výši 1 500 000 Kč si strany sjednaly při jednání
koncem roku 2006, z něhož pořídily zápis z jednání o spolupráci (dále jen
„zápis“). Soud hodnotil dohodu obsaženou v zápise nikoli jako smlouvu o
zprostředkování, nýbrž jako písemnou dohodu o výši provize za zprostředkování
zakázky na protipožární nástřiky Vermiplaster na stavbě „City Tower“. Soud prvního stupně dále zjistil, že společnost Malur vystavila žalované 8. 8. 2007 fakturu č. 011/2007 na částku 1 500 603 Kč, kterou žalovaná osobně
převzala, a 13. 9. 2007 uhradila pod správným variabilním symbolem částku 750
000 Kč. Tím podle ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. žalovaná uznala i
zbývající část závazku ve výši 750 603 Kč a byla tak založena vyvratitelná
právní domněnka o existenci závazku v době jeho uznání. Z provedeného
dokazování vyplývá, že první zmínka žalované, že nehodlá zbylou část provize
uhradit, byla obsažena až v písemné komunikaci mezi žalovanou a společností
Malur v době od 13. 3. 2008 do 29. 4. 2008 (tedy 7 měsíců po vystavení a
převzetí faktury).
V časové souvislosti s převzetím faktury, její splatností a
částečnou úhradou žalovaná nesdělila společnosti Malur, že zbylou část provize
jakkoli rozporuje. Jako důvod nezaplacení celé vyúčtované částky žalovaná
neuváděla nesouhlas s výší provize, nýbrž neformální „zápočet“ neuhrazené části
provize na škody, které měly žalované vzniknout z jiné - mandátní - smlouvy
jednáním jednatele společnosti Malur. Důvody, pro které nebyla část smluvené
provize uhrazena, žalovaná v průběhu doby měnila a prokazatelně je sdělila
společnosti Malur nejdříve 13. 3. 2008, tedy v době, kdy již nastoupily účinky
předpokládané ustanovením § 407 odst. 3 obch. zák. v návaznosti na ustanovení §
323 odst. 1 obch. zák. v důsledku částečné úhrady dluhu. Smlouvou o postoupení
pohledávky uzavřenou 9. 2. 2011 mezi společností Malur jako postupitelem a
žalobcem jako postupníkem byla pohledávka z dosud neuhrazené provize postoupena
žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo vyvratitelnou
právní domněnku o existenci závazku v době jeho uznání vyvrátit, a proto ji
zavázal k úhradě žalované částky spolu se zákonným úrokem z prodlení. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), žalobci uložil zaplatit
žalované 88 485 Kč na náhradu nákladů řízení (druhý výrok) a 90 266 Kč na
náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud uvedl, že skutková tvrzení žalobce se v průběhu řízení vyvíjela,
proto jej vyzval k jednoznačné specifikaci uplatněného nároku, v níž žalobce
sám vyloučil, že by uplatněný nárok měl původ ve smlouvě o zprostředkování
uzavřené 1. 1. 2006, a nárok odvozoval z obsahu zápisu. Zjištění učiněná ze
zápisu vyhodnotil odvolací soud tak, že neobsahuje dohodu o předmětu plnění,
není z něj seznatelné, za jaké plnění měla být sjednaná jednorázová odměna 1
500 000 Kč zaplacena. Úhradu odměny za poskytnuté plnění lze proto přiznat
pouze z titulu bezdůvodného obohacení, avšak pro tento případ žalobce neposkytl
ani po poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) dostatečná skutková tvrzení, když stále nebylo
dostatečně zřejmé, co, kdy a jak společnost Malur pro žalovanou vykonala. Žalobce uvedl, že s odstupem sedmi až osmi let již není schopen konkretizovat
provedenou činnost pro žalovanou ve specifikaci požadované soudem zejména
proto, že společnost Malur vycházela z dohodnuté provize, která byla, jak je
obvyklé při smlouvě o zprostředkování, vázána na výsledek činnosti. Neměla
proto důvod vést si evidenci své činnosti v této záležitosti. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na doplněná skutková tvrzení je rozhodnutí
soudu prvního stupně jako o nároku ze zprostředkovatelské smlouvy v rozporu s
tvrzením žalobce, že nárok vychází ze zápisu obsahujícího dohodu o jednorázové
provizi za komplexní činnost. Žalovaná popřela uzavření jakékoli jiné
zprostředkovatelské smlouvy a žalobce ani netvrdil jinou dohodu, na základě
které by mu vznikl nárok na odměnu.
Jelikož žalobce nekonkretizoval činnost
společnosti Malur natolik, aby bylo zřejmé, co, kdy a jak plnila ve prospěch
žalované, nebylo možno ani určit hodnotu takového plnění z titulu bezdůvodného
obohacení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal vznik a
existenci nároku na tvrzenou odměnu a žaloba je proto nedůvodná. Podle názoru odvolacího soudu z ničeho nevyplynulo, že částečným plněním
hodlala žalovaná uznat i zbytek tvrzeného závazku. Odvolací soud odkázal na
závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4777/2008 (jde o rozsudek ze
dne 24. 2. 2009, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), podle kterého
částečné plnění samo o sobě nezpůsobuje uznání zbývající části závazku. I kdyby
bylo možno toto částečné plnění za uznání zbytku závazku považovat, v řízení
bylo jednoznačně prokázáno, že na základě zápisu žalobci nárok na odměnu
nevznikl, a byla tak vyvrácena právní domněnka o existenci tvrzeného závazku v
době jeho uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel tvrdí, že v průběhu řízení podrobně vylíčil skutkové náležitosti
dohody uzavřené mezi společností Malur a žalovanou. Dohodnutým závazkem a
předmětem činnosti společnosti Malur bylo zajištění splnění všech podmínek a
povinností výběrového řízení pro „akci City Tower Praha“, aby zadavatelem byla
žalovaná vybrána ve výběrovém řízení jako nejúspěšnější uchazeč a byla s ní
uzavřena smlouva o dílo. Za uzavření smlouvy o dílo jako výsledku činnosti
společnosti Malur byla dohodnuta jednorázová odměna ve výši 1 500 000 Kč. Tyto
tvrzené skutečnosti byly prokázány i výpověďmi svědků. Zdůraznil, že žalovaná
takovéto vymezení závazku ani jeho výsledek (uzavření smlouvy o dílo) nikdy
nezpochybnila, její obrana se týkala jen výše odměny.
V návaznosti na tuto argumentaci dovolatel namítá, že podle judikatury
dovolacího soudu není žalobce povinen uvádět právní kvalifikaci vylíčeného
skutkového stavu, když právní posouzení je věcí soudu. Nesouhlasí proto se
závěrem odvolacího soudu, že odvozoval-li žalobce svůj nárok ze zápisu a
nikoliv ze zprostředkovatelské smlouvy, je rozhodnutí soudu prvního stupně,
který posoudil nárok žalobce jako nárok ze zprostředkovatelské smlouvy,
nesprávné, neboť je v rozporu s tvrzením žalobce. Zdůrazňuje, že odvolací soud
vycházel při právním posouzení nároku z právního stanoviska žalobce, které je
pro právní posouzení věci soudem nerozhodné. Dovolatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněný pod
číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudu ČSSR (jde o rozhodnutí ze dne
14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2001, pod číslem 11, a na nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, in www.usoud.cz, a uvádí, že odvolací soud sice není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, dospěje-li však k
závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí
tak učinit způsobem upraveným v ustanovení § 213 o. s. ř. Namítá, že odvolací
soud skutková zjištění soudu prvního stupně nedoplnil, jak uvádí v odůvodnění
svého rozhodnutí, přesto učinil skutkové závěry opačné, a to v rozporu s
ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. bez opakování důkazů výslechy svědků a
jednatele žalované. Další vadu řízení dovolatel shledává v nesprávném hodnocení důkazů podle
ustanovení § 132 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. a v
odůvodnění rozsudku, kdy odvolací soud nedostál povinnosti vyplývající z
ustanovení § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. uvést, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Dovolatel
vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost rozhodnutí, protože v odůvodnění
alespoň stručně nevyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé,
které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový
stav použito. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, a uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že pokud odvolací soud vychází z tvrzení žalované, že žádná smlouva
uzavřena nebyla, činí tak v rozporu s ustanovením § 119a o. s. ř., neboť k
pozdějším skutkovým tvrzením žalované o neuzavření smlouvy neměl přihlížet. Dovolatel s obsáhlou argumentací odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení
hmotně právní otázky důsledku částečné úhrady závazku podle ustanovení § 407
odst. 3 obch. zák. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože
částečnou úhradou vyúčtované provize nastala vyvratitelná domněnka uznání
zbytku dluhu a došlo k přenosu důkazního břemene o neexistenci závazku na
žalovanou. Odvolací soud v rozporu s ustanovením § 133 o. s. ř. „přenesl“
důkazní břemeno na žalobce, a tím rozhodl v rozporu se závěry vyjádřenými v
usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, ze
dne 14. 9. 2006, sp. zn.
32 Odo 1115/2004, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23
Cdo 1572/2012. Podotýká, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 23 Cdo 4777/2008 není přiléhavý, neboť v citovaném rozhodnutí
dovolací soud vycházel z odlišného skutkového stavu, kdy žalovaná uhradila
částku na fakturu a výslovně dala dopisem najevo, že zbytek dluhu hradit
nehodlá. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
rozsudek soudu prvního stupně se v celém rozsahu potvrzuje. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání
jako nepřípustné odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem
předestřené otázky účinků částečné úhrady závazku, neboť odvolací soud se při
řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se
závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti. Podle ustanovení § 323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má
se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky
nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena
(odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony
uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2). Podle ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj
závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že
plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena
domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení
nevyšel najevo opak. Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. spojuje s částečným plněním závazku
(poskytnutým za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to,
že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku) vznik vyvratitelné
domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání (nešlo-li o závazek
promlčený). Důsledkem uznání závazku je přesun důkazní povinnosti z věřitele na
dlužníka, na němž je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden
na jiného. V procesní rovině vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v
ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za
prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas
i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní
domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za
prokázanou.
Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není
předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence
uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003,
sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7,
ročník 2003, pod číslem 113, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001,
sp. zn. 23 Cdo 633/2000, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1469/2012). Odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když důkazní
břemeno ohledně neexistence závazku uhradit zbývající část provize ze
zprostředkovatelské smlouvy neshledal na straně žalované, ale naopak vyzval
žalobce, aby specifikoval, z čeho odvozuje žalovaný nárok, jaké činnosti a kdy
pro žalovanou provedl. V případě uznání závazku nemusí věřitel vznik dluhu ani
jeho výši v době uznání prokazovat, pouze musí uvést rozhodná skutková tvrzení
umožňující jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku. Tvrzení žalobce
tedy musí obsahovat takové skutečnosti, kterými vylíčí skutkový děj, na jehož
základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje
jeho jednoznačnou individualizaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1173/2004). Tomuto požadavku tvrzení žalobce v žalobě
vyhovují. Odvolací soud splnění důkazního břemene žalovanou spatřoval v tom, že popřela
uzavření jakékoli jiné zprostředkovatelské dohody s právní předchůdkyní žalobce
než smlouvy ze dne 1. 1. 2006. Pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení
unesl důkazní břemeno či nikoli, však nemůže být založeno na pouhém popření
skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace
takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné
domněnky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo
180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo
901/2004, a rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23
Cdo 2441/2012). Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž z takové úvahy
vyšel, je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud dodává, že v opačném případě, totiž pokud by platilo, že
nelze platně uznat nedluh, by účinky uznání dluhu vůbec nenastaly (včetně
uplatnění vyvratitelné právní domněnky), což by znamenalo, že důkazní břemeno
ohledně neexistence dluhu by nikdy nenesl dlužník, naopak věřitel by musel
vždy, dovolávaje se uznání dluhu, prokazovat existenci uznaného dluhu jako
podmínku platnosti uznání dluhu, a tedy i jako předpoklad k uplatnění jeho
účinků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo
453/2004). Odvolací soud se v projednávané věci dále dopustil procesního pochybení
spočívajícího v porušení ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., podle něhož
odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to,
že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, což neznamená, že by se odvolací
soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně
čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně
opakovat, popřípadě doplnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2001, pod číslem 11, na který správně odkazuje dovolatel). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ten sice v odvolacím řízení
přistoupil k opakování důkazů, a to zápisem, avšak nevycházel zcela z dikce
ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., z něhož vyplývá, že odvolací soud musí
přistoupit k opakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že
z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné
dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních
prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění,
jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah
dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které
odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud
v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo
k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem
prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených
skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho
zjevnou nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v odvolacím řízení
nezopakoval (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, a rovněž srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1713). V projednávané věci se odvolací soud uvedenými hledisky důsledně neřídil, když
dospěl k jinému skutkovému závěru po opakování dokazování pouze zápisem,
ačkoliv z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního
stupně svůj závěr o skutkovém stavu věci založil na dílčích zjištěních, které
čerpal nejen ze zápisu, ale též ze smlouvy o zprostředkování z 1. 1. 2006,
výslechu svědků, vzájemné korespondence mezi společností Malur a žalovanou a
dalších listinných důkazů. S ohledem na uvedené nelze než dovolateli
přisvědčit v tom, že odvolací soud zatížil řízení vadou tím, že nepostupoval
podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. Závěr o tom, že z ničeho nevyplynulo,
že částečným plněním žalovaná hodlala uznat i zbytek dluhu, odvolací soud nijak
nezdůvodnil, neuvedl, na základě kterých zjištění k tomuto závěru dospěl. Neopodstatněnou shledává dovolací soud výhradu, že odvolací soud rozhodl v
rozporu s ustanovením § 119a o. s.
ř., neboť k pozdějším skutkovým tvrzením
žalované o neuzavření smlouvy neměl přihlížet. Dovolatel má zřejmě na mysli
tvrzení žalované, že mezi stranami nebyla uzavřena žádná ústní smlouva o
zprostředkování, pouze smlouva o zprostředkování ze dne 1. 1. 2006. Přehlíží,
že s tímto skutkovým tvrzením přišla žalovaná již ve svém vyjádření ze dne 19. 4. 2013, doručeném soudu prvního stupně dne 22. 4. 2013, přičemž poučení podle
ustanovení § 119a o. s. ř. se jí dostalo až při jednání před soudem prvního
stupně dne 24. 6. 2013. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné,
Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o
nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc mu vrátil k dalšímu
řízení podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. Ostatními námitkami
se dovolací soud již nezabýval, neboť s ohledem na výsledek dovolacího přezkumu
to považuje za nadbytečné a tudíž nehospodárné. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1
část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu