29 Cdo 569/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně Firstinvest holding, a. s., se sídlem v Krnově – Pod Bezručovým
vrchem, Hlubčická 146/8, PSČ 794 01, identifikační číslo 48 53 36 96,
zastoupené JUDr. Petrem Pyšným, advokátem, se sídlem ve Slezské Ostravě,
Občanská 18, PSČ 710 00, proti žalovaným 1) Pioneer investiční společnost, a.
s., se sídlem v Praze 8, Karolinská 650/1, PSČ 186 00, identifikační číslo 63
07 82 95, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1,
Jungmannova 24, PSČ 110 00, a 2) UniCredit Bank Czech Republic, a. s., se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 858/20, PSČ 111 21, identifikační číslo 64 94 82
42, o zaplacení 19,739.128,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 30 Cm 3/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo 310/2007-160, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo
310/2007-160, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 8. února 2007, č. j. 30 Cm 3/2004 – 103, kterým tento soud zamítl žalobu o
zaplacení 19,739.128,- Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady škody, jež měla
žalobkyni vzniknout „v důsledku neoprávněného odkupu 6,381.000 ks podílových
listů podílového fondu Živnobanka – růstový fond (dále jen „podílový fond“)
osobou, jež se vydávala za Ing. V. F., člena představenstva žalobkyně.“ Touto
osobou byl R. D. následně pro tento skutek odsouzený za trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb. a trestný čin padělání a
pozměňování listiny podle § 176 odst. 1 a 2 téhož zákona; žalobkyni vznikla
trestním jednáním R. D. škoda, ale nárok na její náhradu v trestním řízení
neuplatnila. Odvolací soud konstatoval, že z ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vyplývá, že kdo poruší povinnost ze
závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně,
ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučující
odpovědnost; stejná úprava platí dle ustanovení § 757 obch. zák. i pro porušení
povinností stanovených obchodním zákoníkem, a dále, jak vyplývá z ustanovení §
89 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, i pro odpovědnost za škodu
způsobenou porušením povinnosti dle tohoto zákona. K tomu odvolací soud shrnul,
že právo na náhradu škody je vázáno na splnění všech zákonem stanovených
předpokladů, z nichž prvním je porušení závazku nebo povinnosti. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 2700/2000, uvedl nicméně, že toto
rozhodnutí se týká výkladu povinností banky v souvislosti se smlouvou o běžném
účtu, která zakládá zcela jiný právní vztah mezi bankou a klientem, v němž
povinnosti účastníků jsou podrobně stanoveny zákonem a smlouvou a některé
údaje, na rozdíl od údajů o portfoliu cenných papírů, jsou běžně dostupné,
neboť k tomu, aby bylo možné na účet poukazovat nebo vkládat peníze, musí
klienti tyto údaje sdělit třetí osobě za účelem provedení platby. Obdobně to
dle odvolacího soudu platí pro údaje týkající se podpisu klienta, který může
být rovněž dostupný, a proto u běžného účtu je nutný podpisový vzor jako
jeden ze základních prostředků ochrany před snahou o neoprávněnou dispozici s
účtem; často také klienti banky pro dispozici s účtem volí vzor odlišný od
běžně používaného podpisu. Odvolací soud zdůraznil, že v daném případě první žalovaná jednala při odkupu
podílových listů žalobkyně nikoli s žalobkyní, nýbrž s osobou za ni se
vydávající. Povinnost zpětného odkupu však měla vůči žalobkyni; v tom odvolací
soud shledal porušení jejích povinností a uzavřel, že tento předpoklad
odpovědnosti první žalované za škodu je splněn a že mezi ním a prokázaným
vznikem škody je dána i příčinná souvislost. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda na straně žalovaných byly dány
liberační důvody dle ustanovení § 373 a § 374 obch.
zák., tedy zda existovala
překážka, která nastala nezávisle na jejich vůli, bránila jim ve splnění
povinnosti, aniž ji mohly překonat a nemohly ji v době vzniku závazku ani
předvídat. Z provedeného dokazování odvolací soud zjistil, že pachatel
trestného činu R. D. měl k dispozici veškeré informace nutné pro realizaci
zpětného odkupu podílových listů, které se týkaly portfolia žalobkyně, tedy o
počtu jednotlivých podílových listů a fondů, a dále údaje o orgánech žalobkyně. Tyto údaje by však měla mít dle odvolacího soudu k dispozici jen žalobkyně a
Středisko cenných papírů, když jde o informace běžně nedostupné a důvěrné. Odvolací soud uzavřel, že i když samotný formulář žádosti vyplňovala pracovnice
druhé žalované, musela tak činit na základě pokynů toho, kdo odkup prováděl. Celá transakce tak dle odvolacího soudu svědčí o předem připraveném postupu a
také o úniku informací od žalobkyně; takovou okolnost však žalované
společnosti předvídat nemohly a nepochybně ji je nutno považovat za liberační
důvod. Odvolací soud navíc podotkl, že pokud jde o zabezpečení, první žalovaná nemohla
po žalobkyni (na rozdíl od běžného účtu, kde si klient vždy zřizuje podpisový
vzor) zřízení vzoru vymáhat, když možnost jeho zřízení byla zakotvena ve
smlouvě a bylo jen věcí žalobkyně, zda tak učiní. Přitom odvolací soud
konstatoval, že žalobkyně jako investiční společnost je kvalifikovaným
subjektem na kapitálovém trhu, u něhož je nutno předpokládat i znalost rizik s
trhem cenných papírů a obchodování s nimi spojených. Z tohoto hlediska měl
odvolací soud za nestandardní i způsob jednání za společnost, kdy podle zápisu
v obchodním rejstříku mohl s veškerým portfoliem společnosti nakládat
samostatně jen jeden z členů představenstva. Odvolací soud tudíž uzavřel, že je
i otázkou, nakolik se žalobkyně sama podle ustanovení § 376 obch. zák. podílela na vzniku škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohledně jeho důvodů odkazuje na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka polemizuje se závěry odvolacího soudu, podle nichž „finanční
instituce“ se zprostí odpovědnosti za škodu vzniklou na majetku klienta bez
ohledu na to, zda průkaz totožnosti, na jehož základě ověřoval její zaměstnanec
totožnost osoby jednající za klienta, je falešný, neboť z hlediska liberace je
dle odvolacího soudu právně významné pouze to, zda měla tato osoba informace a
údaje potřebné pro realizaci jejího protiprávního jednání, lhostejno jakým
způsobem je získala. Takový výklad má dovolatelka za nesprávný a vybočující z
rozhodovací praxe soudů, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. února
2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/1999 či ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo
2700/2000. Namítá, že pokud by pachatel trestného činu neměl k dispozici potřebné údaje a
informace k realizaci svého záměru, nemohl by protiprávní jednání nikdy dokonat
a škoda by nikdy nemohla vzniknout. Dovolatelka také poukazuje na to, že
odvolací soud uvedený názor přijal, aniž řádně a úplně zjistil skutkové
okolnosti, když konstatoval, že informace, kterými disponoval pachatel
trestného činu, měla mít k dispozici pouze dovolatelka a Středisko cenných
papírů, že celá transakce svědčí o úniku informací od dovolatelky a že
pracovnice druhé žalované musela při vyplnění žádosti o odkup podílových listů
postupovat na základě pokynů pachatele trestného činu. Dovolatelka naopak tvrdí, že tyto informace měla k dispozici první žalovaná
jakožto emitent podílových listů a subjekt, který vedl evidenci podílových
listů namísto Střediska cenných papírů, a že to byla právě první žalovaná,
která porušila články 19 a 22 tržního řádu Střediska cenných papírů, závazného
i pro osoby, jež vedou část evidence cenných papírů, když v rozporu s nimi
neodmítla provést požadovanou službu (odkup podílových listů) s ohledem na
nedostatky v předložených dokladech (nesoulad údaje o trvalém bydlišti
uvedeného ve zfalšovaném občanském průkazu a ve výpisu z obchodního rejstříku). Doplňuje, že již v průběhu řízení uváděla, že tyto informace měla k dispozici
rovněž druhá žalovaná, která pro první žalovanou zajišťovala přijímání žádosti
o odkup podílových listů. Odvolací soud se dle přesvědčení dovolatelky tímto
tvrzením nezabýval. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam také v řešení otázky, zda zpětný odkup podílových listů je
nedílnou součástí obhospodařování majetku v podílovém fondu a zda se investiční
společnost může zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou ve spojitosti s odkupem
podílových listů s ohledem na právní úpravu provedenou ustanovením § 2 a § 5a
odst. 6 zákona č. 248/1992 Sb., která určuje, že investiční společnost se
nemůže zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou porušením povinnosti při
obhospodařování majetku v podílovém fondu.
Soudům obou stupňů dovolatelka
vytýká, že se nevypořádaly s její argumentací ohledně aplikace uvedených
ustanovení, z nichž dle jejího názoru vyplývá, že plnění povinností první
žalované při zpětném odkupu podílových listů od podílníků je nedílnou součástí
správy majetku v podílovém fondu, takže investiční společnost se nemůže
zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou ve spojitosti s takovým odkupem, neboť
se jedná o škodu způsobenou porušením povinnosti při obhospodařování majetku
podílového fondu. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc aby vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. První žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítá námitky dovolatelky a snáší
argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu (i když polemizuje s jeho
závěry o tom, že by porušila právní povinnost).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i
důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu odporuje hmotnému právu.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že v projednávané věci sice
jsou splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaných za způsobenou
škodu, přesto ale za škodu neodpovídají, protože byly naplněny v § 374 obch.
zák. upravené liberační důvody. Naplnění liberačních důvodů pak spatřoval v
tom, že Radomír Derych měl k dispozici veškeré informace nutné pro realizaci
zpětného odkupu podílových listů, které se týkaly portfolia žalobkyně, tedy o
počtu jednotlivých podílových listů a fondů, a dále údaje o orgánech
žalobkyně.
Tyto údaje by měla mít dle odvolacího soudu k dispozici jen žalobkyně a
Středisko cenných papírů, když jde o informace běžně nedostupné a důvěrné. Z
toho dovodil, že došlo k úniku informací od žalobkyně, což žalované společnosti
nemohly předvídat.
Přitom odvolací soud nevysvětlil, z čeho dovozuje, že k úniku informací došlo
právě u žalobkyně, když není pochyb o tom, že stejné informace, ohledně kterých
uzavřel, že unikly od žalobkyně, jak sám konstatoval, mělo k dispozici i
Středisko cenných papírů a, měla je, jak namítá dovolatelka, i první žalovaná;
pokud pak jde o informace o orgánech žalobkyně, lze je bez jakýchkoli obtíží
zjistit z obchodního rejstříku. Závěr o tom, že žalované nemohly případný únik
informací předvídat, přitom odvolací soud učinil, aniž jej jakkoli odůvodnil.
U závěru, že první žalovaná nemohla po žalobkyni (na rozdíl od běžného účtu,
kde si klient vždy zřizuje podpisový vzor) zřízení vzoru vymáhat, když možnost
jeho zřízení byla zakotvena ve smlouvě a bylo jen věcí žalobkyně, zda tak
učiní, pak odvolací soud nevysvětlil, proč nemohla první žalovaná namísto
možnosti zřídit podpisový vzor, začlenit do smlouvy povinnost jeho zřízení.
K tomu je třeba dodat, že odvolací soud sice úvodem své právní argumentace
zdůraznil, že předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je splnění všech
zákonných předpokladů této odpovědnosti, a tyto předpoklady též v obecné rovině
správně vymezil. Následně se však zcela opomněl zabývat tím, nakolik byl v
projednávané věci naplněn jeden ze základních předpokladů, totiž vznik škody na
straně dovolatelky.
Jestliže totiž odvolací soud uzavřel, že první žalovaná porušila právní
povinnost, jednala-li při uzavírání smlouvy o zpětném odkupu podílových listů s
osobou, která nebyla oprávněna jednat jménem dovolatelky a za člena
představenstva dovolatelky se pouze vydávala (tato osoba předložila falešný
doklad totožnosti jednoho z členů představenstva dovolatelky), nemohl bez
dalšího vyjít z toho, že dovolatelce vznikla škoda. Odvolací soud si nejprve
musel položit otázku, zda z jednání osoby, která nebyla oprávněna dovolatelku
zavazovat, mohla platně vzniknout smlouva o odkupu podílových listů, když pouze
na základě platné smlouvy mezi ní a první žalovanou mohla dovolatelka pozbýt
vlastnictví k podílovým listům, kterých se měl odkup týkat, a tedy utrpět škodu
ve výši hodnoty těchto cenných papírů.
V dalším řízení přitom odvolací soud nepřehlédne, že otázkou jednání osoby s
falešnou identitou se Nejvyšší soud již zabýval např. v rozhodnutí ze dne 27.
května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008 a v rozhodnutí ze dne 24. února 2010, sp.
zn. 29 Cdo 1067/2008.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž ve
věci nařizoval jednání, podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem o.
s. ř. zrušil, a to v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, a ustanovení § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (ustanovení § 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2010
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu