USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Semická 2026/12, PSČ 143 00, proti žalovaným 1/ Vesta realitní kancelář, s. r. o., se sídlem v Děčíně, Pohraniční 463/5, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 28735013, a 2/ AAA INSOLVENCE OK v. o. s., se sídlem v Brně, Vranovská 1169/108, PSČ 614 00, identifikační číslo osoby 29355940, jako insolvenčnímu správci dlužníků V. K., a J. K., o vyloučení věcí z dobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 80/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. července 2023, č. j. 12 Co 67/2023-77, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení předmětných nemovitostí z dražby konané dne 30. května 2022 s tvrzením, že darovací smlouvou ze dne 1. ledna 2018 nabyla pozemky v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „nemovitosti“). Proti dárci (otci žalobkyně) a jeho manželce však probíhá u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 91 (45) INS 2688/2019 insolvenční řízení. Na základě odpůrčí žaloby byla tato darovací smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalobkyní prohlášena za neúčinnou (a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. prosince 2020, č. j. 63 ICm 568/2020-107, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2021, č. j. 63 ICm 568/2020, 101 VSPH 324/2021-126). V mezidobí však došlo k pozemkové úpravě (s právními účinky ke dni 12. března 2019). Žalobkyně poté i dokupovala (dle jejího tvrzení) některé části pozemků tak, aby mohly tvořit ucelený soubor nemovitostí na LV č. XY. Nemovitosti zapsané na LV č. XY tak nebyly žalobkyni darovány na základě neúčinné darovací smlouvy, a tudíž nemohou být předmětem dražby.
3. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že v dané věci nemůže jít o žalobu vylučovací podle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť toto ustanovení upravuje vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí nebo exekuce, ani o spor podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Podle názoru soudu prvního stupně by tento spor měl být řešen prostřednictvím insolvenční vylučovací žaloby (na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníků), a to jako incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Žalobkyně totiž opírá žalobu o tvrzení, že nemovitosti jsou v jejím vlastnictví; nemohou proto být jako majetková podstata dlužníků zpeněženy v dobrovolné dražbě. Proto soud žalobu zamítl, neboť nemá oporu ve hmotném ani v procesním právu.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že soud je s ohledem na dispoziční zásadu vázán tím, jak žalobce vymezí předmět řízení. Uzavřel, že nárok uplatněný žalobou, tj. vyloučení věcí z dobrovolné dražby, nemá oporu v hmotném právu, neboť žalobkyní uvedená skutková tvrzení neumožňují podřadit žalobou uplatněný nárok pod příslušnou právní normu. Stejně tak žaloba nemá oporu ani v předpisech práva procesního. Jestliže žalobkyně tvrdí, že předmětné nemovitosti byly pojaty do majetkové podstaty dlužníků neoprávněně, pak k takové ochraně slouží jiné právní prostředky v rámci insolvenčního řízení. K námitce žalobkyně, že žaloba měla být postoupena insolvenčnímu soudu, odvolací soud uvedl, že skutkové okolnosti vylíčené v žalobě takový procesní postup neumožňují, neboť tím by soud vnucoval žalobkyni vůli, kterou v žalobě neprojevila.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho
výrokům) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem (posuzováno dle obsahu), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které zčásti dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a zčásti jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil, případně ho spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně uzavřely, že žaloba nemá oporu v hmotném ani procesním právu, což pokládá rovněž za vadu řízení. Uvádí, že judikatura v tomto směru zcela chybí a současně že vadná aplikace hmotného i procesního práva soudy obou stupňů odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu. Dovolatelka odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu § 240 insolvenčního zákona, přičemž uvádí, že s ohledem na provedené pozemkové úpravy nemohou být vydraženy úplně jiné pozemky než ty, které byly předmětem (neúčinného) darování.
Rovněž míní, že v dané věci by měl být analogicky aplikován § 267 o. s. ř., k čemuž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2021, sp. zn. 20 Cdo 3298/2020, či ze dne 25. listopadu 2021, sp. zn. 33 Cdo 3720/2020. Dovolatelka má za to, že podání předmětné žaloby bylo jedinou možností obrany proti nařízenému prodeji předmětných nemovitostí. Soudy se však nezabývaly skutečností, že předmět dražby není totožný s předmětem neúčinné darovací smlouvy. Dále poukazuje i na to, že výrok o neúčinnosti darovací smlouvy je v tomto směru neurčitý, neboť dovolatelka nemůže vydat do majetkové podstaty jiné pozemky než ty, které jí byly darovány.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
9. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 10. Přestože dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně nákladových výroků, z obsahového hlediska se podává, že dovolání směřuje pouze proti prvnímu potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a v tomto rozsahu proto také Nejvyšší soud posuzoval jeho přípustnost. 11. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 12. Učinil tak proto, že zčásti na posouzení položené otázky napadené rozhodnutí nespočívá a co do důvodů, pro které odvolací soud nevyhověl podanému odvolání, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 13. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že otázkou možné aplikace ustanovení týkajících se výkonu rozhodnutí (exekuce) v insolvenčním řízení se ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Konkrétně k otázce přiměřené aplikace občanského soudního řádu v insolvenčním řízení se Nejvyšší soud obecně vyjádřil již v usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněném pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2013“). 14. V R 97/2013 Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že teoretická východiska jsou mnoho let ustálena v tom, že mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž se řídí právo úpadkové. Ve smyslu § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) je tedy přiměřená aplikace ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí zcela vyloučena. Ustanovení exekučního práva jsou (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně insolvenční zákon odkáže. 15. K těmto závěrům (jež se s účinností od 1. ledna 2014, po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., promítly přímo v textu § 7 insolvenčního zákona) se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2013, uveřejněném pod číslem 60/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 16. V poměrech dané věci je z obsahu spisu zřejmé, že se dovolatelka domáhala vyloučení předmětných nemovitostí z dražby, neboť tvrdila, že tyto nemovitosti neměly být pojaty do majetkové podstaty dlužníků. Projednávaná věc tedy jistě souvisí s insolvenčním řízením dlužníků (J. a V. K.). Odvolací soud proto postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou i s výslovným zněním § 7 insolvenčního zákona, jestliže odmítl analogicky aplikovat ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí a odkázal dovolatelku na příslušné instituty insolvenčního práva, jejichž prostřednictvím se lze bránit proti zahrnutí majetku do majetkové podstaty dlužníka a jeho zpeněžení v insolvenčním řízení. 17. Zbývá dodat, že dovolání nemůže být přípustné ani pro řešení otázky týkající se totožnosti nemovitostí, které byly dovolatelce darovány neúčinným právním jednáním a které byly sepsány do majetkové podstaty, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021). 18. V daném případě je dovolací argumentace zaměřena na důvody, pro které předmětné nemovitosti neměly být do majetkové podstaty zahrnuty (případně neměly být v insolvenčním řízení zpeněženy). Odpověď na tuto otázku je však pro výsledek dovolacího řízení bezcenná, když se odvolací soud v rámci napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval (ani neměl zabývat) věcnými důvody, zda jsou nemovitosti zahrnuty do majetkové podstaty oprávněně, uzavíraje, že tyto okolnosti nelze posuzovat v rámci rozhodnutí o žalobě na vyloučení věcí z dražby, ale k jejich prověření slouží právní prostředky v rámci insolvenčního řízení (tedy postup dle § 225 insolvenčního zákona). 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 20. Odmítnutím dovolání se stal bezpředmětným (bez nutnosti o něm samostatně rozhodovat) i návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu